Vzpomenete si na chvíli, kdy vám syn oznámil, že čekáte přírůstek do rodiny?
Řekli nám to na chalupě o Vánocích, vlastně to byl dárek, navíc se sváteční atmosférou. Před pár dny jsme se oficiálně dozvěděli, že se narodí klouček.

Jak často jste v kontaktu s Felixem a jeho přítelkyní?
Denně. Felix je na studijním pobytu v Oslu, vyhrál tam stipendium po ukončení Akademie múzických umění. V červnu se vrátí. Často sem jezdí, píšeme si i s Kateřinou.

Nejsou spolu dlouho. Nenapadlo vás, že mohli s miminkem ještě počkat?
Napadlo nás to s manželem oba. Felix je po studiích. Přestože měl dvouleté angažmá v symfonickém orchestru v Karlových Varech, není ještě zavedený a usazený v oboru a hned bude mít starost o rodinu. My mu ale budeme pomáhat a podporovat ho, jak to půjde.

Přece jen, maminka budoucího vnuka je něco jiného než přítelkyně. Padli jste si s Kateřinou do oka?
Sedly jsme si bezvadně. S Felixem jsou stejně staří, seznámili se na studiích. Je to moc prima holka. Energická, přesně takovou povahu potřebuje můj syn. Kromě toho, že vystudovala varhany a učí na základní umělecké škole, má také heavymetalovou skupinu. Je rázná a Felixovi to bude svědčit.

Jste ve vztahu se svým mužem spíš submisivní?
Můj muž je velmi dominantní a ovládá nejen rodinu, ale všechno, celou kancelář, všichni mu podléháme. Někdy se postavím na zadní, jsem narozená v Býku. Býci hodně vydrží, ale když mají naloženo moc, musí se oklepat. Ale v podstatě nám to vyhovuje.

Důkazem toho je, že jste spolu už třicet let.
Výročí svatby máme 24. března a do oslavy tří desetiletí nám ještě pár měsíců chybí – slavit už budeme i s miminkem.

Prožila jste nějakou velkou lásku před tím, než jste potkala Felixe?
Mou velkou láskou byl Michael Kocáb. Chodili jsme spolu na konzervatoř. Přátelství nám vydrželo déle než láska a jsme přátelé dodnes. Takového vztahu je třeba si cenit a hýčkat ho.

Prý jste kvůli němu v době zamilovanosti leccos podstoupila.
Slezla jsem sedmičku v Prachovských skalách. Kdyby mě viděli horolezci, budou si ťukat na čelo. V pseudokeckách, které hrozně klouzaly, jsme lezli s Michaelem a jeho budoucím švagrem Martinem Kratochvílem, oba mě jistili a dole se třásla Magdaléna Kocábová – Michaelova sestra a později manželka Martina.

Nedokážu si vás představit, jak lezete na skálu.
Ale já mám extrémy ráda. Nahoře na té sedmičce byla zabodnutá železná knížka, kam napíšete své jméno a datum – fajn pocit, že jste něco zdolala. Později jsem se učila lítat na ultralightech a taky jsem v Mnichově Hradišti letěla s kamarádem Petrem Sázavským, který dělá leteckou akrobacii. Hezky kolmo nahoru a dolů. Když jsme přistáli, byla tam rodina s malou holčičkou, která mě znala z pohádek. Ta měla sepjaté ručičky a modlila se, abych to přežila.

Kolik takových extrémních chvilek jste v kariéře zažila?
Spoustu. Nejvíce jich asi bylo při natáčení seriálu Návštěvníci. Procházela jsem se zavázanou zraněnou nohou bahnem rybníka, strčila jsem ruku do krku kosatky, jež měla mezi cvičiteli pověst zabijáka. A v Holandsku při natáčení s delfíny mě na poslední chvíli vytáhl z vody jejich trenér. Nereagovali už na žádné povely ani krmení, oči jim najednou jakoby ztvrdly a já jsem věděla, že je zle. Ale v momentě, kdy je akce, o něco jde v životě nebo na plátně, si zachovávám racionální myšlení. Někdy až potom mi dojde, jak nebezpečné to bylo. Ale co by člověk neudělal, aby panu režisérovi vyhověl a divákům se to líbilo.

Je něco, co jste režisérovi odmítla?
Musím říct, že ne. Jsem kaskadér a dobrodruh. Jen jednou mě nahradila figurantka: když jsem měla ležet na skládce polozasypaná a mrtvá, ale to bylo od začátku v plánu. Jinak jsem si vše vždy odehrála sama.

Takže žádné záběry na náhradní zadeček, štíhlejší pas nebo delší nohy, jak to bývá v amerických filmech?
Odehrála jsem si všechno sama a docela ráda. Patří to k našemu k povolání – když zkusíte všechno, můžete si do šuplíčku profese zařadit spoustu prožitků.

3x Dagmar Patrasová * Jejím otcem byl profesor Karel Patras, sólový harfenista České filharmonie a docent AMU. Maminka, Věra Patrasová, byla zpěvačka filharmonického sboru. * S manželem, hudebním skladatelem, saxofonistou a dirigentem Felixem Slováčkem, má dvě děti: syna Felixe (27) a dceru Annu (16). * Profesně je stále velmi úspěšná, zejména v práci pro děti. Natočila už dvacet sólových alb, která jsou vždy zlatá nebo platinová.

Omezovalo vás v práci, že jste byla výjimečně hezká?
Nejproduktivnější pracovní věk jsem prožila v komunismu a frčely úplně jiné role, dělnické typy, ty, co se nevymykají vizáží z průměru. Já jsem se vymykala. Jiří Menzel mi jednou řekl: Máš smůlu, nemůžeš hrát ženy za pultem, nemáš dělnický obličej. Ale co se dá dělat, Zase jsem si užila princezen a v zahraničí jsem hrála spoustu odlišných rolí. Nestěžuji si.

Pro vás je už léta nejdůležitější práce s dětmi. Nestýská se vám po filmu, práci pro dospělé publikum?
Zasvětila jsem svou práci dětem. Ale před pár lety přišli mladí pánové, že vyrostli na Návštěvnících a byla jsem pro ně takovou femme fatale. Chtěli mě do krváku Choking Hazard do docela drsné role. Film se hemžil zombie, jednomu jsem dokonce vystřelila mozek kulovnicí. Byla to samozřejmě nadsázka, ale pár šokovaných lidí mi napsalo, jak můžu tohle hrát, když pracuji s dětmi. Ale já nejsem Dáda Patrasová pro děti, jsem herečka, navíc mě lákají protiúkoly. Vždycky mě bavily role, které se neslučovaly s představami o mně.
Ovšem práce s dětmi mě neskutečně nabíjí energií a díky ní jsem překonala i nejtěžší období v životě, kdy jsem ztratila  rodiče. Nebyla jsem si jistá, zda je vhodná doba pro práci, ale bylo to správné rozhodnutí.

Vzpomenete na své rodiče teď, když čekáte vnouče, častěji?
Myslím na ně každý den. Maminka zemřela před jedenácti lety, tatínek tři roky poté. Denně se s nimi radím a myslím na ně, zdá se mi o nich a o jejich bytě.
Mám dokonce pocit, že maminka svou tragickou smrt nějak podvědomě tušila. Tři týdny před nehodou, jako kdyby dělala velký životní úklid. Třeba za mnou přišla a říká: „Co bude s tatínkem, kdybych umřela?“ „A co by se mělo stát?“ říkám já. „Samozřejmě by byl u nás a postaráme se o něj, ale nechápu, proč tě to teď napadá.“
Nechávala nám po celém bytě schované vzkazy. Takové rady, praktické i životní. Třeba v šuplíku v šití nebo v knížkách. Nacházet je bylo nesmírně smutné a zároveň krásné.

Mně zemřel před lety tatínek a asi bych byla šťastná, kdybych od něj našla vzkaz psaný pro mě. Protože jinak je konec, žádné nové zážitky, myšlenky, vzpomínky, nic.
Ano. Jsem šťastná, když například potkám žáky svého táty a oni mě zastaví a řeknou, jak moc je ovlivnil nejen profesně, ale v životě vůbec, svými postoji a názory. A to jsou nesmírně vzácné kousky do mozaiky, která už nemá žádné pokračování.
Nedávno jsem našla od maminky vzkaz pro Felixe, se kterým moje máma jako babička fantasticky vycházela. V tom vzkazu stojí, že je pořád s námi, bude při nás stát, a až se narodí vnoučátko, bude s námi dvojnásob… Ztráta rodičů nikdy nepřestane bolet, jen se časem bolestivé hrany otupí a trochu zaoblí.

Vy jste se o tatínka starala tři roky, trpěl Alzheimerovou chorobou. Měl přece jen světlé chvilky, kdy jste si mohli říct, co jste si neřekli?
Doháněli jsme hlavně čas. I když rodiče léta bydleli kousek od nás, naše profese nám nedovolila být často a dlouho spolu. Jsem za ty tři roky s tátou vděčná. Najednou čas byl a samozřejmě jsme si toho spoustu řekli. Věci, na které nebyla nikdy vhodná doba. Zažila jsem to s maminkou i tatínkem. Člověk se před smrtí úplně jinak naladí, jako by se uvolnil, a vzniká prostor pro důležitá sdělení a poselství, prohloubí se vzájemné sdílení.

Co nejdůležitějšího jste si od rodičů do života vzala?
Úplně prosté věci. Třeba že rodina je základ. Že slušnost a poctivost jsou hrozně důležité. Že je třeba vážit si starých lidí. Že je přirozená povinnost postarat se o své rodiče, když jsou nemohoucí. Vždyť jim jen dáváme zpátky léta péče a lásky, která nám věnovali, když jsme byli děti. Doba se mění, stáří a staří lidí nejsou in, ale tohle mě rodiče naučili.

Daří se vám to předávat dál Felixovi a Aničce? Jaká jste vůbec maminka?
Učím je žít tak, aby se za sebe nemuseli stydět. Nikdy jsem nebyla direktivní a Aničku i Felixe jsem vychovávala ve velké důvěře. Máme několik dohod, které oboustranně dodržujeme. Pustím třeba Aničku ven, ale musí mi slíbit, že se mi ozve. Stejně mám strach, ale menší. Snad se mi podařilo vštípit jim, aby se nebáli s čímkoli přijít, s jakýmkoli problémem, a neměli obavy, protože my jim pomůžeme, ať se děje cokoli. Se svými dětmi jsem prožívala většinu věcí, Felixovy první lásky…

Jaký vztah mají s tatínkem – Felixem starším?
Jako by teď doháněl otcovské radosti, dětství svých dětí spíš propracoval. Nachází si k oběma cestu, bere Aničku do kina nebo jdou koupit do centra Prahy lyže.

Musím se ještě zeptat, jak se jako sexidol dřívějších let vyrovnáváte s postupujícím časem a přibývajícími vráskami.
Jsem přesvědčená, že když jste spokojená doma i v práci, nemůžete čas tak prožívat. Nevypadám jako před dvaceti lety a jinak budu vypadat za deset let, za dvacet už budu úplná babička. Je mi pětapadesát let, jsem po operaci krční páteře a občas bývám nateklá. S tím se nedá nic dělat. To je život a čas je jediná spravedlnost.