Saudková: Heroin mě ničil, vězení mi zachránilo život | Pro ženy | Blesk.cz

Saudková: Heroin mě ničil, vězení mi zachránilo život

2. května 2011 | 06:12

Dcera známého fotografa Marie Saudková (32) má za sebou závislost na heroinu, smrt maminky, vězení. I naprosto nový začátek. Vdala se, porodila tři syny, vystudovala. A začala pracovat jako laická psychoterapeutka.

Léčila jste se, když jste byla závislá na drogách?
Ano, zkoušela jsem se léčit v Bohnicích, ale nevydržela jsem tam. Nejsem na to úplně trpělivá. Byla jsem tam vždycky několik dní a čas, který lékař věnoval jednomu klientovi, byl minimální. V prvních dnech to ani moc nejde, ale já jsem to hodně potřebovala. I když byli výborní. Jenže já jsem nebyla vůbec schopná léčbu zvládnout.

Byla jste tam ještě před tím, než jste se dostala do vězení?
V Bohnicích jsem byla, když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct. Chtěla jsem samozřejmě přestat drogy brát, ale na heroinu je to hodně těžké. Myslím, že každý, kdo je na heroinu, chce přestat. Ale drží vás to… To se těžko popisuje.

Je horší fyzická závislost?
Psychická závislost je těžká, ale dá se s ní víc bojovat. Když se k tomu ale přidruží fyzická, je to těžší. Ale stejně to funguje i u závislosti na alkoholu. Člověku je fyzicky špatně a nemůže se soustředit naprosto na nic jiného. U drog to trvá i několik měsíců. U alkoholu je to kratší dobu.

Byla u vás závislost horší, protože vám umřela maminka?
Matka určitě děti chrání, ale těžko říct, jestli by to dopadlo lépe. Nevím. Maminka taky moc nevěděla, co se mnou dělat. Bylo to složité. Umřela zrovna ve chvíli, kdy jsme si začaly být docela blízké. Já jsem od dvanácti do čtrnácti měla velmi nepříjemnou pubertu. Pak jsem se  postupně uklidňovala a ona umřela, když mi bylo patnáct. Tenkrát jsem nebyla naprosto připravená na to, že zemře. Vůbec jsem tomu nevěřila. I když z dnešního pohledu už bych to věděla. Ona evidentně umírala, ale tenkrát nám to bohužel vůbec nikdo neřekl.

Myslíte, že ani ona nevěděla, že je konec?

Byly tam takové záblesky. Mám pocit, že v některých chvílích se s námi loučila, nebo si je snažila zapamatovat. Člověk to asi podvědomě tuší. Ale u nemocí srdce je to těžké. Možná ani lékaři to někdy nemůžou přesně vědět, můžou si myslet, že je nějaká naděje.

Co byste s odstupem času doporučila rodičům, kteří bojují s drogovou závislostí svých dětí?
Nejstaršímu synovi bude teď už devět. Sice nemá ještě žádné zkušenosti s drogami, ale stejně si myslím, že se s nimi setká. Už nad tím trošku přemýšlím, protože si myslím, že se mi to nemusí vyhnout. To nejdůležitější, co musí dítě dostat, je, aby mělo zdravý základ z rodiny. Aby vědělo o drogách, vědělo, co znamenají. A my bychom se neměly bát o tom s dětmi mluvit.

Děláte to?
Ty moje se mě třeba na vězení i drogy už ptají. Samozřejmě musely něco slyšet. Nejdůležitější ale je, aby děti byly zdravé a silné osobnosti a uměly říkat „ne“. Je dobré, aby věděly, že nemusí za každou cenu poslechnout, že občas můžou říct „ne“ i svým rodičům a třeba si i zdůvodnit, proč to tak nechtějí. Protože když děti musejí poslouchat za každou cenu a říkat „ne“ neumějí, tak pak přijde nějaká parta, nabídne jim drogy a dostaví se podmiňovací reflex – ony si řeknou, že je to jako doma. Že je rodiče neměli rádi, když něco odmítaly a zlobily, takže i v tomto případě musejí poslechnout. Když ale je dítě zdravý jedinec a umí odmítnout, je to dobrý základ.

Takže necháváte své syny občas vzdorovat?
Taky jsem se to musela učit. U toho prvního jsem měla trochu pocit, že mě musí poslouchat za každou cenu. Už odmalička byl malinko zvláštní a hodně věcí chtěl mít po svém. Bál se ostatních dětí, ale na druhou stranu s nimi chtěl být. Druzí dva synové už jsou kliďasové. Ti už to mají snadné. První dítě to ale s rodiči nemá nikdy jednoduché… Ale teď hodně říká „ne“ a samozřejmě může.

A měla jste vy sama problém říkat „ne“?
Já jsem byla spíš extrémně přecitlivělé dítě. Určitě jsem nezvládla rozchod rodičů. Ale velmi silně jsem vnímala i jakékoli nepřijetí ze strany svého otce. Vždycky jsme se měli vzájemně hodně rádi a otec mě „bral“, ale detailně si vzpomínám na cokoli, co mi vytkl a co mu vadilo. Možná jsem potřebovala víc povzbuzovat. Nikdy jsem nebyla rvavá, byla jsem spíš typ „mouchy, snězte si mě“. Mám asi takovou povahu. Nechci moc o nic bojovat. Myslím si, že určité věci přicházejí samy. Ale některé zase na druhou stranu nerada vzdávám. Třeba když spravuji dětem hračku.

Marie Saudková se svým otcem
Marie Saudková se svým otcem
Byl na vás táta někdy drsný?
Nebyl, byl hodný. Větší problém byly spíš v babičce a mamince, protože ty měly takovou temperamentnější výchovu. Měla jsem pocit, že tím, že tatínek odešel, mě nechal jim napospas. Sama se sebou jsem v tomto ohledu trochu bojovala. Moji rodiče se nikdy nerozvedli a divně se to táhlo. A nikdo si nespojil, že to je ten důvod, proč vyvádím. Naopak se všechno otočilo proti mně. Že problémy dělám já. Ale ani jeden z nich je nebyl schopný řešit. Já bych se na jejich místě asi snažila vyhledat nějakou kompetentní pomoc a více se dítěti věnovat. A i já sama bych se snažila dát do pořádku, protože děti jsou vždycky obrazem svých rodičů. Pokud nemají dospělí pořádek ve svých vlastních vztazích a životě, tak u dětí to bude gradovat… Mí rodiče byli takoví, jací byli, ale já bych je nevyměnila.

Když jste se dostala do vězení, otec se prý od vás distancoval.
Po smrti maminky se mi snažil hodně věnovat, být se mnou, jenže já jsem už byla na cestě do svojí bolesti a nebyla jsem schopná navázat s ním vztah. V podstatě jsem zůstala bydlet sama a nade mnou bydlela babička. A tak se to začalo prohlubovat. Do toho jsem kouřila trochu trávu, což, pokud není člověku dobře, psychický stav hodně zhoršuje. Vlastně ani zpětně nevím, kdy ten rozkol mezi námi nastal. Táta asi čekal, že budu víc dospělá a samostatná. Jenže já jsem potřebovala větší podporu, i když jsem ji i zároveň odmítala. Nechtěla jsem, aby se mnou jakkoli zabýval, abych mu ubírala čas. Asi jsem chtěla být trošku přemlouvaná, a zároveň jsem necítila žádnou autoritu. Nebyl nikdo, kdo by mi cokoli poručil. A tak jsem zůstala opuštěná. Protože jsem byla pořád sama, začala jsem postupem času vyhledávat kamarády, kteří večer nemuseli odcházet domů stejně jako já. A už se to vezlo... Když drogy nastoupí ve chvíli, kdy je člověk v krizi, jsou zhoubné.

3x o Marii Saudkové:

* Pracuje jako terapeutka v soukromé protialkoholní léčebně Dům Emblema u České Lípy. Ve volném čase ráda maluje obrazy.
* Deset let žije s manželem Lukášem, se kterým má tři syny: Eliáše, Davida a Jakuba.
* V období dospívání byla závislá na heroinu, od devatenácti let byla tři a půl roku ve vězení.

Jaké to je, strávit tři a půl roku ve vězení?
Bylo to takové zvláštní. Kdyby mě zavřeli dneska, je to úplně něco jiného. Byla bych odtržená od své práce, dětí i koníčků. Bylo by to pro mě strašné. Jenže tenkrát to pro mě bylo vysvobození. Jinak bych nikdy nepřestala. Potřebovala jsem dlouhé odloučení, kdy drogy nemáte. I když to ve vězení bylo těžké, nelituji toho. Ta zkušenost je pro mě hrozně důležitá. V mojí práci i v náhledu na svět.

Ubíhají tam dny pomaleji?
Říká se, že po šesti měsících se stanete muklem. To znamená, že už přestanete myslet na to, co se děje venku. Nevzpomenete si už a začnete žít životem věznice. Bydlíte na patře, kde je sto žen a mezi nimi fungují různé vztahy. S těmi lidmi jste celý den, díváte se na ně, je to, jako kdybyste třeba byla ustavičně v práci. Najednou druhý svět pomalu zmizí. Po šesti měsících za mřížemi se člověk pomalu přeorientuje, a je to vlastně lepší. Protože jinak byste se zbláznila. Největší štěstí je i to, když můžete pracovat. Pak dny utíkají rychle.

Svatební den Marie. S manželem Lukášem má tři syny: Eliáše, Davida a Jakuba.
Svatební den Marie. S manželem Lukášem má tři syny: Eliáše, Davida a Jakuba.
Dá se ve vězení navázat přátelství?
Jsou tam lidé, se kterými se nedá přátelit venku. Tam se ale přátelství navázat dá. Na některé lidi ráda vzpomínám. Ale když je potkáte venku, nemáte si s nimi co říct. Já už třeba nikdy krást nebudu a dodnes mě to hrozně mrzí. Jenže oni mají na podobné věci odlišné názory. Krádeže jsou pro ně třeba normálním zdrojem obživy. 


Výše vašeho trestu mi připadá poměrně vysoká...

Ano, nešlo jen o krádeže, i když ty byly podstatou. Potřebovali jsme vydělat obrovské peníze. Každý den asi dva tisíce. Museli jsme v obchodech ukrást oblečení asi za desetinásobek a pak jsme ho prodávali po hospodách kolem Staroměstského náměstí. Tam nás dřeli z kůže, ale vždycky jsme byli šťastní, když jsme peníze dali dohromady. Bylo nutné mít dávku na ráno a na večer, jinak nám bylo strašně zle. Po čase jsme se už ovšem hrozně báli, že nás chytí, protože nás všude znali.

Co jste dělali?
Vymysleli jsme si, že kdyby nás chytili, ozbrojíme se injekčními stříkačkami a budeme žádat svobodu. Naší noční můrou totiž byla cela předběžného zadržení, kde by se dostavil absťák. Jednou jsem se tak zkusila bránit, ale nemocná jsem nebyla a stříkačka nebyla použitá, i když jsem v tu chvíli tvrdila, že jsem HIV pozitivní. Nakonec jsme ale tenkrát utekli a k žádné potyčce nedošlo. Jenže podle paragrafu jsem se dopustila loupežného přepadení a vydírání se zbraní… Ale já si nestěžuji. Zpětně mi to zachránilo život. Nevzpomínám na to ale ráda. Stydím se za to a je mi to hrozně líto.

Bála jste se někdy smrti?
Když berete drogy, tak se nebojíte. Jdete jí vstříc. Nebo tak něco. A já jsem vlastně chtěla hrozně moc umřít. Vůbec jsem se o sebe nebála. To už od patnácti let. Dneska se pomalu bojím vyvenčit psa, když je tma. Teď už se o sebe bojím a dávám na sebe pozor, protože se mám ráda. Tenkrát to tak nebylo.

Jak jste se pak po návratu z vězení setkala se svým současným mužem?
Moje sestra a jeho bratr byli před dvaceti lety manželé, ale jen velmi krátkou dobu. Rozváděli se asi po roce. Takže díky nim jsme se poznali i my. Byl to takový spolek podobných kamarádů, kteří se stýkali i po rozvodu. A když jsem se vrátila z vězení, šla jsem se sestrou na procházku a ji napadlo, že by za námi Lukáš mohl přijet. Opravdu dorazil, ale byl mi hrozně protivný. Začali jsme tedy velmi neromanticky, ale nějak přece. A pak se nám narodilo děťátko, což nás při sobě udrželo. Postupem času jsme se naučili pěkně se k sobě chovat a mít se rádi. Myslím, že je to čím dál tím lepší. A to už jsme spolu deset let.

Autor: Alena Dušková, Kbak