2°C
Alena je člověk s neuvěřitelně pozitivní energií. Založila Školu stylu, kde se kdokoliv může naučit něco o módě – ať už pro osobní či pracovní účely. V osobním životě se vždy snažila jít po vlastní cestě a nikdy se neohlížela na předsudky.
Proč jste se rozhodla založit Školu stylu?
Prapůvodně šlo pouze o školicí systém. Dlouho jsem pracovala v médiích, pak jsem začala sama časopisy vydávat a zjistila jsem, že nemám vycvičené stylisty. Takže kurzy byly určené pro stylisty, abych si je mohla vycvičit a abych měla s kým pracovat. Pak se to rozrostlo a teď už děláme všechno.
Jaké máte předešlé zkušenosti s módou?
Pracuju v módě 20 let. Začínala jsem jako stylistka na volné noze, potom jsem pracovala jako redaktorka v Žena a život, nakonec jsem dělala ředitelku módy v Elle. Jednou jsem si řekla, že velké korporáty a firmy mě vlastně moc nebaví, protože potřebuju dlouho spát a mám trošku problém s autoritami, tak jsem si řekla, že bych si založila svou firmu, a tak vznikla Škola stylu.
Co by měly české ženy v oblékání vylepšit a co byste jim poradila?
Rada zní, aby se vykašlaly na trendy a začaly si věřit, protože to je podle mě úplně největší problém v České republice – a nejen u žen. Móda odráží osobnost, tady je špatně zažitý systém. Buď se o sebe staráte, vypadáte dobře a jste pitomá, protože jediné, na čem vám záleží, je váš vzhled, nebo chodíte ve vytahaných svetrech, vypadáte jako šedá myš, ale to znamená, že máte velký intelekt.
Bohužel nikomu nedojde, že tohle není buď, nebo... Má to fungovat tak, že člověk má být vzdělaný a dobře vypadat, protože to jde ruku v ruce. Pán Bůh nám přece neřekl "budeš buď vzdělaná, nebo hezká". V zahraničí to takhle nefunguje. Ženy se toho tím pádem bojí. "Co když se na mě bude někdo špatně dívat?" říkají si.
Co čekají zákaznice, které jdou na proměnu? Jaké mají problémy s vizáží a co chtějí změnit? Jak to vidíte vy ze svého pohledu?
U zákaznic nejprve řešíme, kde se to pokazilo, proč ten cit pro módu nemá, proč si s ní nedokáže hrát. Vždycky skončíme u podobných věcí toho typu, že manžel by jí tohle nedovolil nebo "co by tomu řekly holky v práci?". Nejsme schopné stát si samy za sebou a nechat naši osobnost vyniknout? Jakékoliv rady ohledně trendů jsou tu zbytečné. Bohužel zákaznice čekají, že my jim dáme tabulky, podle kterých se každé ráno obléknou. Móda je ale umělecký obor, který nelze takto shrnout, to bychom nepotřebovali stylisty. Na to návod není.
Jedná se o dlouhou cestu a ženy musí mít vůli po té cestě jít. Nejdůležitější je však část psychologická, to, že jdu s klientkami na nákup vybrat s nimi nové oblečení, je jen třešnička. K čemu jim bude nové oblečení, když si ho nikdy nevezmou, protože "co tomu řekne sousedka?". Proto se nejprve snažíme podtrhnout jejich osobnost a pomáháme jim zjistit, kdo vlastně jsou. Mít svůj styl, který skutečně odráží osobnost, to není povinnost, ale může to pomoci v životě při hledání zaměstnání, ale i v manželství – prostě pomůže to ke kvalitnímu životu. Změnit jen fasádu nikam nevede. Když se nám barák zevnitř rozpadá, tak je pěkná fasáda k ničemu.
Jak si vybíráte odborníky, s nimiž spolupracujete? Máte tam známá jména, ať už jsou to fotograf Robert Vano nebo blogerka Ejvi.
Při pořádání kurzů spolupracujeme s různými odborníky, kteří vyučují. Blogerka Ejvi tady vede workshop blogování, Tereza Michovská, PR manažerka společnosti Tiffany, vede workshop módního marketingu a PR, dále je tu pak dekor stylistka Klára Tománková, která vede kurzy osobního stylu a kurzy stylingu. Všechny tyhle lidi jsem posbírala "svou pracovní cestou". Módní branže je malá a lidé se znají. Nemám ráda, když přednáší jeden člověk, mám ráda, když tam jsou alespoň tři pohledy na věc. Vliv kreativní osobnosti je velký a je škoda, když si lidé zafixují jen jeden pohled.
A teď něco z vašeho života: chcete někdy založit rodinu?
Pro mě je to tak vtipné, protože všichni říkají: „No jo, ty sis zvolila kariéru.“ Mně je kariéra úplně jedno, já jsem nikdy nebyla kariéristka, kdybych byla, tak zůstanu v korporátu a šplhám se po žebříčku nahoru. Vždy jsem chtěla mít svůj malý podnik a dělat práci, která mě baví – a kdy se mi chce.
Ta volba nemít děti nepramení z toho, že bych byla kariéristka. Já jsem mateřský instinkt nikdy neměla a postupem času jsem zjistila, že když přijde dítě do vztahu, tak ten vztah musí být téměř dokonalý. Dítě dokáže ve vztahu ty krásné věci umocnit, ale to, co v tom vztahu nefunguje, dokáže tisíckrát zvětšit. Neznám páry, které jsou na tom tak dobře, že je dítě neohrozí. Mám před sebou samé příklady toho, že vztah se rozpadne a jsou spolu jen kvůli dětem.
Jak na to reagují vaše rodina a přátelé?
Já mám úžasné rodiče, kteří mě nechali dělat, co jsem chtěla, a jsou s tím úplně v pohodě. Nikdy jsem nezažila ten tlak. Já jsem hrozně spokojená. Bohužel mám mladší kamarádky, které jsou v tom věku, kdy zakládají rodinu, a já zjišťuju, že je vlastně už nemám, přestože se hrozně snaží. My tu máme v České republice zvláštní trend urputných matek, které se zcela obětují. Pro mě je to teď těžké období, protože do mého života zasahují úplně cizí děti a komplikují mi ho.
Já jsem si je nepořizovala hlavně z toho důvodu, abych mohla žít život, jaký chci já, i s vědomím toho, že možná o něco přicházím, přestože já to tak necítím. Možná si jednou budu rvát vlasy – nebo budu mnohem spokojenější než ti druzí s těmi dětmi. Těžko říct.
Mužů se na tyto věci nikdo neptá. Jak to vidíte vy? Vadí vám tyto dotazy ohledně rodiny?
Ne, já už jsem si zvykla. S postupující dobou je to lepší a lepší. Nemám nic proti tomu, když se mě na to někdo zeptá. Mám pocit, že tím někomu můžu pomoct. U mě to vždy všichni respektovali. Když jsem o tom ale začala poprvé mluvit, někdy kolem třiceti, úplně náhodou, tak se toho chytla spousta médií. Mně pak začaly chodit dopisy od holek, které byly z malých vesniček a které byly doslova nucené do toho, založit rodinu. Někdo je nutí dělat něco, o čem nejsou samy přesvědčené, a to jenom kvůli tomu, že by se to tak mělo. Stát si za svým názorem pro ně musí být hrozně těžké a já doufám, že to, že já o tom mluvím nahlas, jim může pomoci v tom, že budou vědět, že nejsou jediné, které o tom smýšlí jinak.
Jak myslíte, že by váš život vypadal, kdybyste přece jen dítě měla?
To mi říkala moje máma nedávno a hrozně jsme se tomu smály. Nebylo to o tom, že jsem byla těhotná, ale šlo o moment, kdy jsem se po škole rozhodla, že nezůstanu v Mělníku, kde jsem dostala místo sekretářky ředitele zdravotní školy. Místo toho jsem se ze dne na den rozhodla přestěhovat do Prahy, kde jsem nikoho neznala. Máma si dělala srandu, že kdybych tenkrát zůstala v Mělníku, tak jsem stále sekretářka, mám tři děti a už jsem dávno rozvedená. Já si myslím, že mám nádherný život. Ještě kdybych měla nějakého chlapíčka, to by bylo opravdu skvostné, doufejme, že už je někde za rohem.
Jak podle vás vypadá muž snů?
Já mám v tomhle hroznou výhodu, že když vím, že mně se líbí, tak mi ho nikdo nepřebere, protože se nelíbí nikomu jinému. Mám totiž úchylku na typy rozervaných umělců. Líbí se mi, když má muž vrásky v obličeji, které značí životní průšvihy, kterými si prošel. Ideální chlapík pro mě je člověk, který mě nechá dýchat a dělat to, co mě baví, a bude se mnou spolužít. Někteří muži, byť nechtějí děti, tak mají pocit, že musíme žít ten život jakoby jeden, a já tohle nikdy nezastávala. Já mám pocit, že při tom ztrácíte část své osobnosti, a když se musíte měnit pro někoho jiného, tak je tam něco strašně špatně.
Takový pocit mám hlavně v Čechách, protože muži v Česku mají problém, když jim řeknu, že mám vlastní firmu, a ještě větší problém nastává, když jim řeknu, že ta firma se zabývá módou, a poslední problém je, že na sebe klidně strhnu pozornost. A oni to nesou špatně. Pro mě je docela fajn se stýkat s cizinci, ti už nemají takový problém, necítí se ohrožení.
Opravdu vás práce naplňuje ve velkém? Čím naplňujete svůj osobní život?
Já si myslím, že mám ten obrovský luxus, že si život naplňuju tím, co mě opravdu baví. Ať už jsou to přátelé, cestování, čtení nebo práce. Mám velké štěstí, že jsem dokázala z toho, co mě baví, udělat způsob obživy. To je obrovský luxus, který málokdo má.
