„Chcete se mnou udělat vánoční rozhovor? To mě těší, pokud máte dojem, že mám co říct. Děkuji, ale kdy? Dneska je úterý a já musím koupit stromek a odpoledne chci péct cukroví. Už něco mám, ale aspoň ještě dva druhy. Naši Vanessku to hrozně baví. Byt se krásně provoní. Znáte to,“ řekla mi Andrea Veršová. Fakt, že peče cukroví, mě trochu udivil a na povídání (nakonec bylo dlouhé) si našla dva dny před Štědrým dnem čas.

Andreo, máte ráda Vánoce?

Ano to mám. Vždycky jsem je milovala a nikdy se mi nestalo nic špatného, co by tuhle idylu narušilo. I když chápu, že někteří osamocení, životem zkoušení lidi je v lásce nemají a berou je jako dny citového vydírání. Zejména ty naše křesťanské.

Jak moc se liší současné Vánoce od těch, které jste jako holčička prožívala na Slovensku?

Vyrostla jsem, dospěla a mám děti, kolem kterých se všechen vánoční mumraj točí. Nejsem děvčátko, ale máma, která chce, aby její děti tyhle svátky prožívaly šťastně a podobně jako když ona byla malá. Snažím se dostát všem generačním, rodinu stmelujícím zvyklostem. Babičky mi v tom pomáhají. A když něco zapomenu, máma mi to velmi rychle připomene. Myslím, že tradice je velmi důležitá. Ta přece dělá atmosféru, pomáhá kýžené idyle. A rozzářené oči děcek jsou velkou odměnou.

To zní dost pateticky. Dcera Vanessa má tři roky, Tobiasovi budou dva. Myslíte, že dostatečně tradici vnímají?

To, co říkám, sice vyznívá pateticky, ale takové už Vánoce svým způsobem jsou. Vánoce jsou zkrátka povolenou pohádkou a i když jsou děti malé, jsem přesvědčená, že si všechny zážitky v sobě ukládají. Právě v tomto věku se citově formují. Proto s Vanesskou a Tobískem peču cukroví. I když bych ho mohla koupit a nebo počkat na proviant od babiček. Zdobíme okna, terasu, stromek, stoly... Mě to prostě baví, je to baví.

Když jsme u těch rituálů – jaké u vás na Štědrý večer praktikujte?

K štědrovečernímu stolu usedáme ve společenském oblečení. Nejstar

ší člen rodiny dává všem medem na čelo křížkem požehnání. Pak jíme oplatku s medem – ty si vozím ze Slovenska. Modlíme se. Prvním chodem je tělo páně – symbolika Vánoc v podobě kapky speciální krupicové kaše s máslem a solí na talíři. Poté je na výběr rybí polévka nebo slovenská zelňačka. Následuje smažený kapr s bramborovým salátem. Krájíme jablíčka, abychom viděli, jak nám bude sloužit zdraví. Po vodě pouštíme půlené vlašské ořechy...

Kde vlastně na Štědrý den a následné svátky s Danem a dětmi budete?

Vánoce strávíme doma. Přijedou i babičky a budou pomáhat. Máme se vším všudy klasické česko-slovenské Vánoce. Na Štěpána děláme druhé se zbytkem české rodiny . Na Silvestra pravidelně odjíždíme na hory. Tady se potkáme s dalšími slovenskými příbuznými. Děti si to užívají s tetami, strýci, bratránky, sestřenicemi. Jsme velká familie, která drží pohromadě a doufám, že nám to vydrží.

Bavíme se o rodině. Z kolika dětí vlastně pocházíte? Nebo jste jedináček? A proč jste s Danem měli Vanessu s Tobiasem tak rychle po sobě? Byla to náhoda nebo úmysl?

Jedináček nejsem. Mám o šest let straší sestru, která odjakživa byla můj vzor a opora. Postupem věku se sice rozdíl šesti let ztratí, ale v dětství je podstatný. Když jsem se narodila, ona šla do první třídy. Brala mě jako vetřelce, kterého navíc musela občas pohlídat. Chápu, že nebyla nadšená. Proto jsem chtěla, aby si mé děti byly věkově bližší. Mohly si od plínek víc rozumět. Ony na sebe nedopustí, umí si spolu hrát. Myslím, že takhle je to lepší, i když pro matku je to z počátku sakra náročné.

Předpokládám, že těhotenství byla lehká a porody zrovna tak...

Žádné komplikace díkybohu nebyly. Mohla jsem rodit přirozenou cestou i když první porod nebyl zrovna nejlehčí. Vanessu jsem přiváděla na svět třináct krutých hodin. S Tobiasem to bylo mnohem lehčí a rychlejší.

Nedávno jste křtila svůj první autorský kalendář. I časopis Týden napsal, že po dvou dětech vypadáte líp než kdykoli předtím. Prý dřete v posilovně. Je to tak?

Sportuju ráda, protože mě to baví. Cítím se lépe a fit. Miluju plavání, zbožňuji bodyforming. Zázračný stroj powerplate, který šetří čas a posílí i vnitřní části těla. Každopádně po nabídce na prestižní přehlídku prádla, jsem ve cvičení přidala. Byla to po narození Tobiase první velká výzva. Jistá satisfakce. Po třicítce už nemůžete nechat linii náhodě.

Dostojíte drilu cvičení, jistě i racionálnímu jídelníčku taky o Vánocích?

Ne, na Vánoce disciplínu a silnou vůli vypustím. Vychutnám si jídlo, podíváme se s dětmi na pohádky, budeme si hrát a lenošit. Na horách se naštěstí budeme hýbat, ale žádný dril rozhodně nebude.

Na onom křtu jste také popřela spekulace, že s manželem Danielem procházíte partnerskou krizí. A dodala, že naopak řešíte třetí miminko. Co vás vedlo k tak intimnímu vyjádření?

Nesmyslné spekulace, které se o nás napsaly. Dana miluji a věřím, že i on mě. Naštěstí nám to klape. Jenže já mám pořád pocit, že nám to někdo nepřeje. Chce nás rozdělit. Je to nepříjemné, věřte mi. A aspoň ještě jedno miminko si určitě přeji.

Opravdu se bavíte o třetím miminku? Kolik dětí chcete mít?

Já bych jich chtěla hodně. Ale nějak zvlášť to neřeším. Nechávám věcem volný průběh. Tak je to nejlepší.

Majda Bočanová řekla, že svou Márinku miluje, ale profesi by mateřství neobětovala. Už proto, aby nebyla frustrovaná máma, ale ženská, která se realizuje a pozitivní energii tudíž může dát i dítěti. Souhlasíte s ní?

Tohle je nesmírně individuální věc. Každá z nás má jinou povahu, intelekt, míru talentu. Jiné předpoklady, existenční i rodinné zázemí. Každá je jinak ambiciózní, má jiné priority, představy o realizaci. Těžko říci, co je správné. Podle mne je důležité poskytnout dětem maximu lásky, rodinného zázemí. Najít harmonii a zlatou střední cestu ke spokojenosti všech.

A co vy, Andreo?

Myslím, že nemůže být na škodu, když žena trochu pracuje, realizuje se a občas odreaguje. Taky o sebe pečuje. Přece  žádný muž nechce mít doma nešťastnou, zničenou a frustrovanou chudinku bez nálady.

A co modeling? I když obě víme, že byznys s krásou věčně netrvá.

Modeling je koníčkem. Jistou rutinou. Dělám ho ráda, protože si můžu určit kdy a kolik práce udělám, aby to nezatěžovalo mě ani moji rodinu. Což je ideální v období mateřské dovolené. Až se začnu naplno věnovat právu, bude to hodně vyčerpávající a časově náročné. Hodně judikátů a zákonů je nových. Navíc teorie je něco jiného než potřebná praxe. A já bych nerada, pokud to nebude nutné, ochuzovala děti o mámu. Všechno má svůj čas a věřím, že mi nic neuteče. Práva můžu dělat i v šedesáti.

Andrea Verešová - přehlídka prádla

Autor: Pavel Machan

Pro veřejnost máte image zelenooké sexy mrchy, která miluje prachy, luxus, démanty. Role manželky a matky zůstává stranou. Zdá se mi, že jste s tím smířená. Je to snad daň showbyznysu, nebo jak to vlastně vnímáte?

Tak nějak to asi bude. Je mi líto, že mám takový mediální obraz, ale těžko s ním něco udělám. Mám snad do světa vykřikovat, že jsem jiná? Ti, co mě znají, to ví a ostatní budu těžko přesvědčovat. Showbyznys je virtuální realita a člověk se jí nesmí nechat pohltit. Jakákoli demonstrace opaku je zbytečná.

Andreo, vy ale svými, leckdy provokativními outfity, zlatým vázáním na lyže, modýlky narvanými kufry, které na Karlovarský filmový festival stěhujete, k takovému obrazu nahráváte...

Jsem klasická ženská, tudíž i parádivá a marnivá. To ale neznamená, že jsem mrcha. Jasně, že nikdo nechce číst o hodné, slušné, poctivé a navíc ještě šťastné matce. Každého zajímá něco kontroverzního,pikantního, neobyčejného... Jenže i ta daň za popularitu v showbyznysu má své meze. Zrovna včera mi volala maminka, že se dočetla o mé účasti na semifinále České Miss. Měla jsem tam vulgárně reagovat na dotazy, sprostě se vyjadřovat na adresu některých děvčat. Jenže já v té době na opačném konci Prahy křtila svůj kalendář... Co tedy mám dělat? Zvažuju žalobu, ale má to cenu? Komu a kde všude mám říct, že mě doma slušně vychovali? Že nepiju, nekouřím, jsem pobožná?

Andreo, začala jsem Vánocemi, idylickým Štědrým dnem. Skončím bujarým Silvestrem. A jako na začátku se ptám: Máte ráda tohle povinné veselí? Bilancujete, dáváte si předsevzetí anebo se bezstarostně bavíte, jak je světem doporučeno?

Mám dojem, že člověk je k bilancování většinou donucen stavem mysli. Životní krizí, z níž hledá východisko, přemýšlí o jejích příčinách. Vrací se ke kořenům, naslouchá intuici. Já takové nutkání nemám. Nechci to zakřiknout, ale momentálně prožívám hodně spokojené období. Dosáhla jsem věku, kdy už vím co chci a dokážu to ocenit. Mateřství mě hodně změnilo. Miluji svého muže a děti, bez kterých bych nedokázala žít. Nemyslím už jenom na sebe, protože vím, že je tu mnoho důležitějšího a smysluplnějšího, než jsem já. Je mi až trapné říkat, jak jsem šťastná. Bojím se, že když to řeknu, tak už nebudu. Život umí zaskočit. Proto se budu na Vánoce i na Silvestra radovat, i když povinnou silvestrovskou bujarost odjakživa nesnáším. Ale na horách se dá s rodinou a s pár přáteli přežít v pohodě.