Česká rodina v Thajsku: Hledáme Silvestr

Silvestrovské ráno nás zastihlo v dobrém rozmaru. Venku bylo modré nebe a příjemných ranních 22 stupňů. A tak jsme si řekli, že pojedeme na slony. V tušení, že sloni začínají vozit zájemce od deseti, jsme po půl desáté nasedli na motorky.

Hledači benzínu

Chtěli jsme jet přímo, ale nemohli jsme, protože nám u obou skútrů začal docházet benzin. To je tady na Koh Changu sranda, protože palivo Natural 91 dostanete v lahvích od levné pálenky v každém krámku podél silnice. Jenomže naše oblíbená levná „čerpací“ babka měla zataženou roletu.

O půlkilometru dál u resortu měli sice ceduli „GASOLINE“ ale flašky prázdné. O další kilometr dál měl jeden stánkař benzínu habaděj ale byl zelený a ne obvykle nazlátle žlutý, tak jsme to neriskovali. Natankovali jsme nakonec až za nádherným čínským chrámem.

Hledači slonů

Když jsme konečně dojeli k obrovské, ale opravdu obrovské zdi s bránou s portály v pdobě gigantických sloních hlav. A byla zavřená. Žádná cedule, nic. Jenom kousek dál popelila mladistvá Thajka u silnice dvě děti. Zeptali jsme se jí na slony. Usmívala se velmi mile, ale nic z toho, co nám thajsky tak snaživě sdělovala, jsme nepobrali. Pak ale mávla rukou dál po silnici a kývala hlavou. A tak jsme tam vyrazili.

Ani ne po pěti minutách jsme dorazili k nenápadné cedulce „Elefant Camp“ se šipkou doleva. Ani jí nebylo třeba, stačilo sledovat čersvé, dobře čtyřkilové sloní koblihy. Ve sloním táboře to vypadá jako opravdu někde hluboko v tajemném nitru džungle indických hor. Jednoduchá bambusová stavba, ženy kojící polonahé mimino, spací houpací sítě, ohromné stromy s mysticky mohutnými kořeny.  Ale sloni nikde.

Zato opodál stál přístřešek s nápisem Tickets. A tam seděla paní, měla před sebou popsaný sešit a mobil a opakovala: Dneska NOU, zítra NOU, pozítří ve čtyři. A pořád jí zvonil mobil a ona ho brala a říkala pořád totéž.  Připustili jsme si, že jít na hlavní atrakci ostrova přesně v hlavní den nejhlavnější thajské sezóny jen tak na náhodu, bylo odvážné.

Hledači vodopádu

A tak jsme zase sedli na motorky a jeli se podívat na vodopád. Podle cedule měl být ani ne kilometr vzdálený. Jeli jsme. Pak skončil asfalt, pak beton, pak udusaný štěrk. A tak jsme si řekli, že jsme zvolili špatnou cestu a otočili jsme to.

Takže sloni nic, vodopád taky nic. Nevadí. Na zpáteční cestě jsme potkali mnoho let zde žijícího Němce. Ten nám prozradil, že k vodopádu nám chybělo dojet nebo dojít sotva pár stovek metrů a že jestli chceme něco zajímavého vidět, tak ať jedeme do pěkné rybářské vesničky. Kousek odsud. Tak že ano.

Hledači rybářů

Cestou mezi rybáře přepadl kluky hlad. A protože jsme měli cestou naši oblíbenou „polívkářku“, stavili jsme se u ní.  Honzík, Soňa i já jsme si dali polévku s hovězím nebo kuřecím, se spoustou zeleniny a tenkými rýžovými nudlemi. Matýsek zvolil smaženou rýži s kuřecím a vajíčkem. A protože je v aklimatizaci z dětí suverénně nejdál, nalil si na to nehorázné množství pálivé chilli omáčky. A při jídle se usmíval. My taky.

Tříletý Vítek si opatrně srkl polévky, ale pak se pustil do trsu banánů, které jsme za dvacet báthů koupili od paní hned vedle „naší polívkářky“.  Po jídle (chtěli jsme do té rybářské vesnice, pamatujete) se ukázalo, že Honzík a Vítek jsou unavení, a že Soňa potřebuje trochu nakoupit. Tak jsme rozhodli, že do vesničky pojedu já s Matýskem, Soňa se zbytkem potomků domů. A pak se i Matýsek rozmyslel, že pojede raději domů.

Hledači ztraceného času

Soňa tedy udělala mohutný nákup, zkušeně jsme ho rozmístili na skútry, usadili děti a jeli na základnu. Děti i sebe jsme na polední siestu zahnali do postelí s tím, že na podvečer se třeba ještě zajedeme podívat na ten mumraj na druhou stranu ostrova.  Jenomže jsme spali jsme skoro do pěti a pak se nám už nikam nechtělo.

A tak jsme udělali dětem k večeři přírodní kuřecí steaky se salátem, my jsme to se Soňou po nich dojedli, otevřeli jsme si pivo Chang, zapálili jsme si na terásce svíčky a vonné tyčky na zdraví a šťastné žití všech našich nejbližších i blízkých. Kluci koukali na Shreka. A v půldesáté večer jsme všichni spokojeně zalehli.  Jediná skutečnost se na toho našeho Silvestra povedla podle očekávané tradice: Soňa mi dala o půlnoci pusu, protože vstala aby vytáhla žaluzii, páč jsme v ložnici měli vedro.

PF2014

Další zážitky z tříměsíčního pobytu v Thajsku na vás čekají už zítra. A nejen to, s rodinou v Thajsku můžete být dokonce v kontaktu. Pokud vás bude cokoliv zajímat, neváhejte poslat e-mail na adresu rodinavthajsku@email.cz