2°C
Ke kávě jste se dostala v roce 2004, kdy jste si založila vlastní kavárnu. To vám bylo kolem dvaceti. Takže jste zrovna dokončila střední školu a hned se vrhla do byznysu?
Přesně tak. Na chvíli jsem odjela do Anglie jako au-pair, což zlepšilo angličtinu a hlavně to byla hodně drsná, ale do důsledku dobrá zkušenost, která mi pomohla začít žít v realitě. A když jsem se vrátila do Čech, přemýšlela jsem, jakou cestou se vydat. Přestože si mí rodiče, oba novináři, hodně přáli, abych šla studovat žurnalistiku, mně se na vysokou nechtělo. Zato jsem milovala sladkosti a měla sen otevřít si cukrárnu. Takže když jsem zjistila, že se u nás v Jílovém u Prahy pronajímají na náměstí prostory, šla jsem se tam poslední den konkurzu podívat a ještě ten den jsem musela vymyslet projekt, který jsem obhajovala před městskou radou. A protože dortík vždy chutná líp s kávou a lidé chodí převážně na kafe, rozhodla jsem se nakonec pro kavárnu.
Měla jste ze střední školy pro podnikání nějaké základy?
Absolutně ne. Studovala jsem všeobecné gymnázium, takže o kávě jsem nic nevěděla a ani jsem ji do té doby nepila. Pořádně jsem ji začala pít asi až dva a půl roku poté, co jsme otevřeli.
Jak jste věděla, že káva, kterou podáváte, je kvalitní a dobrá, když jste ji nepila?
To jsem právě moc nevěděla. Prošla jsem si základním školením, ve kterém jsem se naučila, co je kávovar, co je mlýnek, že espresso je malé a jak vypadá cappuccino, a to bylo všechno. Takže všechny ostatní informace jsem si pak musela dohledat sama, částečně přes internet, ale tehdy těch informací bylo ještě docela málo. Chyběly články i blogy o kávě. Ale mě to bavilo a chtěla jsem to dělat dobře, takže jsem kávu degustovala, abych byla schopna poznat, jestli opravdu chutná tak, jak má.
Kdy jste začala v přípravě kávy soutěžit?
Už asi půl roku poté, co jsme otevřeli. K soutěži baristů mě přemluvil kamarád, byla jsem tam jediná žena a skončila třetí. Posunulo mě to mnohem dál a pomohlo to i kavárně. Ono se to možná nezdá, ale ty soutěžní tabulky jsou pro baristy strašně praktické, protože vám přesně řeknou, jak se má káva správně připravovat. No a asi i díky tomu jsem tuto soutěž další rok už vyhrála.
To byl ten okamžik, kdy k vám na kávu nechodili jen místní, ale začali jezdit i lidé z okolí?
To bohužel ne. Uživit se jsme byli schopní až tak po dvou třech letech od otevření. Lidé se o nás sice dozvěděli, protože si o nás přečetli články, ale než se rozhodli k nám na kávu zajít, tak to trvalo. Takže do té doby jsem moc často třeba neměla výplatu a dotovala to, jak to šlo.
Za 12 let od otevření kavárny jste ji stihla už i prodat, skončit se soutěžením, ale zato začít s kurzy, jak připravit opravdu dobrou kávu, a také se stát porotkyní na soutěžích baristů. Kolik žen je mezi porotci?
Pořád je jich tam míň než mužů, ale je to výrazně lepší. Já bych řekla, že ženy jsou při hodnocení lepší v senzorice. Že mnohem lépe cítí a dokážou to lépe popsat.
Jak je to dnes s kávou v Čechách? Posunuli jsme se někam?
Pro mě je to naprosto neuvěřitelné. Například za poslední dva roky se otevřelo tolik skvělých kaváren, které skvěle fungují, jsou schopny se udržet a mají nejen krásný styl, ale i skvělou kávu. Myslím, že v Praze je v současné době zhruba dvacet opravdu báječných kaváren a v Brně třeba deset. Ale co je ještě lepší, je to, že už to není jen o těch velkých městech, ale dobré kavárny s kvalitní kávou se začínají otevírat po celé republice.
Co když si chci uvařit dobrou kávu doma?
To záleží na tom, jakou kávu preferujete. Pokud máte rádi espresso, počítejte s tím, že minimální počáteční investice je asi patnáct tisíc. Navíc musíte investovat čas do toho, abyste se naučili espresso správně připravit, ale rozhodně to stojí za to, protože pak jste schopni doma připravit stejnou kávu jako v kavárně. Levnější variantou jsou pak nejrůznější alternativní přístroje na přípravu filtrované kávy, jako je french press a další.
Z kávového oboru je i váš manžel, který se narodil v Anglii. Jak jste se poznali?
Samozřejmě na soutěži. Já jsem o něm samozřejmě věděla, protože se v roce 2009 stal mistrem světa v přípravě kávy. Bylo to v Aténách, soutěž trvala týden, a přestože jsme se tehdy viděli poprvé, tak jsme se tam dali dohromady. On v té době bydlel v Rusku, pak se vrátil do Londýna, kde jsme se potkali podruhé a kde jsme se domluvili, že spolu asi zůstaneme. Takže z Londýna pak přijel za mnou do Čech a už vlastně nikdy neodjel. Prostě se rozhodl, že tu zůstane, přestože má v Londýně kavárnu.
Přestože váš muž žije v Čechách už více než tři roky, pořád spolu mluvíte anglicky. Jaké to vlastně je žít s cizincem?
Nemyslím si, že by to byl až takový rozdíl. Je pravda, že některé věci chápe trošku jinak a že i kultura a mentalita Angličanů je trošku jiná než ta naše. Občas narazíme na něco, co je normální u nás, ale v Anglii vůbec ne. Nás dva propojuje hlavně káva a práce, ale současně nepracujeme spolu, což je taky fajn. Většinou jeden z nás školí a ten druhý dělá něco jiného a hlídá psa.
Je mezi vámi šestnáctiletý věkový rozdíl. Plánujete děti, když už máte psa?
Zatím ne. Já děti nechci. Neříkám, že nikdy, ostatně je mi třiatřicet, takže věk bych na to měla, ale nechci. Ostatně ani manžel po dalším netouží. Má syna, kterému je deset a bydlí na Maltě, a to mu stačí. Kdybych se rozhodla, že chci, tak mě v tom podpoří a zvládne to, ale když ne, tak je taky v pohodě. Když jsem se ho ptala, jestli je něco, co by opravdu chtěl, tak se rozzářil a s dětským nadšením mi řekl, že by chtěl pejska, tak jsme si ho pořídili, přestože pořád někam cestujeme. Takže spíš místo dětí budeme mít dalšího psa.
