2°C
Kdy vám bylo naposledy do breku?
„Kdybych chtěla, mohla bych teď vyjmenovat konkrétní situace. Jenže já smutek neukazuju. Jen slaboch dá čumilům dobrovolně zbraně do rukou. Pak se ale nemůže divit, že ho tou zbraní někdo srazí k zemi.“
Takže i když je vám úzko, máte na tváři úsměv?
„Nikdy si nehraju před nikým na to, že jsem jen šťastná. Jen ten smutek neukazuju. Naučila jsem se emoce ovládat. Někdy víc, někdy méně, ale vždy tak, aby to nikdo z nepovolaných nepoznal.“
Není to svým způsobem nefér vůči lidem, kteří vás poslouchají nebo se na vás dívají?
„To, že miluju své povolání, ještě neznamená, že se zákonitě rozdám i se svými životními pády. Nechávám si záměrně místa, která jsou pro okolí tabu. Chovat se ke svým fandům láskyplně neznamená dovolit jim všechno a pustit je do každého koutku vlastní duše.“
Nedávat plně najevo emoce bere hodně sil. Píšete si třeba deník?
„Už ne. Jednou jsem všechny své deníky vzala a spálila je na zahradě. Ne proto, abych si zahrála na Boženu Němcovou, která roku 1848 před příchodem do Prahy spálila korespondenci. Jen jsem se zděsila představy, že by se někdy dostaly mezi lidi.“
Co v nich bylo tak tajného?
„Mé skutečné já. Slova, která jsem sama nahlas nechtěla říct. Mé myšlenky a vnitřní svět. Bylo to tak moc intimní – a nemyslím nyní v sexuálním významu, že jsem se jich bezpečně zbavila.“
Máte vůbec za kým jít, když je vám hodně smutno?
„Naštěstí ano. Mám pár přátel, kterým můžu říct cokoliv a nemusím se bát, že dřív než se myšlenka změní v dým, ji zavolají do některých redakcí – a nemyslím tím Blesk, kde se změní v blábol. Navíc mi zůstaly kamarádky z dětství a za to jsem hodně vděčná. Každá má jinou profesi a žádná se mne neptá na práci. Bavíme se o dětech, normálních věcech, které nás trápí, které trápí holky. Mít kolem sebe jen svůj »Bílý tým«, svoje fandy a věčně do očí svítící světla na jevišti, tak zblbnu.
- 7
FOTOGRAFIÍ
Bavíte se spolu i o chlapech?
„Samozřejmě, to je velmi vděčné téma…“
Tak u něj zůstaňme. Říkáte, že se s muži rozcházíte v dobrém. Copak s vámi v tu chvíli nelomcují emoce?
„Začátky lásky mám emotivní, spontánní a nečekané, ale konce už jsou velmi promyšlené. Konec přichází pozvolna, nejdřív jen tak bliká v dálce a časem se interval blikání zkracuje, až svítí tak silně, že není vidět na cestu. Tak si na konec zvyknete a když opravdu přijde, vlastně vás ani nepřekvapí. Ale za klidné konce bych nechválila muže. To já jsem pro ty »sametové« revoluce.“
Co bylo tím impulsem, kdy jste si řekla, že to dál nejde a musíte jít od sebe?
„Není potřeba se vracet a konkretizovat. Jsem přesvědčená, že pokud máte pocit, že jste udělala, co je vůbec možné udělat a když vidíte, že není co měnit, je třeba jít dál. Nikdo by se neměl bát začít znovu.“
Není to spíš utíkání z boje a jistá pohodlnost?
„Naopak! Na boj je potřeba hodně síly a tu já mám. Taky je ale potřeba najít sílu na jeho ukončení, když už nemá smysl. Nemáme tady tolik času, abychom ho ztráceli. Člověk se někdy bojí skočit do prázdna, ale já vždycky věřím, že nebudu padat, ale že poletím. A i když rozchody bolí, tak si říkám: Když to bolí, tak se to hojí.“ (usmívá se)
To je jak z návodu na šťastný život. Nebála jste se, že jako žena po čtyřicítce - byť bohatá - a dvou rozvodech tu samotu nezvládnete?
„Naopak. Říkala jsem si, že už nezvládnu být s někým. Jsem nesmírně samostatný člověk a sebe sama jsem se ptala: Proč si já blázen si těmi muži tak komplikuju život?“
Co jste si odpověděla?
„Že s nimi končím, že už jich mám dost!“
Jak dlouho vám tohle přesvědčení vydrželo?
„Možná nešlo o to, jak dlouho budu bez partnera, ale že jsem k tomu rozhodnutí dospěla. Myslím, že díky tomu mohl do mého života vstoupit někdo úplně jiný. Muž, který mě konečně přesvědčí, že i s mým povoláním a nasazením je možné mít normální hezký vztah.“
Jenže vztah není možné jen »mít«, je pro něj také potřeba něco dělat. Jak si rozmazlujete vašeho přítele Petra Makovičku?
„Když nad tím tak přemýšlím, tentokrát je to obráceně. Nerozmazluju já jeho, ale on mě. Najednou jsem v úplně nové situaci, nikdy dřív jsem to nezažila. Nebo spíš neuměla nechat se rozmazlovat.“
Myslíte, že je vůbec možné mít v dnešní době příjemný vztah na déle než pár měsíců nebo let?
„Můj partner má spousty přátel a skoro každý z nich má krásný letitý vztah. Je to jiný svět a já si říkám, jestli není ten můj v něčem nějak zkažený, rychlejší, zmatenější. Ale co bychom to byli za umělce, kdybychom byli všichni vyrovnaní, klidní a rozvážní?
Myslíte, že jste konečně našla toho pravého?
„Láska je pro mě nesmírně důležitá. Občas se mi v životě objevila, aby za chvíli udělala dlouhý nos a ztratila se v davu. Nejsem ale z těch, co to nepřestanou zkoušet, dokud nenajdou co hledají. Třeba jsem to teď konečně našla.“
Jaký máte vztah se svými bývalými partnery? Voláte si k narozeninám, svátku, Vánocům…
„Se všemi ze své minulosti se ráda vidím. Každé setkání má nějaký význam, ať nám zkříží cestu na pět minut nebo pět let. Žádného z nich nelituju a každému jsem svým způsobem vděčná.“
Máte za sebou pár milostných krachů. Co byste poradila ženám, které jsou teď samy?
„Každý dostane to, co chce. Mnohokrát jsem si na sobě vyzkoušela, že přesně tak to funguje. Pokud je žena sama, možná jen nepřekonala strach to zkusit znovu. Nebo uvěřila, že její srdce je zlomené na věky věků, ale to je omyl. Srdce je schopné milovat víckrát. Jen je třeba včerejšek zakopat hluboko do země a těšit se na toho, který přijde zítra. Život je krásný, když se pro to člověk rozhodne.“
Jenže láska může být taky slepá…
„Není slepá, jen to okouzlení je omamné. Zamilovanost dělá z lidí blázny, žena hormony povyšuje nad moudrost. Je to doba, kdy muž neslyší, ale jen vidí. Láska nastane, až když se začne poslouchat a kouká se srdcem. V jedné hře můj kolega na jevišti říká: Její sexualita odumřela, tak si mohla dovolit být moudrá. Já jen doufám, že budu hloupá ještě dlouho a dlouho.“
Lucie, pochybujete o sobě někdy jako žena?
„Pochybuju o sobě především jako o člověku a někdy snad i o tom, jestli mě sem přeci jen neměli poslat jako muže. Ale takové myšlenky netrvají moc dlouho. Jako žena jsem tu ráda.“
Zažila jste nějakou vyloženě ponižující situaci?
„Hloupé i ponižující, ale nebudu je rozebírat. Vím, že to bylo mou vinou. Díky nevědomosti, nezkušenosti nebo i něčí neomalenosti. Teď už vím, že výsadou dospělosti je nikomu nic podobného nedovolovat. Takže už nedovoluju!“
Nastane někdy situace, kdy vám Lucie Bílá leze na nervy?
„Někde jsem četla: Být jeden den dobrý, nestačí. Druhý den se totiž od vás očekává, že budete ještě lepší… a to přesně od sebe chci. A tak si sama ze sebe, i když vím, že je to nesmysl, dělám štvance. Až mě tahle hloupost přejde, tak se mi uleví.“ (směje se)
Vzpomenete si, kdy jste se hloupě o něco prala?
„Žádný boj není zbytečný, pokud máte pocit, že tím můžete něco změnit. Na druhou stranu, nikdy se netrápím tím, co změnit nemůžu.“
Už jste říkala, že umíte maskovat emoce. Jak dobře ale dokážete udržet si nadhled a řešit situace s rozvahou?
„Kdybych všechny tyhle věci neuměla, myslíte, že bych byla tam, kde jsem? Dělat svou práci vrcholově znamená přijmout i jistá pravidla a umět chodit i po vodě, pokud je to zapotřebí.“
Lucie Bílá
Narozena: 7. 4. 1966 v Otvovicích
*Rodným jménem Hana Zaňáková
*Dvakrát byla vdaná. Prvně v roce 2002 za Stanislava Penka, podruhé za Václava Bártu v roce 2006
*Syna Filipa má s producentem Petrem Kratochvílem
*Za svou kariéru získala 13 Slavíků, 7 Andělů, 1 Thálii a vydala 12 sólových alb
*Zpěvaččiným posledním počinem je kniha Můj fantastický rok, kterou před pár týdny pokřtila
