O DĚTSTVÍ

Jaké bylo vaše dětství?

„Měla jsem krásné dětství, avšak od mládí jsem skeptik, což mám po mamince. Díky tomu jsem ale zažila mnoho příjemných překvapení − vždy jsem očekávala tu horší variantu. Optimisté mají smůlu, že jsou často nuceni setkat se s nepříjemnostmi. To se skeptikům nestává, ti už s nimi počítají.“

Měla jste kolem sebe hodně kamarádek, anebo jste byla osamělá dívka, co hodně četla?

„Měla jsem kamarádky. Dokonce moje maminka byla taková, že vždy na Vánoce k nám zvala dítě z nějaké chudé rodiny nebo z nějakého ústavu, a toto dítě trávilo Vánoce u nás. Já jsem byla jedináček, tak abych nebyla sama. A ve škole jsem měla spoustu kamarádek. Toto vše mne formovalo.“

O ZVÍŘATECH

Také jste u sebe vždy měla nějakého francouzského buldočka. Proč zrovna tuto rasu?

„Coby čtyřletou mne porazil takový ratlík, tehdy se mi zdál obrovský, a já se začala psů bát. Maminka to vyřešila tím, že mi přinesla buldočka. Na rozdíl od mých pozdějších buldočků, kteří byli černí, byl ten první bílý s černou maskou. Byla to Jeninka.“

Dnes je po vašem boku Amálka. Měla jste vždy fenku?

„Ne, měli jsme i Bivoje, Buma, jména vymýšlel Podskalský. Já jsem potom už psům dávala sentimentální jména, jako je Emička, Amálka a tak.“

Po jiných zvířatech v domácnosti jste netoužila?

„Zvlášť potkani se mi dost líbí, protože jsou chytří. Ale vždycky jsem byla na psy.“

Váš oblíbený básník Francis Jammes zas inklinoval k oslům...

„To ano, osly také obdivuji, ale třeba i lvy. Vůbec mám zvířata ráda natolik, že jsem nikdy příliš nejedla maso.“

Vidíte, a já si myslela, že si nejvíc pochutnáte na svíčkové.

„Poslední léta jsem přešla na jiný typ stravy, ale kdybych teď měla něco uvařit, byla by to svíčková. Naučila jsem se ji od své maminky, která byla znamenitá kuchařka, a dlouhá léta to bylo moje oblíbené jídlo.“

Na rozdíl od vaší maminky byl váš tatínek věřící, prošla jste také klášterní výchovou. Jste věřící?

„Jsem. A během života se ve víře jen utvrzuji. Mám pocit, že někde seshora dostáváme jako lidstvo varování, ale stále si nějak nedáváme říct.“

O PRÁCI

Jak oslavíte životní výročí na prknech vinohradského divadla, kde působíte už 60. rokem?

„18. února večer hraji v představení Joa DiPietra Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, pane. A pak bude raut.“

Jaké bylo vést toto pražské divadlo v pozici ředitelky?

„Tu práci jsem měla moc ráda, ale zároveň nemohu být bez hraní, toho »panáčkování«, jak mi říkával Zdeněk Podskalský. Tudíž bylo třeba vyvážit to, abych herečkám nekradla role.“

Na kterou roli ráda vzpomínáte?

„Ve svém životě jsem odehrála dost královen a dost intelektuálek. Vždy jsem měla pocit, že jsem tímto způsobem zařazená. Ale která role byla pokud šlo o popularitu nakonec nejslavnější? Stará bába Kekulová z Pojišťovny štěstí.“

Ale paní Kekulová už není...

„Bohužel. Kdybych měla znovu tu příležitost, ještě bych velmi ráda spolupracovala s panem režisérem Jiřím Adamcem. umí pracovat s lidmi a to mám ráda.“

Za vaši nejmilejší roli jste nejednou označila postavu Anny Frankové. Stále to ještě platí?

„Ano. Dokonce jsme s ní jednou hostovali v německém Výmaru, kde jsme byli přijati velice chladně. Na rautu se mne poté lidé ptali: Vy skutečně věříte, že koncentrační tábory existovaly? Vy si myslíte, že se ubližovalo i dětem?“

Co jste jim na to řekla?

„Odpovídala jsem jim, že si to nemyslím, že to vím. Ale vždyť se dá vidět i dneska, že miliony mrtvých leckoho nepřesvědčily.“

O CHYBÁCH

Vaší neřestí je kouření. Nechystáte se s ním seknout?

„Víte, já kouřím teprve krátkou dobu. Šedesát let. Takže až to bude trochu delší čas, třeba mne to přestane bavit a skončím s tím. Kdybych ale měla děti, jistě bych jim to nedoporučila.“

Považujete své rozhodnutí nemít děti za největší životní chybu?

„Určitě ano. Kdybyste se mne zeptala, co mne dnes nejvíc bolí a tíží, tak je to skutečnost, že mi odešli všichni partneři, životní i divadelní, a já de facto už parťáka v tomto životě nemám. Ale jestli mne něco dlouhodobě bolí, tak je to fakt, že nemám děti. A že je nemám programově, protože jsem je nechtěla. Říkala jsem si, že vychovávat v těžkých dobách dítě bych nesvedla. Hluboce jsem se mýlila. Mám přátele, co byli podobných názorů jako já, a přesto vychovali slušné, silné a statečné děti. Tento rychlík mi ujel.“

Máte nějaké životní krédo?

„Desatero vůbec není k zahození. Ačkoliv všechny jeho položky asi nejsou, myslím, pro každého. Nicméně ta pravidla, která se týkají občanských a lidských vlastností, jsou použitelná beze zbytku. I když jsem proti některým z nich zhřešila.“

Co vás nejvíc mrzí z toho, co jste udělala?

„Občas jsem byla schopná i v lecčem zalhat. To mne mrzí, protože poslední léta jsem na lež strašně alergická. Snesu jakkoliv tvrdou pravdu, ale lež ne.“

Ani milosrdná nebo nedůležitá lež v maličkostech?

„Vždycky vyjde pravda najevo a vám to jen zatěžuje vědomí a svědomí. Lež velmi nerada odpustím a nerada se s ní smiřuji. Považuji ji za zbytečnou.“

Druhý díl rozhovoru s Jiřinou Jiráskovou o její lásce k mužům a diamantům čtěte v pondělí.

Filmové a divadelní role: