Česká rodina v thajsku: Cesta tam a zase zpátky

Naším dočasným útočištěm byl ani ne poloviční dům, bungalov. Neměl ani přímý výhled na moře, ale zato byl nádherně světlý. Jen toho soukromí bylo najednou naprosté minimum. Vlastně žádné. Dokonce i koupelna s toaletou byly od jedné ložnice oddělené jenom prosklenými šoupacími dveřmi.

Ukázalo se, že s blížícím se vrcholem sezóny, má pořádný spěch i personál. V dosud poklidném resortu, kde těch hostů bylo tak tak v polovině domů, najednou střídal jeden druhého. A tak i my jsme měli stanoveno, že v deset hodin se přesuneme.

Tak nás vystěhovali

Jenomže Thajci, jak jsme je dosud poznali, kteří berou všechno v poklidu, nenechávají se jakkoliv honit, už před desátou zacouvali k našemu domu dodávkou a po schodech stoupali na terasu dva chlapíci, a kde že jsou ty sbalené kufry, protože tady ve dvě po obědě už bydlí někdo jiný a to se tu bude ještě uklízet!

My v tu chvíli seděli v pyžamech na terase a pili čaj s limetkou, pomerančem a dvěma lžičkami cukru. Soňa se nicméně v tu chvíli projevila jako skutečná žena činu a protože už v předvečer největší část zabalila do dvou kufrů, ukázala pomocníkům, odkud mají co nosit a sama se vydala pobalit kuchyň.

Stihli jsme to!

Když od našeho domu odjížděl malý náklaďáček s plnou korbou věcí a za ním jsem šel já s dětmi a všichni jsme něco nesli, a pak za námi ještě běžel jeden pomocník se zapomenutou igelitkou, nevěřil jsem, že jsme před měsícem na letišti stáli s pár kufry a dvěma třemi batůžky.

Díky Soně jsme byli v domku během hodinky zabydlení. A jak to probíhalo o deset dní později? V podstatě stejně. Jen už jsme nepili ten dobrý čaj a pomocník byl jen jeden. Takže jsme zase zpět.