Česká rodina v Thajsku: Mokré a asfaltové peklo

Nechtěli jsme shnít navečer doma. Oblékli jsme se tedy do gala a vyrazili do jedné sympatické restaurace na pláži. Mají tam velký grill. A kluci spoustu prostoru.

Chybí nám vepřové

Lahůdky k ogrilování mají stylově přímo na pláži rozložené na imitaci lodě dlabané z jednoho kmenu. Ryby, mini tuňáky, růžové korálové ryby, něco jako barakudy, kalamáry, čtyři druhy mušlí. Tak jsme to se Soňou prohlíželi, protože to všechno máme moc rádi, abychom nakonec k vlastnímu překvapení sáhli po pořádném vepřovém steaku a špízu. Krom masa na špejli visela i cibule, chilli paprička, rajče a kostka ananasu.

Kluci měli jasno: pizza se šunkou!Najedli jsme se, kluci si zařádili na pláži a vydali jsme se zpět k motorkám.

Pořádnej slejvák

A začalo pršet. Co teď? Měli jme samozřejmě na paměti Brucova slova. Vzít si taxíka a nechat skútry svému osudu? Objednat nákladního taxíka a odjet za moře peněz i se stroj? Čekat?

Hlava rodiny, já, rozhodla: v tomto ročním období jsou deště jen krátké, třeba hodně vydatné přeháňky. Jakmile déšť ustal, utřeli jsme sedla strojů a vyrazili.

Cesta hrůzy

V tu chvíli byl na místní jinak dost živé jediné ostrovní komunikaci dokonalý klid. Jeli jsme sami. Pokládal jsem to za výhodu. Byl to omyl. Místní věděli, proč stojí.

Museli jsme přes hory. Nahoru to celkem šlo. Jeli jsme velmi opatrně. Pak se karta obrátila. Dolů vedou drsné serpentiny. Tu uprostřed, tu k okraji je tmavá čmouha, teď světlá a lesklá. To není nic jiného než zbytek nafty nebo oleje od přetěžovaných náklaďáků. Drama začalo. A nejde zastavit. Já vezu tříletého Vítka, sedí mezi mnou a Honzou. Vybírám stopu. Soňa s Matějem za námi.

Nevítané dekorace kolem cesty

Najednou míjíme auto vyválené přes bok na pravé krajnici. Rozbité sklo, dveře vmáčknuté. Soňa u něj zastavuje, já se s kluky vracím. Nikdo v něm není, nehoda je starší než déšť. Jedeme dál.

Kousek níž míjíme v protisměru stojící dodávku. Bliká výstražně. Řidič sedí s nepříčetně vyděšeným pohledem pořád za volantem. Běží k němu po krajnici nějaká místní dívka. Co se děje? Plně obsazený minibus při jízdě do strmého kopce začal na prudce tekoucí vodě a náhle kluzkém asfaltu prokluzovat. Nakonec se v kopci zastavil, kola hrabala, a hrozilo, že se z něj stanou plně naložené sáně… pomohly dva kameny za zadní kola.

Když se daří, tak se daří!

Pod kopcem je samoobsluha. Tam vždy zastavíme a bereme pětilitrový barel pitné vody. Než jsme zaplatili, začalo zase lejt. Chvíli jsme čekali. Když déšť polevil, chtěli jsme jet dál. Soňa v tu chvíli upustila klíče od motorky do kanálu. Byl to sláva-bohu mělký sběrný kanálek. Nicméně voda, která tu právě teď proudila odnášela od okolních krámků doslova všechno. Nic se nedalo dělat, za pomoci prodavaček a jejich háků na rolety jsme klíč šťastni vylovili.

Jeli jsme dál. A pak začalo zase pršet. A víc a víc. Zastavili jsme dvakrát. Jednou, když Soňa (nosí dioptrické brýle) neviděla proti protijedoucím autům doslova vůbec nic. Podruhé, když jsme zvažovali, že motorky odstavíme a počkáme. Déšť se ale tvářil tentokrát vytrvaleji, se zaťatými zuby a schoulenými dětmi na sedačkách, prakticky poslepu jsme dojeli. Jedna z motorek cucala v tu chvíli poslední kapky benzínu z rezervy.

Dopadlo to dobře. Bylo to hrdinství, divoký zážitek a hloupost zároveň. A zkušenost. Hlavně je třeba říct, že všichni tři kluci, ale i Soňa, se projevili jako skuteční odolní bojovníci. Nikdo z nich ani nezakňukal.

Další zážitky z tříměsíčního pobytu v Thajsku na vás čekají už zítra. A nejen to, s rodinou v Thajsku můžete být dokonce v kontaktu. Pokud vás bude cokoliv zajímat, neváhejte poslat e-mail na adresu rodinavthajsku@email.cz