2°C
Narodily se po minutě
Odvezli mě na sál a provedli císařský řez. Minutu po minutě se nám narodila krásná trojčátka: Viktorka 480 g, Amálka 560 g a Žofinka 630 g. Po probuzení u mě seděl manžel, držel mě za ruku a řekl mi, že máme tři krásné holčičky, a ukázal mi jejich fotografie. Vypadaly tak krásně a na fotce působily úplně jako normální miminka, jen ve skleněném domečku.
První šok
Když jsem je viděla v inkubátoru, zhroutila jsem se. Nikdy jsem neviděla tak moc malinkatá miminka. Hlavičky měly o velikosti slepičího vajíčka, tělo by se vešlo do dlaně, nemohla jsem si je pochovat, spousta neznámých přístrojů a hadiček. Ten, kdo to nezažije a nevidí na vlastní oči, nemůže nikdy pochopit. Fotografie velmi klamou. Cítila jsem obrovskou bolest na srdci, ronila jsem slzy. Nešlo to zastavit. První týden po narození dětí byl psychicky nejnáročnější. Než si člověk všechno srovnal v hlavě, smířil se se vzniklou situací. Začala jsem za dětmi pravidelně docházet co tři hodiny, naučila jsem se se o ně starat a začala jsem věřit, že všechno dobře dopadne a že budeme mít krásné zdravé děti.
Nastaly komplikace
Po měsíci nám odvezli Žofinku kvůli krvácení do hlavičky do Ostravy, pak i Viktorku odvezli do Brna kvůli nefunkčnímu zažívacímu traktu. Byl to silný beznadějný pocit, mít tři tak maličké dcerky a každou v jiné nemocnici. Věděla jsem, že mé děti potřebují svou maminku, aby mohly bojovat o svůj život. Neváhala jsem, rozdělila jsem si den na tři části a každé holčičce věnovala jednu třetinu dne. Bydlela jsem ve Zlíně přímo v nemocnici v nových pokojíčcích, které vybudovali právě pro maminky předčasně narozených dětí. Brzy ráno jsem chodila za Amálkou, dopoledne jsem strávila s Žofinkou v Ostravě, odpoledne s Viktorkou v Brně a navečer jsem chodila zase za Amálkou. Pamatuji si na obrovský silný pocit, jak jsme stáli s manželem u inkubátoru, oba jsme drželi z každé strany dcerku a zároveň jsme nad inkubátorem drželi své ruce navzájem.
Nová naděje
Holčičky propouštěli z nemocnic postupně. Osm a půl měsíce jsme čekali, až budeme všichni pohromadě doma. Bylo to náročné období, ale hřeje mě u srdce, že jsme dělali naprosté maximum, aby tady dnes byly… A jsou… Od začátku nás provází neustálé pendlování po různých nemocnicích, speciálních vyšetřeních a samozřejmě pravidelné dojíždění za fyzioterapeuty. Pořád hledáme možnosti, jak holčičky posunout vpřed.
Doma máme velmi přísný režim. V půl deváté začínáme cvičit, s každou holčičkou se snažím hodinu. Pokud jsou šikovné, tak cvičení ještě protáhnu, někdy až na hodinu a půl. Po obědě chodí spát a ta holčička, které se zrovna nechce spát (a že se vždycky nějaká najde), jde cvičit. Například když při cvičení stagnují, tak vložíme logopedickou desetiminutovku nebo jiné zábavné rozptýlení. Ale holčičky naštěstí cvičí rády. Věděla jsem, že nás rehabilitace bude provázet dlouho, tudíž jsem se ji od začátku snažila pojmout formou hry a zábavy. Celý den je o tom, že se člověk nezastaví, ale vždy chodí spát s pocitem, že udělal pro své děti maximum.
Maminka hrdinka Hana Hráčková je jednou z finalistek letošního ročníku Maminka roku! Odborná porota, složená ze zástupců inzertních partnerů soutěže, redakce časopisu Maminka a VIP patronek, vybere na základě poutavosti příběhu vítězku v každé kategorii a zároveň i absolutní vítězku soutěže Maminka roku 2020. Finálové hlasování a samotné slavnostní vyhlášení soutěže se uskuteční 21. 10. 2020 v SOHO Restaurantu Praha.
Vítězkám soutěže Maminka roku 2020 budou rozdány ceny v celkové hodnotě 800 000 Kč. Všem finalistkám držíme palce.
