Ruth Meissner: Po smrti otce byla deportována do Terezína, kde zemřela i její babička

10. května 2018 | 06:00

V roce 1941 otce paní Ruth zatklo gestapo a ve stejném roce zemřel v Mauthausenu. Zůstala tak se sestrou v péči své babičky. Všechny tři byly roku 1942 deportovány do Terezína, kde babička po několika měsících zemřela. Obě sestry se dočkaly osvobození, a přestože nebylo jednoduché být Židovkami, na svůj původ nikdy nezanevřely.

Paní Ruth Meissner, rozená Haasová, se narodila roku 1928 do židovské rodiny jako mladší ze dvou dcer. Vyrůstala v jihomoravských Pohořelicích. Doma se sice mluvilo německy, ale otec poslal obě dcery do českých škol. "Říkal, že žijeme v Československé republice, a proto musíme umět i česky," vzpomíná paní Ruth.

Šťastné dětství poznamenala náhlá smrt maminky. Starost o dívky, kterým v té době bylo dvanáct let, převzali babička a otec. Všichni čtyři společně také utíkali z Pohořelic na podzim roku 1938, kdy oblast Sudet zabrali Němci. Poté se přestěhovali do Brna, kde žili uprchlickým životem. Střídali různé podnájmy a dívky nějakou dobu studovaly na brněnském židovském gymnáziu. 

V roce 1941 otce při pouliční razii zatkli. Gestapo tehdy sebralo asi dvě stovky Židů a odvezlo je někam na práci. Za několik týdnů pak dostaly dívky úmrtní zprávu z Mauthausenu. "Často jsem si pak říkala, že tatínek zemřel včas, že se ani tolik netrápil. Říkával mi důležitou věc: Nejsme ani Němci, ani Češi, ale Židé. Židovkou zůstaneš, protože ses jí narodila. Tak na to buď pyšná. Na jeho slova jsem si pak často vzpomněla," vypráví Ruth.

Lidé a plyn? To nemůže být pravda

Po smrti otce zůstaly dívky s babičkou a přečkaly první deportace brněnských Židů. Tehdy jim strýc kladl na srdce, aby se do žádného transportu nehlásily dobrovolně. Do transportu do Terezína byly sestry Ruth a Miriam s babičkou povolány v březnu roku 1942. Ruth našla místo v dětské části tábora, její sestra se okamžitě zapojila do aktivit, které organizovalo vedení ghetta a mladí sionisté pro mládež, babičku čekal osud starých lidí v ghettu.

"Babičce bylo přes osmdesát let, na tehdejší poměry to byla velice stará paní a snad jí ani nedocházelo, co se děje. Našly jsme ji, jak leží na půdě, skoro na zemi. Chodily jsme za ní, nosily jí jídlo a staraly se o ni, ale asi za dva měsíce zemřela," vzpomíná paní Ruth.

V táboře si našla práci v zemědělství a její sestra pracovala v továrně na slídu. Obě tak byly chráněny před transportem z Terezína, proto o tom, že se jim podařilo v táboře zůstat, mluví jako o velké náhodě a štěstí. Zároveň nechtěly věřit zvěstem, že na východě posílají lidi do plynu. 

Byla jsem jiná

V květnu roku 1945 se obě sestry dočkaly osvobození tábora. "Jednoho dne jsme se ráno probudily a Němci byli pryč. Vyšly jsem ven a venku stála sovětská armáda, Rusové nás osvobodili," vzpomíná Ruth. Obě se společně vrátily do Prahy, kde přečkaly pár dní u své tety. 

V Praze obě dvě už zůstaly. Sestra se brzy provdala a paní Ruth začala navštěvovat kurz pro ošetřovatelky, který úspěšně dokončila. Přesto se ale necítila mezi vrstevníky jako mezi svými. Je přesvědčená, že k pocitům odcizení přispěla nejen válečná zkušenost, ale také fakt, že je Židovka a netají se tím. Rozhodla se proto pro odjezd do Palestiny.

Jako dobrovolnice se přihlásila do vojenské organizace Hagana, která se měla zapojit do bojů o nově vzniklý stát Izrael. Absolvovala výcvik ve Střelné a na podzim roku 1948 s dalšími dobrovolníky odjela. Do Izraele nakonec přijela také sestra s manželem, jedním dítětem a druhým na cestě. Paní Ruth pracovala jako ošetřovatelka ve vojenské nemocnici Tel ha-šomer, kde zůstala dva roky. Poté našla místo vychovatelky a ošetřovatelky v dětském domově.

Zpátky v Izraeli

Po několika letech strávených v Izraeli se seznámila se svým manželem, který tam přijel jako turista. "I on pocházel z Československa, ale jeho rodina po únoru 1948 odešla do Salvadoru. Chtěl se oženit a vzít si Židovku, a tak přijel do Izraele. Odvezl si mě," vypráví paní Ruth.

V Salvadoru žili manželé několik let a narodily se jim tři děti. Po šestidenní válce v roce 1967 se přestěhovali zpátky do Izraele. Dnes se paní Ruth těší z pěti vnoučat, se kterými navštěvuje Českou republiku. "Tatínek měl pravdu. Narodila jsem se v Československu, mluvili jsme hlavně německy, ale zůstala jsem Židovkou," dodává ke svému příběhu.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky. 

720p 360p
 • VIDEO: 


Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p
DesktopMobile