Lucie Benešová: Dceru mám v pěstounské péči | Pro ženy | Blesk.cz

Lucie Benešová: Dceru mám v pěstounské péči

23. května 2011 | 10:35

Má tři potomky – nejstaršího syna s bývalým přítelem, hercem Filipem Blažkem, mladšího se současným manželem, taky hercem Tomášem Matonohou alias Pepanem ze seriálu Ulice. A pak dceru, pro kterou je jednoduše řečeno náhradní máma. Pro herečku Lucii Benešovou (36) byla a je prvořadá rodina. Po sošce Oscara netouží.

Tři děti je konečný počet?
V tuhle chvíli ano. Moje „kapacita“ je vyčerpaná. Ale až budou časem jiné podmínky, děti trochu odrostou, myslím, že ještě jednou do pěstounství půjdu. V tuhle dobu ale cítím velkou zodpovědnost a starost, což mě vyčerpává. Všechny děti musím stále hlídat, jsem takový policajt. Přitom založením jsem spíš benevolentní, neumím je vychovávat přísně, není mi to blízké, ale v určitém věku a v případě větších povinností to prostě jinak nejde.

Vraťme se k pěstounské péči. Proč jste do toho vlastně šla?
Jednoduše proto, že jsem chtěla někomu pomoct změnit jeho život k lepšímu a dát mu šanci na normální rodinný život.

Radila jste se s někým z okolí, šel vám někdo příkladem?
Nikoho, kdo by do toho šel, jsem neznala a neznám ani teď. To mě dost mrzí. Je tady hodně lidí s klapkami na očích. Samozřejmě si každý domů dítě vzít hned nemůže, protože vím, že to třeba chlapi docela špatně přijímají. Ale obecně se k tomuto problému společnost nějak nehlásí. Snažím se za osvětu bojovat. Stala jsem se patronkou sdružení Dejme dětem šanci, které nabízí různé způsoby, jak dětem z dětských domovů pomoct. Můžete si jednoduše na internetu vybrat, zda budete dítěti třeba platit nějaké kroužky, nebo si ho vezmete domů do hostitelské péče a časem u vás třeba zůstane natrvalo. A pak je možné ulehčit starším dětem start do života poté, co opustí brány domovů.



Když jste do toho šla, byla jste si jistá, že to zvládnete?
Prostě jsem do toho jít chtěla, nepřemýšlela jsem, zda to zvládnu nebo ne. Mám kolem sebe ale třeba kamarádky, které dobře vědí, že by do toho jít nemohly. Že by se k cizímu dítěti nemohly chovat jako k vlastnímu. Vzpomínám na historku, kdy nám Sára pozvracela celé auto a známá se mě zeptala: Jaké to bylo, uklízet po někom, kdo není tvůj? Ona by to prý nezvládla, řekla mi natvrdo. Já jsem ale takhle nikdy nepřemýšlela. 

Kolik bylo Sáře let, když jste si ji vzali?
Osmé narozeniny už slavila v naší rodině. 

Zajímala jste se o její biologické rodiče?
Samozřejmě jsem se zajímala, odkud Sára pochází a jaké má kořeny, to je logické. Už jen proto, abych jí o tom mohla něco říct, až se zeptá. Zatím se ale neptá, ještě zřejmě nepřišel ten správný čas.

Lucie Benešová se synem Luciánem a dcerou Sárou
Lucie Benešová se synem Luciánem a dcerou Sárou
Teď otázka na tělo. Umíte lásku k dětem spravedlivě rozdělit na tři díly?

To víte, že ano. Jinak by to ani nešlo. Něco jiného je, co člověk uvnitř cítí a co si myslí, ke komu má třeba bližší vztahy… Ale my to s mužem nikdy nepouštíme ven. To je naše věc. Důležité je, jak se k dětem chováte, jak je přijímáte. Troufám si tvrdit, že naše děti žádné rozdíly nepociťují a pociťovat nebudou. Spíš mám někdy pocit, že se hlídám až přehnaně, abych byla vůči všem spravedlivá. Tomáš to zvládá bravurně. Třeba si bere děti jednotlivě na výlety, aby si každé užil.

A jak se teď perete s pubertou? Synovi je čtrnáct, dceři dvanáct…
Ještě to jde. I když nejstarší Lucián si myslí, že má vždycky pravdu jenom on. Cokoli řeknu, na to protočí oči. Nejde s ním jakkoli bojovat. Snažím se proto být co nejméně konfliktní. Vím, že nejhorší jsou příkazy a zvedání hlasu. Takže to zkouším diplomatickou cestou. Mluvím s ním jako s dospělým chlapem. Vypadá to třeba tak, že řeknu: Co myslíš, Luciáne, bylo by dobré, kdybychom dneska udělali to a to? Zvládneš to teď, nebo až přijdeš z venku? Je dobré nabízet vždycky dvě verze, dávat mu na výběr. On má pak pocit, že si o tom rozhoduje sám, že ho nikdo nenutí.

Jak trestáte průšvihy dětí?

Já je spíš kontroluji, aby k průšvihům nedocházelo. Říkám si, že o nich musím hodně vědět, volám jim, kontroluji je, hlídám, kdy píší písemky. Musím mít v hlavě jejich program, jinak se můžou dít hrozné věci. Oni musí vědět, že nad nimi kroužím. Takže u nás v tuhle chvíli nejsou tresty potřeba. Ideální období nastává, když jsou prázdniny. To mám pocit, že mám nejlepší děti na světě. Bez školních povinností je všechno snazší.

Zapojujete je do domácích prací? Pomáhají?
Musí a funguje to.  

Odměňujete je za to?
Ne, to ne. Jsou to prostě jejich povinnosti. Vyklízejí například myčku, chodí ven se psem. Za to musím pochválit Sáru i Luciána, dělají to automaticky, bez odmlouvání. Ten nejmladší zase psy krmí. Žádné úlevy jim neumožňuji.

3x o Lucii Benešové

Nejlepší film: „Z poslední doby určitě Černá labuť, ten mě vzal tak, že si ho budu pamatovat na celý život. Jinak ale miluju třeba český film Jako jed, ten jsem viděla mockrát.“

Největší neřest: „To, že necvičím, ale měla bych.“

Největší lahůdka: „Mořské potvory všeho druhu.

S otcem nejstaršího syna Luciána, hercem Filipem Blažkem, jste se rozešli v pohodě? Nepřetahovali jste se o potomka?
V rámci možností jsme to, myslím, ustáli. Nesmáli jsme se na sebe, ale byli jsme rozumní. Každý den, každou chvíli, kdy jsme rozchod řešili, jsem si říkala, že je tu syn, že by neměl vidět nebo slyšet nic ošklivého. Snažili jsme se být s Filipem vždycky diplomatičtí, drželi jsme se jistých hranic. Dobře vím, jak jsou pomluvy pro dítě bolestivé. Já sama jsem z rozvedeného manželství a vzpomínám si, jak babička ze strany táty rozchod mých rodičů nevydýchala. Mluvila přede mnou o mé matce špatně, a já, když se pak z návštěvy vrátila, jsem to na mamku všechno vybalila. Ta jen sklopila hlavu. Držela se, nikdy proti babičce nic neřekla, ale vím, že ji to ranilo. Okomentovala situaci tak, že až budu větší, řekne mi k tomu víc.

Takže jste si řekla, že vy něco podobného prostě synovi neuděláte…
Ano, byl to jeden z důvodů, protože tohle je nesmyslné. Stejně dítě tímhle způsobem na svoji stranu nedostanete. Možná na nějaký čas, ale až bude větší, samo pochopí, že to celé bylo třeba jinak. Chápu, že je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy se třeba cítíte zrazená nebo podvedená. V těchto situacích ale zjistíte, nakolik jste rozumná, a ustojíte to. 

Teď je trendem střídavá péče. Jaký na ni máte jako matka názor?
Hodně jsem o tom přemýšlela. Myslím si, že je důležité, jací ti dva dospělí jsou, co to je za lidi. Pokud jsou chytří a dělají to v zájmu dítěte, nastěhují se blízko sebe, nechají mu všechny kamarády, domluví se na výchově, jsem pro. Ale obávám se, že při rozvodu si málo lidí vyjde vstříc. Mělo by se o tom víc mluvit. Ale je jasné, že to nemusí být vždycky stoprocentně nejlepší.

Lucie Benešová se umí otáčet v kuchyni
Lucie Benešová se umí otáčet v kuchyni
Dovedete si střídavou péči představit i ve svojí rodině?
Mně by to asi urvalo srdce. Naštěstí jsem v podobné situaci nikdy nebyla. Bylo by to asi hodně bolestivé, kdybych děti čtrnáct dní neviděla. Protože já třeba ještě ani teď syna Luciána k Filipovi nepustila na Vánoce. Až letos to poprvé udělám, Lucián si to sám přeje, takže ustoupím. Musela jsem to ale vymyslet tak, že naše rodina oslaví Štědrý den už 23. prosince. Ale kdo ve střídavé péči žije, asi si časem zvykne. Vzpomínám třeba na příběh herečky Báry Srncové, které dcera pravidelně odlétala na několik týdnů k otci do jiné země. Asi to bylo náročné, ale teď má dcera dvě vzdělání, umí dva jazyky. Já osobně bych asi přistoupila maximálně na týdenní střídání. Hodně by ale záleželo na věku dítěte, třeba u svého čtrnáctiletého syna si to umím představit, ale u malého pětiletého ještě ne. Ale zase na druhou stranu, když je otec rozumný, postará se o něj stejně dobře jako matka.Vidím to třeba u svého muže. Ten by to jistě zvládl.

S manželem Tomášem Matonohou jste spolu jak dlouho?
Osm let, z toho sedm let jsme manželé.

Máte recept na spokojené manželství?
Kdybych ho měla, moc ráda bych ho předala dál. Naopak čekám na někoho, kdo ho dá mně.

Co je základem fungujícího vztahu?

Partneři by spolu neměli řešit nic ve chvílích, kdy jsou unavení a přetažení. V tu dobu prostě vážné problémy nevytahuji na světlo. Vždycky čekám na příhodnější čas. Třeba na neděli, kdy jsme spolu jen sami dva. Problémy by se neměly řešit ve spěchu nebo mezi dveřmi, musí na ně uzrát čas. I když přiznávám, že se mi to taky ne vždycky podaří, protože jsem horká hlava a k tomu ještě Lev. Svého muže se snažím nechávat hodinu po příchodu z práce domů v klidu, nemluvím na něj. Až přijde do kuchyně a začne povídat, pomalu se zapojuji a řeknu, co se stalo, jaký průšvih mají děti. Také by se nikdy neměly dělat rychlé závěry typu, tak takhle to dál nepůjde, to se musí udělat jedině tak a tak. Vyplatí se počítat do deseti.

Čeho si na svém muži nejvíc vážíte?
Dnes na sebe málokterý chlap vezme plnou zodpovědnost, málokterý se postaví k problémům čelem. Tomáš takový je. Vím, že když se stane i opravdu velký průšvih, tak já se o něj můžu plně opřít. Vím, že se to nemůže změnit, má to v sobě zakořeněné. I když má někdy horkou hlavu, nestíhá, tak vím, že nikoho ze svých blízkých a kamarádů ve štychu nenechá.

Žárlíte na něj?

To nemůžu, to bych se zbláznila. I kdybych náhodou trochu žárlila, tak si to nepřipustím.

Jak spolu vycházejí váš bývalý partner a současný manžel?

Předají si Luciána a slušně se pozdraví.

Lucie Benešová v seriálu Ulice
Lucie Benešová v seriálu Ulice


S mužem jste oba herci, umíte se pracovně sladit tak, aby netrpěly děti?
Dá se to. Tomáš má mnohem více práce než já, to se nedá srovnat. Já mám na starost rodinu a jsem za to ráda, mně to takhle vyhovuje.

Takže nejste kariéristka, nechcete být slavná herečka?
Já si spíš říkám, nedej bože, aby přišla nabídka a já třeba musela odjet na čtvrt roku někam točit. Upřímně, mně by se tam totiž vůbec nechtělo. A za další nevím, jak by to tady beze mě fungovalo. Bylo by to zmatené. Když vidím, že práce začíná být víc, přibrzdím. Myslím, že k tomu kočírování mám vlohy, vždycky jsem práci a rodinu uměla skloubit. 

Máte nějako vysněnou roli?
Mám, chtěla bych natočit nějaký parádní film, kde bych ukázala, co všechno umím. Ale nemyslím na to každý den. Důležité je, že se o mně ví. Hraju v nejsledovanějším seriálu, chodím do dabingu, ale ambice na Oscary rozhodně nemám.

Jako herečka musíte dobře vypadat. Chodíte cvičit?
Několik let si plánuji, že na sobě budu makat, ale zatím jsem ještě nezačala. I když mám za sebou v loňském roce deset boxerských tréninků. Jenže potom jsem to vzdala, i když se mi tělo začalo neuvěřitelně měnit a formovat. Ale nebylo to prostě pro mě. Jak mám někam jet, být tam třeba dvě hodiny, a přitom mě to nebaví nebo nezajímá, mám blok a nedokážu se ani kvůli postavě přemoct. Musím najít formu, která mě bude bavit. Kamarádka Adélka Gondíková mi říká, že nejlepší a přirozený pohyb je tanec. Tak mi neustále říká, ať jdu do StarDance (smích).

Když ne sport a pohyb, tak co vám vždycky spolehlivě zvedne náladu?
Mám kousek od domova velké zahradnictví, a to je taková moje nabíječka. Chodím tam zásadně sama bez dětí a jsem tam třeba i tři hodiny. Projdu se, nakoupím nějaké nové keře, v tamní restauraci si dám jídlo…

Autor: Kateřina Pokorná, Kbak