Sáře je pár týdnů. Jak prožíváte tento čas?
Je to opravdu krásné. Jsem sice nevyspalá, ale Sára zároveň funguje jako nabíječ, je usměvavá a taky hodně mazlivá, pořád chce chovat.

Máte už dva kluky v pubertě: čtrnáctiletého Krištofa a dvanáctiletého Cyrila. Jak dlouho jste přemýšleli nad třetím dítětem?
Vždycky jsme se shodli na tom, že chceme hodně dětí. Porod druhého syna byl sice velmi komplikovaný, ale už na jipce jsem doktorovi tvrdila, že chceme další dítě. Pak jsem začala pracovat v televizi, pořád se to posouvalo a najednou jsme zjistili, že je nejvyšší čas. Jsem zastáncem názoru, že maminky by měly být pokud možno mladé, ale takové věci se těžko plánují. Snad, až Sára půjde do tanečních, se nebude stydět, že má staré rodiče.

Rodit v 38 letech dnes ale není výjimečné.
Také tiše doufám, že zapadneme mezi jiné „starší“ rodiče. Ale ne vždy to tak bylo. Maminka (disidentka a mluvčí Charty 77 Marie Rút Křížková, pozn. red.) mě měla v šestatřiceti letech a právě v tanečních se mě ptali, zda jsem tam s babičkou.

Neměla jste strach, že budete mít s otěhotněním problémy?
Určitě větší strach než u kluků. Roky moderuji pořad Sama doma, kde se neustále řeší nějaké choroby, komplikace a rizika těhotenství. Zrovna v den, kdy jsme si s kolegyní pošeptaly, že jsme obě těhotné, začínal pracovní týden na téma Staré matky. Kromě toho jsem měla trochu strach i o kluky. Říkala jsem si, kdyby se něco stalo, co s nimi bude? Naštěstí těhotenství jsem prožívala úžasně, i porod nesrovnatelně lepší než u synů.

Kde se ve vás vzala touha po velké rodině?
Odmalinka mě fascinovala miminka. Mám straší sestru, která má osm dětí. První se jí narodilo, když mi bylo sedm, a moc ráda jsem za ní jezdila a hlídala. Vlastně jsem trochu děsila i všechny svoje kluky, protože když jsem začala s někým chodit, hned jsem mluvila o svatbě a dětech. Na druhou stranu nejsem úplná kvočna. Potřebuji mít vždycky ještě jiné plány než se realizovat jako máma. Kluci se narodili během mých studií na vysoké škole, státnice jsem dělala, když bylo mladšímu Cyrilovi šest týdnů.

Bránila byste se i dalšími dítěti?
Mám dvě starší sestry – o jedenáct a o čtrnáct let –, což je úplně stejný rozdíl jako mezi kluky a Sárou. Protože jsem se kvůli velkému věkovému rozdílu mezi mnou a sestrami cítila trochu osamělá, přemýšlíme, že Sáře „pořídíme“ dalšího sourozence.

Jak to vypadá s návratem do práce?
Právě máme za sebou první velkou zkoušku – natáčení Pošty pro tebe. Je výhoda, že spoustu práce můžu udělat doma a jeden víkend v měsíci se točí. Zdeněk má o sobotách a nedělích volno, takže mohl hlídat a vždy Sáru v domluvené pauze přivezl. Měla jsem trochu strach, jak se odstřihnu od miminka a budu se soustředit na příběhy. Pořád trochu trpím „mateřskou demencí“, kdy má člověk myšlenky jen na dítě. Naštěstí Zdeněk funguje se Sárou skvěle, takže jsem mohla být v pohodě. Natáčení se podařilo, na polední pauzu přijel i Krištof s Cyrilem. Když pak odjížděli, Sára hodně brečela. Kluci vycítili, že jsem nervózní, a za chvíli mi napsali SMS: Mami, Sára už spinká, můžeš v klidu pracovat.

Nej Ester Janečkové Jídlo: Sushi Barva: Žlutá, připomíná mi slunce Film: Nejčastěji jsem viděla Někdo to rád horké Slabost: Čokoláda Radost: Rodina.

Neměla jste strach, že neudržíte emoce u silných příběhů?
Musím přiznat, že jsme zrovna točili příběh o autonehodě, kdy zemřela těhotná žena už po termínu porodu, ani miminko se nepodařilo zachránit. Její kamarádka tam ukazovala fotku právě toho mrtvého miminka. V té chvíli jsem měla pocit, že se skácím. Měla jsem strach, že nebudu moct pokračovat v rozhovoru, naštěstí znám příběhy dopředu a jsem na ně připravená. Dramaturgyně i režisér mi říkali, ať se klidně rozbrečím, že se nic neděje. Ale já když začnu brečet, je to neudržitelný vodopád a myslím, že by se diváci vůbec nedozvěděli konec příběhu.

Vaši kluci se prý kasali, jak budou Sáru hlídat. Je to pravda?
Mají ji fakt moc rádi. Chůvy z nich ale dělat nechci, jednak chodí do školy a mají spoustu svých zájmů, jednak chci, aby ji měli rádi i dál. Myslím, že za nějakou dobu, až si budeme chtít se Zdeňkem někam vyjít, zvládnou Sáru pohlídat.

Někdy jen dva pubertální kluci dokážou s mámou docela zamávat. Do toho miminko. Dá se to zvládnout?
Kluci nás zatím více méně poslouchají, sice občas odmlouvají, ale v tomto věku se musí děti vymezit vůči rodičům. Máme hezký vztah, jsou k nám upřímní. Tedy manžel mi říká, ať nejsem naivní, ale já zůstávám. Vždycky jsem si přála, aby nám děti nemusely lhát. A věřím, že se to povedlo. Když mají nějaký průšvih, nebojí se s tím přijít. Puberta bude určitě ještě horší, ale s  příchodem Sáry Krištof i Cyril naopak zjemněli, jsou plní citu, Sára k nám vnesla něco pozitivního a radostného.

Jak manžel-lékař prožíval vaše těhotenství? Hlídal vás?
Prožíval ho intenzivně a krásně, se Sárou si povídal. Ale jako sportovec mě do poslední chvíle vodil na túry a vymýšlel zkratky, takže jsem co chvíli šplhala do nějaké stráně. Měla jsem na něj vztek, protože mi tvrdlo břicho, ale je to určitě mnohem lepší, než kdyby mě nutil ležet doma s nohama nahoře.

Byl váš muž u porodu?
Nenechal si to ujít, vše šlo naštěstí velmi přirozeně a rychle. Mám fotku, jak si těsně po porodu dáváme šampaňské. Normálně odvážejí miminko na šest hodin na novorozenecké, ale my jsme nechtěli za žádnou cenu, obě jsme byly v pořádku.

Je podle vás dobré, když je partner u porodu?
V poslední době se s tím tak nějak automaticky počítá. Jenže to nemusí být vždy příjemné pro muže ani pro tu ženu, protože se třeba stydí, neuvolní se a podobně. Naštěstí jsem věděla, že Zdeněk to zvládne v pohodě, byl i u porodů kluků, které byly mnohem těžší. Noci mohl trávit na pokoji se mnou v porodnici, vstával k malé. Myslím, že ten prvotní časný kontakt s nově narozeným miminkem mnohem rychleji vytvoří pouto mezi dítětem a tatínkem.

Jak dlouho jste se Zdeňkem manželé?
V únoru máme výročí patnáct let, známe se dvacet jedna let.

Šest let jste spolu chodili?
To ne, když jsem odjela jako au-pair do Anglie, sbalila ho spolužačka. Po čtyřech měsících jsem se vrátila a on se se mnou rozešel. Tři roky jsme spolu nebyli, měli jsme jiné vztahy. Pak jsme se k sobě vrátili a já jsem brzy čekala Krištofa.

Čím vás Zdeněk v životě nejvíc ovlivnil?
Mamka mě vedla intelektuálním směrem, Zdeněk je velký sportovec, takže mi do života vnesl sport. To je hodně viditelné, ale samozřejmě se ovlivňujeme navzájem ve všem, takže je těžké odlišit, kdo koho a v čem. Pro mě je důležité sdílet náhled na základní hodnoty a na výchovu.

Říkala jste si, že nechcete opakovat chyby, které ve výchově dělala vaše maminka, nebo vás její přístup něčím inspiroval?
Obojí. U nás to bylo trochu složité. Měla jsem jiného otce než sestry, s tátou jsem byla v kontaktu, ale vychovávala nás jen máma. Moc se mi líbilo, že si se mnou o věcech hodně povídala. Máma byla disidentka, chartistka, mluvčí Charty 77. Kvůli negativnímu politickému profilu musela pracovat v lese jako dělnice nebo dělat třídičku na poště. V tom pro mě byla velkým vzorem a hrdinkou. Na druhou stranu kvůli schůzkám s chartisty jsem odmala byla často doma sama a hodně jsem se bála. Proto jsem kluky nikdy nenechávala samotné, pokud sami výslovně nechtěli. Také jsem si říkala, že bych mohla být zásadovější než maminka, kterou jsem často uprosila, aby změnila slib nebo zákaz. Radši si dvakrát rozmyslím, než klukům něco zakážu. Rodič musí vědět, jestli na to sám má – když zakážete počítač, musíte vydržet zpruzené děti.

Chystá se vaše maminka hlídat malou Sáru?
Hodně fungovala hlavně s klukama. Moje máma je literární historička, vybavuji si moment, kdy půlročnímu Krištofovi četla Ortenovy verše. Hodiny jim četla a starala se o ně. Je jí 75 let, zpočátku se na hlídání Sáry úplně necítila, ale už se také hlásí a myslím, že to bude fajn.