2°C
Jak vypadá normální holka?
Slovo normální se nedá úplně definovat. Být normální znamená pro každého úplně něco jiného. Právě proto jsem svému projektu dala tento název. Pro někoho být normální znamená, že je štíhlý, pro někoho je normální nějaké to kilo navíc.
Co bylo hlavním impulzem k založení projektu?
Určitě osobní zkušenost. Celý život jsem se potýkala s pocitem, že nejsem dost dobrá. To se projevovalo na mém sebevědomí, na tom, jak jsem se k sobě chovala, ale také ve vztazích. Nechávala jsem si líbit věci, které nejsou úplně v pořádku. Byl to začarovaný kruh a já jsem potřebovala najít cestu ven. Druhým impulzem pak byly sociální sítě, které nás neustále přesvědčují o tom, že úspěšný může být člověk jenom tehdy, když je krásný a štíhlý. Tohle není realita, ale velká lež a já o tom chtěla mluvit.
Proč jste si sama sobě nepřipadala dost dobrá?
Určitě na to měl velký vliv fakt, že jsem celý život vyrůstala bez táty. V průběhu dětství a dospívání jsem měla pocit, že je asi těžké, aby mě měl někdo rád, když mě opustil člověk, který mi má být nejblíže. Potom za to určitě mohly v pubertě narážky na mou postavu. Člověk si začne brát všechno k srdci a začne blbnout.
Dnes váš projekt veřejně podporují mladé i starší ženy. Který příběh na vás zapůsobil nejvíce?
Nejvíce se mě dotkly příběhy mých dvou kamarádek, které znám celý život. Jeden z nich je příběh Libušky, která celý život stála na tom druhém břehu. Byla hubená, nemohla přibrat a byla za to šikanována. Svěřila se s věcmi, o kterých nikomu neřekla, a ulevilo se jí. Druhý příběh je o Veronice, která chtěla být vždycky modelka, ale její postava do modelkovského světa úplně nezapadá. Má širší pánev a zkrátka je to kus ženské, ale rozhodně nemá kila navíc. Jen nenosí velikost 34. Dostala se do agentury, kde jí řekli, že musí zhubnout o patnáct kilo. V ten moment si řekla, že touto cestou jít nechce. Dnes je z ní úspěšná plus size modelka, která sama sobě zůstala věrná.
Jaké přicházejí nejčastější reakce na váš projekt?
Určitě pozitivní. Většinou jsou od dívek, kterým projekt pomáhá. Denně mi chodí spousty příběhů. Nejsou jenom o těle, ale také o tom, že si samy sebe začaly více vážit, ukončily nezdravý vztah, začaly si plnit své sny, více cestovat. Samozřejmě chodí také negativní reakce. Lidé dokážou být někdy opravdu zlí.
Jak snášíte takovou kritiku?
Je to náročné. Já snáším dobře kritiku, která k něčemu je. Například když mi někdo řekne, že nějaký příspěvek není úplně vhodný, někdo ho může špatně pochopit. S takovým člověkem si ráda popovídám a situaci přehodnotím. Když mi někdo začne sprostě nadávat a chovat se agresivně, tak se to snažím ignorovat, ale není to nic jednoduchého. Právě proti šikaně chci svým projektem bojovat. Vím, že tenhle problém nezastavím, že takoví lidé zkrátka budou. Je ale důležité o tom mluvit.
Není pro vás občas náročné vstřebávat tolik příběhů?
Je to hodně náročné. Nejsem žádný vystudovaný psycholog, netituluju se jako někdo, kdo ví všechno. Snažila jsem se jen mluvit o věcech, které mě trápí. Lidé najednou pochopili, že na to nejsou sami, a začali se mi svěřovat. Některé příběhy jsou občas ale na hraně, a když si nevím rady, tak se obracím na odborníky nebo na neziskové organizace, které pomáhají například dívkám s poruchou příjmu potravy.
Snažíte se pomáhat druhým. Nezapomínáte občas na sebe?
Občas ano. Právě když cítím, že mi to přerůstá přes hlavu a nemám čas na sebe, tak se snažím na chvilku vypnout. Nemám ale to srdce, abych někomu neodepsala, když si přečtu jeho dopis. Lidé ke mně mají důvěru a já se snažím pomáhat, jak můžu.
Je tlak kvůli kráse a dokonalému vzhledu v Česku větší než jinde?
Myslím si, že je to všude stejné. Z reklam, magazínů, sociálních sítí je na nás vyvíjen hrozný tlak. Sociální sítě se staly prostředkem, jak druhé motivovat, ale pravdou je, že to má občas opačný efekt. Samozřejmě záleží na osobnosti člověka. Někdo si z toho vezme to nejlepší a různé profily ho motivují, někdo pak usíná s pocitem, že nikdy nebude tak krásný a hubený, a cítí se méněcenný.
Snažila jste se i vy sama se na sociálních sítích prezentovat v lepším světle?
Určitě a hodně. Když jsem žila v Austrálii, tak jsem si založila blog o cestování a toužila jsem se stát známou blogerkou. Rychle jsem ale pochopila, že konkurence je opravdu velká. Tím pádem jsem se snažila být co nejlepší. Upravovala jsem fotky, aby byly co nejkrásnější, ale můj život tak doopravdy nevypadal. Byla jsem nešťastná a nebyla jsem to já. Ne vždy, ale často je Instagram jedna velká iluze. Vaše starosti nikoho nezajímají.
Napsala jste knihu Bez filtru. Proč?
Nikdy jsem se neodvážila do detailu říct, co mě vedlo k založení projektu. Ten příběh se nedal napsat do dvou vět. Měla jsem pocit, že lidem dlužím vysvětlení. V knize také odpovídám na spoustu otázek, na které se mě druzí často ptají. Najdou tam také tipy, které mi pomohly překonat těžké životní situace a které by mohly pomoct také jim.
