9°C
„Od narození dcery jsem věděl, že se mi změnil život. Bylo to mé první dítě. I když Marta odešla, myslel jsem si, že to nějak půjde. Dceru mi půjčovala dvakrát týdně, vždy v době, kdy se jí to hodilo. Byl jsem vlastně taková nejlevnější chůva. Abych mohl být s dcerou, musel jsem tomu přizpůsobit pracovní dobu,“ vypráví Petr.
„Jako ředitel jsem tak přesouval na poslední chvíli porady, nechával jsem všechny čekat. Zjistil jsem, že takhle tu práci nejde dělat. Dal jsem výpověď a odešel na místo poradce za třetinový plat.“ Slečna Marta ale přitvrzovala. Postupně se ukázalo, že učí dceru říkat „tati“ svému novému partnerovi. Najednou chtěla po Petrovi víc a víc peněz, i když věděla, že nevydělává zdaleka jako dřív. Sama navíc získala nové, skvěle placené zaměstnání a měl dvakrát vyšší plat než Petr.
Soudy se neobtěžují něco posuzovat
Když byly dceři dva a půl roku, dala Marta případ k soudu. Chtěla mít prostě pokoj od toho 'obtížného' pána. Spokojila by se sedmi tisíci korunami alimentů a byla ochotna „půjčovat“ dceru dvakrát týdně. Samozřejmě ne přes noc. Petr byl ochoten jí platit tři tisíce měsíčně a chtěl dceru vídat stejně často, jako matka. Jeho návrh soudu zněl: střídavá péče.
Soud byl velmi rychlý: Trval jen tři měsíce. Na obou stranách svědci vypověděli, že se má dítě u toho či onoho rodiče skvěle. Matka obvinila otce z toho, že „dělá problémy“ a rozrušuje dceru tím, že s ní chce být neúnosně dlouho. Soudkyně odmítla žádost otce zapojit do případu soudní znalce a rozhodla rychle a standardně: svěřila dceru do výhradní péče matky. Alimenty soudkyně určila přesně podle přání matky: Sedm tisíc měsíčně. Časově jí úplně vstříc nevyšla, zřejmě proto, že Petr měl zjevně lepší rodinné zázemí. Takže směl dceru vídat každý druhý víkend (přes noc), každou druhou středu (na tři hodiny) a tři týdny o prázdninách. „Dokážete si představit, vidět své dítě jednou za 14 dní?“ ptá se nechápavě Petr. „Samozřejmě, že jsem nebyl s rozsudkem spokojen. Proto jsem se odvolal k městskému soudu.“
Marta však na výsledek odvolání Petra nečekala a rovnou se začala na radu advokátky řídit rozsudkem obvodního soudu, ač dosud nenabyl právní moci. Chtěla tím dát odvolacímu soudu najevo, že vše funguje a není důvod nic měnit.
Záblesk naděje
Městský soud zasedl o půl roku později a podíval se na případ ze zcela jiného úhlu. Nevyšel jako soudkyně obvodního soudu z toho, že dítě musí být u matky, „protože se to prostě dělá“. Jeho premisou bylo, že dítě má právo na oba rodiče a pokud tito mají stejné, nebo srovnatelné rodinné zázemí, nic nebrání střídavé péči. Rozsudek zněl: střídavá péče dva týdny u táty a dva týdny u mámy. Proti rozsudku městského soudu není odvolání, a tak se Marta uchýlila k jiným taktikám.
Teror matky
„Začala tím, že se nechala zapírat před poštovními doručovatelkami a rozsudek městského soudu si nikdy nevyzvedla. Ten tak měl nabýt právní moci až po uplynutí všech zdržovacích lhůt. Změnila advokátku a najala si tu nejdrsnější, která byla na trhu k mání. Vzala si na pomoc psycholožku – podnikatelku, která jí za honorář zásobovala posudky o trpícím a dezorientovaném dítěti,“ popisuje horlivost a vypočítavost bývalé partnerky Petr.
Ještě předtím, než rozsudek nabyl právní moci a střídavá péče vešla v praxi, se matka znovu obrátila na soudkyni obvodního soudu s tím, že dítě střídavou péčí trpí a má v jejím důsledku rozsáhlý ekzém. Podle Petra se soudkyně nenamáhala zjišťovat, že žádná střídavá péče zatím neexistuje, a matce uvěřila. Vydala předběžné opatření, podle kterého se matka vkousla do cyklu otce dvěma zuby: úterky a čtvrtky.
„Chodili jsme s dcerou po doktorech ukazovat, že žádný ekzém nemá,“ vzpomíná pan Petr. „Dcera byla úplně zdravá. Martě se ale podařilo případ znovu otevřít. Když pak soudkyně zjistila, že to byla lež, bylo už pozdě a vše začalo znovu. O střídavé péči bylo rozhodnuto rok na to. Případ se vlekl celkem tři roky.
Petr a Marta bydleli po rozchodu pár minut od sebe. Pak se ale paní Marta tajně odstěhovala na okraj Prahy a dceru bývalému partnerovi odmítla předávat. Petr se obrátil na soud, který Martě za opakované nepředání dítěte uložil pokutu 20 tisíc korun.
Nejisté vítězství
„Náš případ je důkazem, že střídavá péče může fungovat i proti vůli jednoho z rodičů. Dcera je v naprostém pořádku. Je mi ale jasné, že tímto případ nekončí a její matka ho pod nějakou záminkou znovu otevře,“ říká Petr. „Další výpad matky přijde nejspíš v době, kdy bude třeba řešit školu. Kam by bylo nejlepší pro naší dceru, aby chodila? Do školy u mámy? Do školy u táty? Na půl cesty? Do dvou škol? Jsem si jistý, že Marta udělá všechno proto, aby chodila do školy u ní.“ V takovém případě by měla situaci vyřešit sociálka, ale je možné, že paní Marta přihodí „neuspokojivý stav dítěte“ a „psychosomatické potíže“ v důsledku střídavé péče a otevře nový soudní proces.
