V manželství jste i po dlouhých letech pořád spokojená?
Ano. S mužem víme, co od sebe můžeme očekávat, víme, že se na sebe můžeme ve všem spolehnout. Přijde mi přirozené, že jsou spolu lidi celý život. Nerozumím permanentnímu střídání a hledání partnerů. Každý by měl spíš sám v sobě najít toleranci a trpělivost vůči tomu druhému.

Nikdy vás ani nenapadlo, že už máte docela velké děti, vyřešené bydlení, že si můžete zevšednět a začít se nudit?
Proč na to myslet? Náš vztah je cesta. Žijeme v neustálém procesu budování. Nevíme, co je stereotyp. S mužem jsme si vzácní, toho času spolu zase tolik netrávíme, takže když to jde, užíváme si jeden druhého.

Nežárlila jste něj, když byl hvězdou taneční soutěže StarDance a hodně času trávil s krásnou tanečnicí?
Když jsem četla kdesi článek o tom, že se nám kvůli soutěži rozpadá manželství, tak mě to pobavilo. My jsme totiž s dcerami Sašu do toho tancování přemluvily, nikdy předtím netančil. Svým výkonem nám udělal radost. Teď jsme dokonce už byli spolu na několika plesech. Žárlivost je pro nás jen pracovní emoce. Na divadle a při natáčení prožíváme spoustu milostných vztahů, že bychom se z toho museli zbláznit. Náš vztah je založený na důvěře.

Lichotí vám, že máte doma herecký idol?
To přirovnání mě vždycky pobaví, protože můj muž má introvertní a plachou povahu. Člověk se prostě občas stane obětí toho, co se kolem něj vytvoří.   

Máte spolu dvě dcery, které jste si pořídili na dnešní poměry docela brzy. Nemrzí vás, že jste si déle neužívala svobodného života, peněz, mužů? Neměla jsem je zase úplně brzy, bylo mi 26 let, když se narodila Pepina. Muž byl asi tehdy hodně mladý tatínek, ale když jste zamilovaní, nic neřešíte. Pokud máte navíc někoho, kým jste si jistá, tak se všechny sny prostě pomalu plní. Svoboda pro mě neznamená bezuzdné řádění.

Jak děti vychováváte? Vedete je přísně?
To byste se měla zeptat jich. Snažím se, abych byla dobrý barevný předobraz, aby mohly čerpat i z mých zkušeností. Jsme doma k holkám naprosto upřímní a otevření, neexistují žádná tabu. Jediné, co nesnáším, je lež. To se rozohním a vedu dlouhou řeč. Holky se snažím vést k samostatnosti, a to ve všech ohledech. Mají dobrý základ z církevní školy, umějí se ptát a stát si za svým názorem. To považuji za důležité. Teď jsou ve věku, kdy mají navíc svoje zájmy už vyhraněné. Obě jsou umělecky zaměřené. Do ničeho je netlačíme, nic jim zakazovat nechci. Řekla bych, že jsme kámošky, radím se s nimi i o své práci.

Jaký vztah máte se svou maminkou vy?
Moje matka je malířka a obrovský životní solitér. V mnohém se s ní nemůžu rovnat a taky srovnat. Vedeme spolu takový celoživotní bouřlivý láskyplný dialog. Jsem ale opravdu šťastná, že ji mám.

Před časem jste se celá rodina odstěhovali až na Vysočinu. Nevyčítají vám dcery, že přišly o kamarády, že se jim po Praze stýská?
To občas proběhne, ale když mají velký stesk, jedeme do Prahy i na otočku. Za hodinu jsme tam, takže to není zase taková dálka. Určitě jim ale nechci žádná pouta zpřetrhávat. Myslím, že přátelství, která vznikají v dětství, jsou ta nejpevnější. To je totiž i moje zkušenost.

Ester Janečková po porodu: Čtvrté dítě? Proč ne?

Dvě děti jsou pro vás opravdu konečná?
Teď už bych na malé dítě neměla sílu, jsem omezená fyzickými schopnostmi. Člověk je rád, že zvládá práci. Myslím si, že děti si zaslouží mladé rodiče. Starší matky jsou příliš úzkostné a nervózní. Neodsuzuji je, ale příroda to prostě nastavila jinak.  

Obrečíte jednou, až se budou dcery stěhovat do svého, až se osamostatní?
Kvůli svému mateřskému sobectví nechci nikoho omezovat. Měly by hodně cestovat a poznávat. Máme spolu dobré a pevné vztahy, takže si myslím, že když se tak často neuvidíme, nic se mezi námi nezmění. Navíc já mám naplánováno takových věcí, že by mi to vystačilo na několik životů. Rodina mě za to někdy až lynčuje. (smích) Musím se prostě stále na něco těšit. A až jednou dcery opravdu odejdou, budu cestovat, klidně tím strávím i rok v kuse.   

S vráskami a přibývajícím věkem už nějak bojujete?
S tím jsem na štíru. Toužím chodit na masáže, ale nemám moc času. Přirozeného pohybu mám dost, starám se o šest koní, spíš bych potřebovala víc odpočívat. Třeba vůbec nepraktikuji typické ženské činnosti a záliby. Nehty si někdy stříhám nůžkami na papír a řasy si maluji ve zpětném zrcátku ve stojící koloně na dálnici… 

A teď, po čtyřicítce se cítíte dobře?
Třeba ve třiceti jsem měla pocit, jako by mi skončil život. Že nemám tolik energie, že mě občas zradí tělo. Po čtyřicítce vnímám všechno s humorným nadhledem. Třeba zrovna nedávno jsme s mužem zažili skvělou historku. Jeli jsme do Prahy společně autem a spěchali jsme. Na pumpě bral manžel palivo, jenže se spletl a místo nafty načepoval benzin. Nevšimli jsme si toho a po dvou kilometrech auto úplně zhaslo. V tu chvíli bychom se mohli zabít, zhádat se nebo se tomu začít smát. Chvilku bylo horko, když jsme viděli, že z napěchovaného diáře nic nestihneme, ale pak jsme se tomu začali smát. Dřív bych to tak klidně asi nevzala. Ale mám dost kamarádek, které tvrdí, že to nejlepší přijde až po padesátce. Tak se těším. (smích)

S kamarádkami se scházíte často?
Opravdové kamarádky mám už od dětství, ale vídáme se málo. O to je to ale intenzivnější. Rozhovor klidně navážeme i po půl roce jakoby nic. Na nová přátelství teď nějak není doba, vztahy jsou povrchní. Trochu se bojím do nich vkládat důvěru. Navíc v naší branži to ani moc nejde, přátelství má spíš prchavý charakter. Vzniká jen díky společné práci, a jak ji skončíte, zmizíte si ze života.

Práce máte teď dost, nebo zrovna zažíváte „plonkové“ období?
My herci to máme tak, že je jí buď málo, nebo moc, nic mezi tím. No a teď jí je ještě víc. Pustila jsem se totiž do vlastního projektu. Divadlo Bolka Polívky mi nabídlo, abych udělala představení pro ženy a o ženách, takže teď začínáme zkoušet černou komedii, která se bude jmenovat Pokoj. V Praze se bude hrát od dubna v divadle Palace. Mám radost z toho, že se do toho se mnou pouštějí nejlepší divy našeho divadelního rybníčku. Na léto pak plánuji opakování divadelního fotoateliéru, který jsme s velikým úspěchem provozovali loni v Telči na zámku. Fotografování je moje druhá profese, tedy spíš koníček, protože mě neživí. No a značnou část času, kdy nespím, vyžadují také moji zvířecí přátelé. Momentálně doma všichni odnaučujeme prasátko otvírat lednici…

Když se před vámi čirou náhodou „vyloupne“ volný den, jak s ním naložíte?
To jsem úplně nešťastná. (smích) Ale ne, třeba v Praze si to ráda užívám jako návštěvník, zajdu za kulturou nebo jen tak pešky projdu město. Nesnáším totiž městskou dopravu. Nebo si vyjdeme s mužem do kina. Když jsem doma na Vysočině, tak se ráda „hrabu“ v hlíně. Miluji začátek jara. Utrácím za semínka a vytahuji je očima ze země.

Čím hýčkáte rodinu, když třeba cítíte, že jste ji kvůli práci šidila?
Předstírám hospodyňku a vařím. I když je fakt, že prostor pro experimenty se mi zužuje. Čím více totiž máme doma zvířat, tím méně jíme maso. Už nám zbývá jen kuřecí a ryby. Naším oblíbeným rituálem jsou každopádně chvíle, kdy si prostřeme, zapálíme svíčky a společně klidně dvě hodiny stolujeme. Když to jde, jsme prostě rádi spolu.

Lucie Benešová: Dceru mám v pěstounské péči