2°C
Nikdy jste se nechtěla věnovat synovi naplno?
Doufám, že se mu naplno věnuji, i když potřebuji lehké pracovní odbočky. Často se mi nechce muže a syna opouštět, ale vím, že mě to osvěží, že i ta dávka výčitek svědomí, kterou mívám, ze mě dělá lepší matku. Už jsem na sobě vypozorovala, že když pracuji, tak pak s malým Danielem trávím čas mnohem intenzivněji, jsem hravější. Dvacet let jsem pracovala vlastně pořád, takže si najednou nemůžu říct, že budu vyrovnanou ženou v domácnosti.
Synovi byly čtyři roky, nechodí vás prosit, abyste mu pořídili sourozence?
Ve třech je nám fajn. Zrovna ale mám období, kdy si říkám, že by bylo dobré, kdyby Dany nebyl jedináček. Dosud jsme to zvládali bez chůvy, ale to už by s druhým mrnětem nešlo. Dany naštěstí o sourozence neloudí, tak uvidíme.
Takže souhlasíte se současným trendem pořizovat si dítě třeba i po čtyřicítce?
Proč ne. Pokud jsou rodiče zdraví a odhodlaní, tak do toho.
Máte doma jedináčka. Je rozmazlený?
Snažíme se ho nerozmazlovat, ale lásky a času mu dáváme, co se do něj vejde. Jsme s mužem demokrati, ovšem také důslední stavitelé mantinelů. Dany od nás nikdy neslyšel: „Tomu nerozumíš, jsi malý.“ Všechno se mu snažíme vysvětlovat. I díky tomu má velkou slovní zásobu. Nejsem ale rodič, který si myslí, že malé dítě může úplně všechno. Vždycky se nejprve snažím sáhnout po mírových řešeních, ale zjistila jsem, že když přijde klasický dětský hysterický záchvat, všem se v případě plácnutí přes zadek uleví. Malý je překvapený, ušetří si pláč a já vztek.
Sama jste taky jako malá dostávala na zadek?
Na pár výprasků si pamatuji, ale rozhodně to nemám rodičům za zlé. Spíš se divím, že to kolikrát se mnou tak dlouho bez inzultace vydrželi.
Jste na malého hodně náročná?
Teď chodí do jedné osvícené (normální, státní) školky, kde se stále učí něco zajímavého, mám radost, že to není jen úschovna dětí. Chodí na kick-box, aby se trochu naučil disciplínu. Určitě časem dojde i na jazyky, ale na to je čas. Nerozumím trendu, kdy malé děti ještě příliš neumějí česky, mají výslovnostní vady, ale už se učí tři jazyky.
Živíte se zpěvem, zpíváte občas doma i synovi?
Ano, odmalinka. Občas mi ale říká: buď tady, ale nezpívej. (smích) Často chodí do divadla na moje představení a vydrží i dvě jednání, problémem je, že mi nahlas radí. Na celé divadlo mě varuje, abych utekla před vodníkem, a když viděl, že mě v inscenaci můj kolega políbil, tak se ozvalo: „Asi ho zbiju.“
Co dělá váš manžel? Kde jste se spolu potkali?
Je šéfredaktorem National Geographic. Jsme spolu už patnáct let. Na naše první setkání si moc dobře vzpomínám. On si mě totiž vyhlédl a vylákal mě na schůzku pod záminkou, že je pracovní. Ale už při příchodu mi bylo jasné, že na pracovní schůzky se nechodí s velkou kyticí.
Líbil se vám hned?
Okouzlil mě. Do té doby jsem se nikdy necítila tak ochraňovaná a taky se ke mně nikdo nechoval tak nesobecky. Nemohla jsem tomu uvěřit. Říkala jsem si, že tohle nemůže dlouho vydržet, že se jistě brzy odkope. Ale můj muž se neodkopal dodnes.
Manželovi nevadilo, že se staráte o malého, k tomu zpíváte, moderujete. Neměl pocit, že šidíte rodinu?
On je velký demokrat. U nás se o domácnost stará vždycky ten, kdo má víc času a může si to zrovna dovolit. Na druhou stranu musím říct, že od doby, co máme Daniela, se všechno rozděluje tak nějak přirozeněji. Já jsem mnohem více v kuchyni a nevadí mi to. Dělá mi radost, když chlapům navařím jídlo do kastrůlků a nechám jim ho v lednici, aby si ho ohřáli.
Je fajn mít doma chlapa, který je ze stejné nebo podobné branže?
My jsme byli oba novináři, o témata jsme nouzi neměli. Teď dělám hodně hudbu a operní svět je něco úplně jiného, přesto dokážeme dodnes „prokecat“ noc. Takže společná práce asi nebude rozhodující. Ale například zpěváka bych doma nechtěla.
Nechybí vám, že už nejste na obrazovce?
Pauzu jsem potřebovala. Říkala jsem si, že se vrátím, až bude u nás panovat zase nějaká politická kultura. Zpravodajství je úžasný svět a přiznávám, že se mi trochu stýská.
Neplánujete návrat?
S Lucií Výbornou jsme připravily talk show a na jedné televizi nám ji vzali. Ale uvěřím tomu, až se vysílání opravdu rozjede.
Před pár dny vám bylo čtyřicet. Prožíváte to nějak?
Začátkem roku na mě vždycky padalo zádumčivé období. Ne že bych byla smutná z toho, že je mi o rok více, spíš jsem bilancovala. V poslední době je to ale jiné. Mám syna, takže na nějaké svoje dojmy a pocity mám podstatně méně času.
Nebojíte se stárnutí?
Kdyby mi to nepřipomnělo občas okolí, tak ne. Fyzicky se cítím na vrcholu sil, psychicky si připadám vyrovnanější než kdykoli předtím.
Nebrala byste, aby vám bylo znovu dvacet?
Ani za nic. Bydlela jsem v Praze bez rodiny, partnera, bez přátel. Po tomhle věku tedy netoužím. Lepší roky přišly až po třicítce.
Děláte něco pro to, abyste se co nejdéle cítila mladá a fit?
Sázím na rovnováhu těla i ducha. Čtu, učím se, chodím po horách, cvičím, tančím. Používám krémy, které odpovídají mému věku. Ale třeba na kosmetiku si zajdu jednou ročně.
Co děláte, když máte tzv. „blbou“ náladu?
Jdu na masáž. Nebo si s mužem doma zapálíme svíčky a dáme si sklenku dobrého vína.
Máte čas na kamarádky? Chodíte na „babince“?
Mám kolem sebe pár lidí, které považuji skoro za svoji rodinu. Ale právě ty paradoxně nejvíce zanedbávám. Spoléhám totiž na to, že mi to odpustí. A pokud jde o babinec, nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu jeho součástí. Teď jsem za to ráda. Nyní se scházíme asi tak jednou za půl roku. I tak pro mě jeden den ve společnosti kamarádek znamená opravdové lázně.
