Máte nějaké letní zvyky?
Léto je tady docela rušné. Všichni kamarádi sem chtějí jezdit. Sedíme venku, griluje se, venku na zahradě je moc hezky. Ráda  připravuji jídla pro všechny, vymýšlím nové marinády, saláty a tak.

Chystáte se i k moři?
V létě dovolenou moc neřeším. Jezdím hlavně v zimě do vzdálenějších destinací. V létě vím, že za tři dny můžu odjet do Chorvatska nebo do Řecka. Chci objet kamarády, na které jindy nemám čas, účastnit se nějakých letních akcí, s holkama asi odjedu k moři na konci prázdnin.

Máte jedinou dceru Pepinu. Jak spolu vycházíte? Jste si hodně blízké?
Úžasně a od začátku. Vždycky jsme byly kámošky a jsme doteď. Vždycky jsme si všechno říkaly, neměly jsme tajnosti. Pepina měla totálně demokratickou výchovu. To, co chtěla, mohla. Měla stanovené mantinely – věděla, že bude-li mi lhát nebo nepřijde v domluvenou hodinu, je konec. Nikdy to neudělala. Trápila nás jediná věc, její dyslexie a dysgrafie. Učitelé říkali, že nedodělá devítiletku.

Děti s dyslexií musí hodně dřít, aby se zlepšily. Trénovaly jste?
Jako koně a bylo to hrozné. Lepšila se, ale velmi zvolna. Rodičovské sdružení jsem vždycky protrpěla, doma jsem šla do sprchy a tam jsem plakala, jak se mi to zase nepovedlo. Ale děsivé předpovědi se nevyplnily. Pepina je v Praze na vysoké.

Její odchod z domova pro vás asi byl těžký.
První rok byl nejtěžší, ale jsme v dennodenním kontaktu, tak jsem to zvládla. Pepča je  samostatná, vždycky byla.

Prožívala jste s ní její lásky? Mluvila jste jí do vztahů?
Většinou jsem jí kluky schvalovala, hlavně ve chvílích, kdy byla zamilovaná. Každý má svou hlavu a své srdce. Občas jsem ji upozornila na úskalí, která jsem cítila, ale ona si na všechno nakonec stejně přišla sama.

Bylo to podobné i naopak?
Jsme na sebe hodně napojené. Pepina všechno cítí, bystří, i po telefonu pozná, že je se mnou něco v nepořádku. Zamilování mi vždycky přeje, a když to přestává klapat, je první, kdo na to upozorní. Upřímně mi vždycky řekne, že se jí něco nezdá, cítí, že jsem nejsem šťastná. Bývalo to obvykle ve chvíli, kdy jsem už sama pochybovala nebo mě její upozornění nakoplo k tomu podívat se na vztah víc do hloubky. Vždycky měla pravdu.

Po kom Pepina je? Spíš po vás, nebo po tátovi Michalu Nesvatbovi?
Půl napůl. Je hodně racionální, systematická, má věci v pořádku – po tátovi. Jako Kozoroh je navíc velmi praktická. Já jsem totální bohém, což ale dílem Pepina zdědila taky. Umí se bavit, ulítnout.

A vy? Člověk se někdy až později začíná povahou podobat jednomu z rodičů.
My jsme měli hodně problematické rodinné vztahy. S mámou to fungovalo, podporovala mě, dělala pro mě první poslední. Bohužel, táta nás docela dost ničil. Tam se o nějakých vztazích nebo vzorech nedá mluvit.

V podstatě každý ale spěje k nějakému urovnání a usmíření s rodiči, hlavně kvůli sobě. Máte vztah s otcem už vnitřně vyřešený?
Snažím se, jsem povaha, co se neumí dlouho zlobit. Ale s traumaty, která si nesu ze vztahu k tátovi, jsem se prala dlouho, stejně jako moje sestra. Navštívila jsem kineziologa a tak dále. Ale schémata, která zažijete v původní rodině, si stejně nesete dál. Celý život s tím bojuji ve vztazích s partnery, úplně to tam vidím a nemůžu si pomoct.
Netrpím ale vůči tátovi neodpuštěním nebo záští. Rozhodně ne… Byla jsem u něj poslední večer, věděla jsem, že zemře, i když maminka tvrdila opak. Seděla jsem tam a snažila se najít něco, co by mě dojalo, hledala jsem pocity, ale nemohla jsem se dojmout, plakat. Necítila jsem ale žádnou zášť, výčitky, a to je dobře. Snažila jsem se vybavovat si hezké věc... Nějak se člověk smíří. Musí odpouštět: Chybovat je lidské, odpouštět je božské, to vždycky říkal Vlastík Harapes.

Mluvily jste o tom někdy s maminkou?
Vztahem s tátou jsme trpěly všechny, ale máma ho před námi vždycky bránila. Jejich soužití nebylo hezké, přesto s ním celá léta žila, a když onemocněl, starala se o něj. Vnímala to jako svou lidskou povinnost. Upřímně si myslím, že když všechno skončilo, nejspíš se jí ulevilo.

Jezdí vás sem maminka navštěvovat?
Málo. Už chce být doma, každá změna ji stresuje. Teď je po operaci nohy, tak snad přijede, ale vydrží tu chvilku a pak už chce být zase doma. Někdy jí bývá smutno, tak zavolá, přes léto ji sem vezmu na pár dní, až bude hezky.

Vzpomenete si ještě na chvíli, kdy jste tady byla vůbec poprvé?
Na to nikdy nezapomenu. Tehdy, asi před devíti lety, jsem musela odejít po rozvodu z nově zrekonstruovaného domu a úpěnlivě jsem hledala něco nového. Cestou k jednomu domku nedaleko odsud jsme projížděli touhle krásnou vesničkou a já jsem si řekla: „Jestli něco, tak přece jedině tady!“ Byl to zvláštní čas, čekala jsem na porozvodové vyrovnání, na sporožiru jsem měla dva tisíce a šíleně jsem kupovala domy. 

Nakonec jste ale koupila…
Při druhé cestě jsem vjela až sem do ulice a tady byl tenhle dům – zdevastovaný, úplně opuštěný. Když mě sem vzala paní z realitky, měla jsem ještě v živé paměti hrůzu z minulé rekonstrukce, provizorní bydlení, hádky s firmou. Viděla jsem tady tu ruinu a rozplakala jsem se. Pak jsem dva měsíce nespala, ve tři ráno jsem chodila zvracet z nervů a zoufale jsem sháněla peníze. Navíc jsem měla úraz, chodila čtyři měsíce o berlích, žila v podnájmu... Byl to šílený rok.

Dá se říct, že od té doby už je všechno jen lepší?
S různými propady. Rozhodně se nenudím.

3x Světlana Nálepková (50) * Z prvního manželství má dceru Josefu, která studuje AVU. * Má ráda jógu, cestování a jízdu na koni. * Byla provdaná za herce Michala Nesvadbu a japanologa Davida Vačkáře

Jak se vám tady poprvé spalo?
Chalupu jsem koupila na podzim a moc jsem si přála být tu už na Vánoce. Ještě tři dny před Štědrým dnem nebyly hotové podlahy. Nakonec se narychlo položilo dřevo a s mým tehdejším přítelem jsme zprovoznili kamna. Den před Štědrým dnem jsme s Pepčou narukovaly, uklidily, vytřely maltu a vápno. V sedm večer jsme vyzdobili stromek a měli regulérní Vánoce. Od té chvíle jsem tady zůstala.

Nedokážu si představit, že jste celou rekonstrukci zvládla úplně sama.
Umím pracovat, i když nejsem moc šikovná. Z předchozí přestavby jsem byla velmi vyškolená, takže jsme většinu věcí dělali raději svépomocí. Poprosila jsem svého tehdejšího přítele, aby vzal dohled nad vším, byl tu od rána do večera a já jsem se rozhodla, že to nějak finančně utáhnu. Byl šikovný a hodně mi s tím pomohl.

Je to velká chalupa, nebojíte se tu sama?
Já jsem se šíleně bála celý život, doma v Praze i na chalupě. Mám bujnou fantazii a v pět večer jsem se zamykala a přestávala vycházet. Říkala jsem si, že se s tím nějak poperu, stejně jako s trémou. Jenže moc to nešlo, a navíc jsem tu nikdy nebyla přes noc sama – až ten  poslední rok. Zprvu jsem se hrozně bála, usínala se světlem a zapnutou televizí, a nakonec jsem si zvykla. Jdu spát a je mi to jedno.

Na co myslíte, když si večer lehnete do postele?
Já se snažím večer hlavně moc nemyslet! Všechny vědmy mi vždycky říkaly, že můj nejhorší nepřítel jsou mé myšlenky. Držím se tedy antidescartovské věty, kterou jsem vymyslela asi před dvaceti lety, a pro mě platí dvojnásob: Nemyslím a taky jsem! Myšlenky mě rozloží, zvláště ty noční.

Máte nějaké večerní rituály, které vás myšlenek zbaví?
Ani ne, usínám-li sama, čtu si.

Co máte na nočním stolku?
Poslední tři roky hlavně duchovní literaturu. Právě mám rozečtenou knížku Síla přítomného okamžiku, ale ta se musí číst, jen když je člověk v pohodě, takže si ji dávkuji.

Mě duchovní literatura často frustruje. Třeba většinu návodů na štěstí nezvládám uvést do praxe.
Je to věčný boj – já to pak ukončím větou: No, pro mě to asi neplatí.

A vaše ranní vstávání? Jste sova, nebo skřivan?
Jsem netopýr, neumím vstávat brzy, ráda spím a chodím pozdě spát. Když musím brzy odejít z domu, dělá mi to problém. Mám pomalé rozjezdy, hezky si dám dlouhou snídani, něco dobrého a přesvědčuji se, že to má ještě smysl.

Pak se člověk přesvědčí, že to smysl má, a odfrčí do práce.
Jo, nejlepší je jít rychle cvičit nebo pracovat.

Když jsem procházela vaše webové stránky, zaujaly mě názvy představení, ve kterých hrajete. Například: Jestli řekneš kolik mi je, tak tě zabiju! Jak se chystáte slavit 51 narozeniny?
Na padesátku jsem se připravovala hodně, tyhle narozeniny jsou spíše příležitostí sejít se s kamarády. Myslím si, že jsem za poslední rok ušla velký kus cesty. Neplánovaně, život mi to přinesl… Jsem jiná, jisté věci jsem si srovnala a nějak jsem se dostala blíž k jakési duchovní svobodě. Najednou jsem se někde hluboko uvnitř osamostatnila, stala se nezávislou.

Je to hodně i tím, že jsem byla bez partnera, ne?
V posledním vztahu jsme se rozdělili, odstěhovali a nějaký čas se ještě vídali. Pak se stalo něco pro mě v životě absolutně nepředstavitelného a nepřekonatelného – byla jsem sama. A najednou jsem zjistila, že to jde. Hrozně se mi ulevilo. Zbavila jsem se závislosti, že člověk musí s někým být a musí se zbláznit, aby někoho měl. Na vlastní kůži jsem pocítila, že můžu  existovat sama se sebou. Není to nějaké ejchuchu, neříkám, že člověku občas není smutno, ale jde to. Spousta věcí pro mě přestala existovat jako problém, spoustu věcí jsem přestala řešit.

Hrála pro vás roli i společenská konvence – být s někým, nebýt sama?
Na společenská schémata kašlu, jsou mi lhostejná. Jsem dospělý svobodný člověk a beru zodpovědnost do vlastních rukou. A čím víc jste zodpovědná sama za sebe, tím jste svobodnější.

Jeden váš šansonový recitál se jmenuje Láska se vrací. Myslíte, že láska se člověku opravdu vrací, nebo se na něj občas vykašle?
Vrací se, ale člověk ji musí nechat přijít.

Ani to ale není úplně jednoduché – uvidět ji, být připravená, dát jí prostor. Myslíte si, že to už umíte?
Mívala jsem s tím problém. Jsem pesimista a stavím kolem sebe hradby strachu – že se neuživím, budu v pytly a sama, že budu muset všechno prodat a že už nikdo nepřijde…
Zhruba jednou za tři roky chodím ke kartářce – paní Svobodové, maminky Adiny Sobotové. Ta mi řekla, že mě v čekají ohromné věci, které přijdou po těch padesátých narozeninách. Měla jsem obrovská očekávání, ale jako bych byla v nějaké pasti, nic se nedělo a z toho jsem šílela. Pak jsem vyhledala Natašu, vědmu a kartářku, kterou jsem deset let neviděla. Řekla mi: všechno je za dveřmi, ale ty to nenecháš přijít, protože jsi zahlcená těmi svými strachy a negativismy. Dala mi za úkol 14 dní se snažit nemyslet na to, že umřu chudá a sama a snažit se změnit všechno: jezdit jinou cestou do práce, jinak snídat, jinak si čistit zuby. Rozbořila jsem tedy všechny svoje stereotypy a najednou se dveře otevřely.

Objevil se nějaký muž, nebo velké peníze?
Velké prachy se zatím neobjevily, ale něco se stalo, něco zapadlo, něco začíná.

Tak to je hezký konec rozhovoru – poselství, že láska se vrací.
Ano, musíte jí jen nechat prostor a otevřít dveře. Nicméně jsem si říkala, že ten šansonový recitál stejně přejmenuju na Láska prokletá...