4°C
Jaké to vlastně je – putovat? Co vás k tomu přivedlo?
Na svou první cestu jsem se vydala před šesti lety z podnětu svých přátel, putovalo nás šest a urazili jsme za pět týdnů bezmála 900 kilometrů. Vyrazila jsem tehdy docela zbrkle, nejspíš kvůli pocitu volnosti a dobrodružství. Vychovávala jsem sama dceru, a to se člověk na tak dlouhý čas "nevyblokuje" aspoň dvacet let.
Ale tehdy už byla dospělá, tak mi nic nebránilo. Ačkoli jsem do té doby neměla žádné velké zkušenosti s pěší chůzí, po nějakých třech týdnech mě to úplně chytlo. A od té doby pravidelně vyrážím sama. Loni v létě jsem šla po Camino Francés, to je asi 800 kilometrů, a letos na jaře jen tak z čiré bujnosti Camino Portugués, to už jsem šla podruhé. Celkem jsem byla na pouti do Santiaga čtyřikrát a zcela jsem propadla tomu pocitu svobody, volnosti a osamělosti. Dobře mi dělá také jistá askeze, která je k putování nezbytná. Řekla bych, že pouť je pro mne pokaždé takový restart.
Chystáte se zase do Santiaga de Compostela?
Asi tak před týdnem jsem se přistihla, že mám zase chuť si koupit letenku do Porta… Cítím, že zas potřebuju vypnout. Trasa z Porta do Santiaga má jen 240 kilometrů a není moc náročná, v pohodě se dá ujít za deset dní. Nicméně v merku mám hlavně Camino La Plata, to je cesta z jihu Španělska na sever, která má 1200 kilometrů, ale ještě nevím, kdy se mi podaří najít těch šest týdnů volna.
Sakra, přece nejsem taková bábovka
Chtěla jste to někdy vzdát?
Jo. Ale byly to jen takové momenty, které za pět minut pominou. Vzdala bych to jen z vážných zdravotních důvodů. Jsou samozřejmě mnohé obtížné situace, ale to si spíš člověk řekne: „Sakra, přece nejsem taková bábovka…!“ A spíš mě to nakopne, abych se překonala.
O svém putování píšete v knize Poutnice aneb Tři cesty do Santiaga. Pokud vím, tak ačkoli máte na kontě přes dvě desítky knih, o tomhle jste psát nechtěla. Proč ne a co změnilo vaše rozhodnutí?
O poutích jsem opravdu psát nechtěla. Odmítla jsem dokonce dvě nabídky renomovaných nakladatelství na tohle téma. Své cesty jsem považovala za výsostně soukromou věc, kterou jsem si chtěla nechat pro sebe, jako takovou niternou dovolenou. Nicméně časem mi došlo, že je skvělé, když svůj cestovní deník nebudu flákat a budu si pravdivě zapisovat, co se při putování děje s mou myslí. Protože tak po třech týdnech se ve vás začne něco hýbat, proměňujete svůj pohled na svět, a tím i sebe samé. Přišlo mi, že to může být zajímavé i pro čtenáře.
A co přesně se s poutníkem děje?
Těžko to zobecnit. Je to hodně individuální. Já jsem třeba na své velké cestě loni v srpnu objevila, jak krutě se k sobě chovám. Že třeba s docela velkým úrazem nechci jít k doktorovi, a přitom kdyby se to stalo někomu jinému, tak ho do té nemocnice snad dovleču – ale sama sebe nemám tak ráda. To mě zasáhlo. Nemyslela jsem si, že vykazuju tak ubohou míru sebelásky.
Psát o něčem takovém chce odvahu, ne?
Jít s vlastní kůží na trh mě stálo dost sil a sebepřesvědčování. Pro mě jako autora ale má smysl, když nic nepřikrášluju, když popisuju své pády i beznaděje. Protože teprve pak to může mít smysl i pro čtenáře.
Vaše bibliografie je úctyhodná – vždycky jste chtěla psát knížky, nebo vás k tomu musel někdo popostrčit?
Vytrysklo to ze mě samo, ale docela pozdě. Až po třicítce. Nicméně předtím jsem dlouho pracovala jako novinářka a i jako dítě jsem milovala slohy a psala si do šuplíku.
Vždycky vás bavila historie, o které často píšete?
Vyrostla jsem v centru Prahy, v okolí Staroměstského náměstí. V mém dětství to byly magické končiny, tiché a plné tajemství. Bavilo mě zjišťovat, co se skrývá „za oponou“. Přitahovaly mě hlavně příběhy – domů, ulic, ale především lidí, osobností i prostých obyvatel.
K tomu všemu mají blízko pověsti, a já už v takových deseti letech znala snad všechny pražské pověsti, které se daly v regálech městské knihovny objevit. Pamatuju si, že jsem četla jako o závod. Každý týden jsem si půjčovala tak pět šest knih. Vlastně jsem ve volném čase jen neustále četla. Ale třeba i za chůze cestou do školy a ve třídě zas pod lavicí. Nemohla jsem se od knih odtrhnout.
Mámu prostě člověk potřebuje až do konce života
Jaké knihy jste nejraději četla své dceři?
Své dceři Markétě jsem četla, když byla hodně malá. Brzy chtěla ona číst mně. :-) Byla hodně samostatná holčička, která považovala za potupné jen tak poslouchat. To jí zůstalo, dnes je jí devětadvacet a je to skvělá ženská. Nicméně její nejoblíbenější knížky byly od Astrid Lindgrenové a Roalda Dahla. Já osobně je taky považuju za to nejlepší, co vůbec bylo pro děti napsáno. Neskutečné je, že takové Děti z Bullerbynu se čtou už asi sedmdesát let, pořád je děti milují.
Četly jste spolu taky vaše knížky?
Začala jsem psát, když už dcera byla větší, takže něco si četla sama, ale nějak zjevně neprožívala, že má mámu spisovatelku. Možná ji to dokonce ve vztahu k mým knížkám blokovalo. Něco četla až jako úplně dospělá, a to jásala. Zrovna včera mi volala: „Mami, jedu v autě a poslouchám tvoje Příběhy českých knížat a králů! To je tak skvělý…!“ Já se nad tím usmívám, protože je to názorný příklad, že všechno má svůj čas.
Takže jste s dcerou kamarádka?
To teda nejsme, a já ani nechci. Chci být pořád máma a řekla bych, že i Markéta chce být dcera… Mámu prostě člověk potřebuje až do konce života. Máme ale skvělý vztah, asi kvůli tomu, že jsme si povahově hodně podobné – obě jsme takové energetické vichřice. A v dospělosti už dcery oceňují, když si o tom s matkami můžou povídat.
Cítíte nějaký rozdíl mezi tím, jaká jste byla ve třiceti, čtyřiceti, a tím, jaké je to teď v padesáti?
Dneska se mi zdá, že ve třiceti jsem byla úplně hloupá. Ne, vážně, docela jsem se prala s tím, kdo vlastně jsem a co chci dělat. Musela jsem to pracně objevovat a stálo mě to hodně sil i ztrát. Ve čtyřiceti už to bylo lepší a měla jsem víc jasno. Teď v padesáti je to super – lidsky i profesně jsem se ukotvila a současně jsem pochopila, že mám naprostou svobodu v tom, s kým se kamarádit a s kým ne, kam jít, jakou práci vzít. Nicméně velký posun je v tom, že pracuju čím dál víc, na všech profesních frontách. To mě začíná trochu děsit, protože jsou celé měsíce, kdy nemám žádný volný čas a pracuju i přes víkendy. Tenhle rok byl zatím celý takový a počítám, že do prosince nevydechnu... Zamýšlím si to ale pořádně vynahradit, třeba tou poutí Via de la Plata na šest týdnů.
Vy toho už dlouhé roky děláte spoustu. Kdybyste měla vyplnit kolonku "profese" a mohla byste použít jediné slovo, které by to bylo?
Posunovačka. Vážně. Jsem asi patnáct let na volné noze, pracuju jako konzultantka v oblasti komunikace, médií a public relations, pracuju na některých rozvojových projektech a v současnosti na jedné zajímavé studii pro ministerstvo kultury. Do toho samozřejmě píšu, nejčastěji až večer, kdy je klid a nikdo mi nevolá.
Odpočinek? Pěkná dřina
Psaní jsem dlouho vnímala spíš jako „odpočinek“, ale ve skutečnosti je to pěkná dřina, když člověk chce, aby to k něčemu vypadalo. Posledních pár let si své knížky vydávám sama, takže jsem i nakladatelka, což mě ohromně baví – můžu svou vlastní knihu vytvářet od začátku do konce. Ale k tomu posunování – všimla jsem si, že umím propojovat věci i lidi, umím věci rozvíjet a budovat a taky že píšu knihy jen o tématech, díky nimž mohu určité věci posunout. Ostatně jedině tak mě to baví. Takové jsou třeba Dračí polévka, dětská kniha o malém Vietnamci, nebo mé dvě knihy Tichá srdce, které u nás otevřely téma klášterů a řeholníků.
Dovedete si představit, že byste šla někdy učit, když jste to původně vystudovala?
Já jsem asi dva roky učila na střední škole češtinu, když jsem byla na mateřské. A potom jsem ještě za doktorských studií měla seminář na vysoké škole. Myslím, že mi sedí práce se staršími studenty, tak od dvanácti výš, kteří jsou motivovaní a chtějí se něco naučit, pak mě ta pedagogická práce vysloveně nabíjí.
Proč jste vlastně před roky přestala s novinařinou?
Začalo mi vadit, že publicistické texty mají krátké trvání, že jeden týden vyjdou a další týden už po nich nikdo nevzdechne… Knihy jsou v tomhle ohledu jiné kafe! Před měsícem jsem znovu vydala své Staré pověsti české a moravské, po dvanácti letech a s novými ilustracemi. Je to školní četba, takže už zasáhla celé generace dětí. To mě blaží.
Poslední skoro rok jste mimo jiné dělala v týmu Pavla Fischera, který kandidoval v prezidentských volbách a teď se stal senátorem. Máte spoustu zkušeností z PR na magistrátu, ze své pozice zastupitelky Prahy 1, z agentur i jako nezávislá konzultantka. Přesto – překvapilo vás to v něčem?
Prezidentská kampaň je u nás zcela nový fenomén. Já jsem do ní loni na podzim vtrhla impulzivně a zcela nepřipravená, čtrnáct dní poté, co jsem se vrátila ze Santiaga. Bylo to ode mne spíš okamžité citové rozhodnutí než promyšlený krok.
Přesvědčil mě Pavel Fischer, jsme spolužáci z vysoké školy. Při našem loňském setkání skoro po třiceti letech jsem ihned věděla, že si přeju pro něj pracovat, protože se za něj mohu lidsky postavit. Takže jsem odložila rozepsanou Poutnici aneb Tři cesty do Santiaga a nastoupila.
Bylo to obrovsky náročné, měli jsme oproti ostatním směšně malý tým, málo financí i času, takže o to víc jsme museli být rychlí, důslední a kreativní. Bez nadsázky jsem tehdy po tři měsíce pracovala dvacet hodin denně a na několika frontách, měla jsem dva telefony, které neustále zvonily… Byl to neskutečný adrenalin. A co jsem se naučila? Bezvýhradně spoléhat na svůj profesní instinkt, protože v tom nasazení to ani jinak nešlo. Řekla bych, že mě to zocelilo.
Alena Ježková je spisovatelka, která napsala už přes dvacet knih pro děti i dospělé. Některé možná máte doma, patří mezi ně Praha babka měst, Staré pověsti české a moravské, Prahou kráčí lev, Dračí polévka, 77 pražských legend nebo knihy o klášterech a řeholnících Tichá srdce I a II.
Nejnovější knihu Poutnice aneb Tři cesty do Santiaga můžete podpořit na portálu Hithit ZDE
