Po téměř roce stráveném na Novém Zélandu ve své obytné dodávce jsem se rozhodla udělat další výpad do Oceánie a po Tonze jsem se rozhodla navštívit Francouzskou Polynésii. Dovolená by to byla po sezoně sběru třešní a běhání s kyblíčkem po sadu zasloužená. To jsem ovšem ještě nevěděla, co mě čeká.

Začíná karanténa

Na začátku března jsem tedy přiletěla z Aucklandu na Tahiti, zde jsem pobyla 4 dny, abych si ještě odskočila na týden na Velikonoční ostrov na setkání s mým nejlepším kamarádem a jeho přítelkyní, kteří byli zrovna na cestě kolem světa. Po návratu zpět na Tahiti mi bylo na letišti oznámeno, že začíná karanténa a Polynésie uzavírá hranice. A hranice uzavřel zanedlouho také Nový Zéland. Vidina karantény v rozpáleném Papeete mě nenaplňovala radostí, a tak jsem chytila poslední trajekt, který přepravoval turisty na přilehlý ostrov Moorea. Zde jsem se ubytovala v hostelu Fare Om, který se nečekaně stal mým domovem na následující 2 měsíce.

Našla jsem si přátele i práci

V hostelu nás strávilo karanténu celkem patnáct a díky převážné většině Francouzů to byl zdroj mých prvních pokusů o francouzštinu. Chodili jsme na výlety do přírody, plavat do laguny, lehkou finanční úlevu nám poskytl sběr ovoce a společné kulinaření. Dva měsíce nakonec utekly jako voda a vlastně jediným stínem na celé karanténě bylo, že na Nový Zéland nebyl možný návrat, a já tam v tu chvíli měla veškerý svůj majetek a svou obytnou dodávku. Komunikace s imigračním oddělením Nového Zélandu byla extrémně obtížná a o individuálním přístupu jsem si mohla nechat jen zdát. V průběhu karantény jsem také měla možnost odletět zpět do Česka, ale když se mi podařilo najít si práci on-line v oblasti informačních technologií, jimž jsem se věnovala před tím, než jsem začala cestovat, měla jsem jasno: zůstanu tady!

Nahá až na vrchol! Američanka leze po skalách v rouše Evině

Láska na první pohled

Poté, co karanténa skončila a život se zde vrátil téměř do normálu, jsem se rozhodla žít na Mooree. Moje nejoblíbenější místo bylo v Paopao, kde jsem měla pronajatý domeček od paní, která se svou dcerkou odletěla do Francie a potřebovala, aby se někdo postaral o kočičku Minet. Takže jsem nemusela platit plný nájem. Výhled na zátoku Cooks Bay byl dechberoucí, našla jsem zde opět svůj vnitřní klid po stresu uplynulých měsíců. Byla jsem také pozvána svými známými na návštěvu na jejich plachetnici, a to byla moje láska na první pohled.

Léto na plachetnici

V létě jsem procestovala všechny ostrovy souostroví Societé, až na některé vzdálenější atoly. Jedním ze zážitků, které jsem si dopřála, byl dvoudenní výlet plachetnicí, na kterém jsem si víceméně utřídila své myšlenky. Došla jsem k rozhodnutí, že koupě plachetnice je dobrý nápad, a to jak po stránce mých zájmů, tak po stránce finanční, na lagunách totiž kotvíte zdarma, jen musíte dodržovat určité restrikce. Počátkem října jsem se tedy pustila do procesu koupě a k Vánocům jsem si v podstatě nadělila plachetnici. Nejprve jsem musela vzít svou loď na suchý dok a zařídit nový nátěr a výměnu některých součástek, které nelze vyměnit, když je loď ve vodě. Po spuštění zpět na vodu jsem se začala učit plachtit, dělat drobné úpravy a nakonec i větší opravy. Jak s oblibou říkám, člověk si zkrátka zvykne na všechno. Bez pomoci mých zdejších přátel bych se ovšem neobešla.

Tohle udělají porody s vaším tělem. V zrcadle se nepoznáte, ničeho ale nelituji, říká trojnásobná matka

Mořská nemoc a hrozba tsunami

Na moři jsem měla zatím dvě větší dobrodružství. Když jsem plachtila sama okolo ostrova Moorea, chytila jsem silný severní vítr na příď. Několikametrové vlny způsobily, že se má kocábka neuvěřitelně houpala. Rámus to byl neskutečný a já, přestože jsem zvyklá, jsem chytila mořskou nemoc takovou, že jsem se nemohla hýbat. Dle aplikace na počasí pro navigaci jsem viděla, že tento vítr bude trvat několik hodin až dní, a tak bylo jasné, že čekat, až to přejde, by bylo takové čekání na Godota. Nakonec mi tedy nezbylo nic jiného než si dát “frťana” a zvládnout to jako správná česká ženská (a my zvládneme všechno). Dámy, žiji a loď jsem dopravila, takříkajíc bez ztráty kytičky, na bezpečné místo. Další dobrodružství nastalo, když jsme všichni v přístavu dostali hlášení o možném výskytu tsunami vzhledem k zemětřesení nedaleko Kermadec Islands o síle 8,1 Richterovy stupnice. Odborníci netušili, jaký dopad toto zemětřesení může mít ve vzdálené Francouzské Polynésii, a vzhledem k tomu, že jsem viděla videa z tsunami a nebyla jsem si jistá, jestli mě má kotva v takovém případě udrží a jestli všechno, co zpětná vlna přinese, nezničí mou loď, tak jsem kotvu raději zvedla a vyrazila s lodí sama na moře. Přežily jsme a hladina se v Polynésii nakonec zvedla jen o půl metru.

Jaká tady je teď situace?

Francouzská Polynésie je aktuálně turistům nepřístupná, a to minimálně do konce dubna. My zavření tady ale máme pohodový život a koronavirus se kromě téměř nulového turismu na našich životech skoro nepodepisuje. Máme večerku ve 22.00 a do restaurací a obchodů musíme nosit roušky, jinak ale život zde čile plyne dál.

Na Manuelu a její život na Tahiti se podívejte ve fotogalerii:

Michaele (24) neuměli diagnostikovat lupénku. Až další nemoc vše odhalila!

Chybí jí kořeny zubů a bez rovnátek se nenají. Připadala jsem si jako exponát v zoo, říká