Drobná sympatická blondýnka Adéla Pollertová (34) začala s baletem neobvykle pozdě, až v patnácti letech. Brzy se však vypracovala na primabalerínu Hamburského baletu a nyní je baletní sólistkou Národního divadla v Praze. Byla trochu rozčarovaná z filmu Černá labuť, který prý podle ní postrádá realitu života baletek: „Líčí nás jako psychopatky,“ říká. Naopak miluje film Billy Eliot.

Jak jste se k baletu tak pozdě vlastně dostala?
Pocházím ze sportovní rodiny, tak se předpokládalo, že budu sportovat. U nás je rodinná tradice kanoistika, ale protože jsem drobná a pádlo je i teď větší než já, rodiče mě do toho nenutili. Pro holčičku mé tělesné konstituce se nabízela moderní gymnastika. Dostala jsem se i do reprezentačního družstva a získala nějaké medaile, ale nikdy jsem nedosáhla na nejvyšší mety. Jednou za mnou přišel tatínek jiné gymnastky a navrhl, ať zkusím taneční konzervatoř, že můžu na rozdílové zkoušky. A protože udělat provaz nebo most pro mě nebyl žádný problém, zkoušky jsem udělala. Vzali mě vlastně ze dne na den, aniž bych o baletu cokoliv věděla.

Jak náročné to z počátku bylo, když jiné dívky měly vlastně deset let náskok?
Byl to totální handicap. Od počátku jsem byla na vyhazov. Moje první vysvědčení byly jen čtyřky a trojky. Tatínek tehdy velmi radikálně nastoupil na mé pedagogy, ať popravdě řeknou, jestli to se mnou půjde, že je ještě čas dostat mě na gymnázium. Jistí si nebyli, prý jsem neměla moc baletní nožičky, ale nakonec se rozhodli, že se mnou něco zkusí udělat. No a po dvou letech se to zlomilo.

Jaké to bylo v pubertě tančit s partnerem?
Že se vás partner dotýká, vůbec nevnímáte. Máte totiž co dělat sama se sebou – jestli správně stojíte, aby vás mohl zvednout. I kluci říkali, že jim to spolužáci z normální školy závidí: „Jé, ty se můžeš dotýkat holek.“ Ale oni kolikrát ani nevěděli, za co nás drží, jen se soustředili, aby nás neupustili. Ve škole jim vštěpovali, že kdyby k tomu došlo, ať se děje, co se děje, musí si lehnout pod partnerku. Ten gentleman v partnerovi prostě musí vždy být, a to mě také na baletu baví.

Vyžadujete gentlemanské chování i v normálním životě?
Ano, baví mě, když mi můj muž přisune židličku, otevře dveře a pomůže do kabátu, přesně podle Gutha-Jarkovského.

Váš manžel je známý hudební publicista Honza Dědek. Seznámili jste se při rozhovoru?

Vlastně ano, ale bylo to komplikovanější. Dělal se mnou rozhovor do Reflexu, když jsem se vrátila z mého působení v Německu. Jisté sympatie tam byly, ale oba jsme měli vztah. Pak jsme se tři roky neviděli. Když můj vztah skončil a nechtěla jsem být sama, zkusila jsem se seznámit přes internet. Odepsala jsem tehdy na jeden inzerát, kde se mi líbila věta, co ten muž napsal: „Nevím jestli mám tolik práce, protože jsem sám, nebo jsem sám, protože mám tolik práce.“ Řekla jsem si, pokud to neopsal a fakt vymyslel, je to frajer a chci se s ním seznámit. Napsala jsem mu, že pracuji v kultuře, ale nic konkrétního. Odepsal, že taky dělá v kultuře, tedy bychom mohli mít něco společného a podepsal se Honza. Bohužel ale můj bývalý přítel byl také Honza, tak mě to jméno odradilo a už jsem mu neodpověděla.
Dva dny na to jsem šla do Národního divadla na představení Romeo a Julie, se kterým přijel hostovat Ballet Monte Carlo, a Honzu Dědka jsem potkala před vchodem. Dali jsme se do řeči a zjistili, že si máme co povídat. Šli jsme pak na víno a povídali si až do rána. Při tom jsme zjistili, že jsme si psali na inzerát, takže se dá říct, že jsme taková láska přes internet. Osud prostě chtěl, abychom se dali dohromady. Teď jsme spolu skoro čtyři roky a dva roky manželé.

Jak vypadá váš denní režim?
Od půl desáté, do půl šesté máme trénink a zkoušky. V sobotu pak do tří. Když máme večer představení, tak trénujeme jen dopoledne. Před tréninkem nesnídám, protože by mi bylo špatně, kdybych cvičila s plným žaludkem. Jím až tak v jedenáct po prvním tréninku, ale jen něco lehkého, protože hned máme další zkoušku.
Přiznám se ale, že jím hodně večer. Pokud nemám představení, tak ráda uvařím teplou večeři. Něco z italské nebo francouzské kuchyně. Mám ráda i českou kuchyni, ale tu nevařím, na tu chodím k mamince nebo ke švagrové.

K takovému každodennímu drilu už asi jiný sport nepotřebujete.
Jsem naopak zastáncem toho, že k baletu je dobré sportovat. Když se soustředím jen na představení, tak z toho trošku blbnu a potřebuji odreagování. Navíc jsem sportovala odmala. Naposledy jsem se zamilovala do Power plate. Nezdá se to, ale i baletka potřebuje posilovat, protože baletní trénink posiluje stále stejné svaly a ostatní trochu zahálí. I taneční partneři si už všimli, že jsem o hodně pevnější a pro zvedačky je to skvělé. V zimě jinak ráda vyrazím na lyže, v létě na kolo a brusle.

Baletky smějí lyžovat?
To nám trochu zavařila paní Marie Poledňáková s mým velmi oblíbeným filmem Jak vytrhnout velrybě stoličku. Zakořenil na nás zkreslený pohled: baletky nesmí lyžovat, okamžitě po představení si dají pivo a tančí v paruce… Ano pivo piju, ale zajdu si na něj do hospody. Na stolečku vedle šminek na mě opravdu nečeká, až dotančím. A lyžuji odmalička. Baletky žádná konkrétní omezení, alespoň v dnešní době, nemají.

Ani dietní?
Aby ta éterická iluze při tanci byla dokonalá, musí podle toho samozřejmě vypadat. Ale v současném souboru Národního divadla snad nikdo žádné extrémní diety nedrží. Ten dril a výdej energie při tréninku je velký.

Vy jste někdy dietu držela?
Ano, na konzervatoři. Tam je tlak na štíhlost velmi velký a právě ve věku dívek, kdy se začínají přirozeně zakulacovat. Myslím, že to není správné a zakázala bych to. Proto se také často s baletem spojuje anorexie, kterou jsem ale v praxi naštěstí nezažila.

Máte i nějaké stravovací neřesti?
Miluju vlašský salát, jen tak s rohlíkem. Ten si dám kdykoliv. Pokud jde o alkohol, tak se velmi ráda napiju irské whisky bez ledu a dopřeji si dobré víno.
Dát si cokoliv po představení není problém. Když přijdu pozdě večer domů, tak se potřebuju něčím uklidnit, protože jsem z tančení naadrenalinovaná a nemůžu jít hned spát. Chci si ještě sednout a povídat. S mužem třeba jdeme ještě do restaurace na pivo, na víno, nebo i na toho panáka. Pak se mi líp usne.

Jak při vašem režimu zvládáte starost o domácnost?
Mám strašně tolerantního muže, on po mně nic nechce. Ráda uvařím, ale jen když na to mám čas. To je pak manžel moc spokojený, protože to není na denním pořádku. Nebere to jako samozřejmost. Říká mi: „Já nevařím, tak to nemůžu chtít ani po tobě.“

Máte čas i odpočívat?
Jistěže. Ráda chodím relaxovat sama do sauny, kde si urovnávám myšlenky a pak hrozně ráda spím. Moje oblíbená hra je na „Dobrou noc“. Spím zhruba osm hodin a nerada vstávám brzy. Budík mám nařízený na osmou, ale ještě i do půl deváté ho přemlouvám.  Pak mám ale fofr, a nikdo mi nesmí zatelefonovat, jinak nic nestíhám. Nejvýš si dát kafe, které – a to se pochlubím – mám každé ráno připravené od manžela v mém oblíbeném hrnečku s podšálkem.

A co dovolená, musíte procvičovat baletní figury?
Ne tam necvičím, ale je pravda, že nemám ráda pasivní dovolenou. Netrávím ji na pláži čtením a sluněním, protože se ne úplně ráda koupu v moři. Moje ideální dovolená byla loni, kdy jsme s mužem v Tanzanii vylezli na Kilimandžáro.

Je pravda, že baletky jdou ve 40 do důchodu?
Kolem té čtyřicítky většinou odcházejí. Nejenže už tělo toho tolik nevydrží, ale také už na ně občas není nejlepší pohled. Je to kruté. Každá není ruská primabalerína Maja Pisecká, která tančí dodnes, kdy je jí už 86 let. Ona je ale rarita, co dělá jedno svoje představení – Umírající labuť, a já ji podezřívám z toho, že na tom jevišti chce i umřít.

Zajímavosti: * Rodinu zatím neplánuje, ale dětem se nebrání: "Až zaklepou na dveře, ráda jim otevřu," říká. * Za svou vysněnou roli Julie v baletu Romeo a Julie získala v roce 2006 Thalii. * Má na kontě i proslulou roli Odetty v Labutím jezeře, která je baletním "Olympem". * Jejím bratrancem je olympionik Lukáš Pollert, sestřenicí herečka Klára Pollertová-Trojanová. * Tatínek Jaroslav Pollert je trojnásobný mistr světa ve vodním slalomu, předseda Českého svazu kanoistiky a člen Českého olympijského výboru.

Co tedy dál, až ta čtyřicítka nastane?
Vzhledem k tomu, že nám v devadesátých letech zrušili důchody – baletky je prý nepotřebují, je to pro nás těžké. Na nic jiného nemáme vzdělání. Tato profese je tak časově náročná, že si ho nemáme ani kdy doplnit. Ale o svou budoucnost strach nemám. Už jsem například začala balet vyučovat.

Malé začínající baletky?
Ne, právě naopak. Vyučovat můžu jen večer, když nemám představení, takže jde o dospělé. Jsem exkluzivním lektorem kurzů baletu pro veřejnost v Holmes place a je o ně strašný zájem. Chodí k nám ženy ve věku 20 – 50 let. Samozřejmě, že z nich nebudou primabaleríny, ale hodiny jsou koncipované tak, aby jim to dalo i něco do života. Učí se lepší držení těla, ladnější gestikulaci nebo správnou chůzi na podpatcích. Zvláčňujeme paže, záda, posilujeme břicho a protahujeme a prodlužujeme svaly na nohou, čímž se zeštíhlují. Máme základy baletu, kdy si stoupneme k tyči a zkoušíme pozice. Daly jsme si cíl, že na konci semestru všechny udělají provaz a musím říct, že většina ho zvládne už teď.

V čem Vás právě teď můžeme vidět na jevišti?
Nově jsme nastudovali Baletománii. To je zajímavé představení, kdy průvodci zábavným způsobem seznamují diváky s vývojem baletu a tanečníci to v krátkých ukázkách předvádí. Do konce sezóny pak dohrávám několik kusů, například fantastickou Popelku, kde tančím hlavní roli.