2°C
Zdeněk Šidák se za války napojil na zpravodajskou odbojovou organizaci ve Vídni. Po válce se přidal ke KSČ. Měl ale sledovat, co se v této nebezpečné straně děje. Chtěl však s Helenou založit rodinu, a tak před rokem 1948 vrátil svou stranickou legitimaci. V únoru 1948 ho vyhodili z rozhlasu i z vysoké školy. Přátelé ze zpravodajské skupiny Zdeňka varovali před nebezpečím a radili mu, aby utekl za hranice. Narodil se však syn Zdeněk a paní Helena odmítla svého muže následovat. Nakonec se dohodli, že manžel uteče jako první, najde bezpečnou cestu a vrátí se pro svou rodinu v lednu 1949.
Jeho útěk se zdařil a Helena bydlela střídavě u rodičů. O několik měsíců později se Zdeněk opravdu vrátil a byl pověřen úkolem. Neměl převést pouze svou rodinu, ale i další tři ženy: Irenu Vlachovou, na kterou čekal v Německu snoubenec, Růženu Lieblovou, která utíkala za otcem, a Libuši Horáčkovou, která měla v Německu manžela. Paní Helena musela všechny ženy kontaktovat a přesvědčit je, že jí můžou věřit. To se jí podařilo a na konci února celá skupina přijela do Aše, kde měla přejít hranice.
Cesty však pokrýval sníh a stopy by je prozradily. Nezbývalo nic jiného než přechod posunout. Paní Horáčková se vrátila do Brna, kde ji následně zatkla StB. „Věděli všechno. Ona znala sice jen naše křestní jména, ale také místa, kde jsme se scházeli. Někdo mi pak říkal, že se z toho naprosto pomátla,“ vzpomíná paní Helena Šidáková.
Dítě je prozradilo
Druhý pokus o přechod se uskutečnil na jaře roku 1949. Ani tentokrát se však nepodařil. Skupinu prozradil Helenin patnáctiměsíční syn. „Najednou začal strašně brečet. Ječel jako siréna," vypráví paní Helena. Najednou se rozsvítilo světlo a naproti nim stál příslušník Veřejné bezpečnosti. „Ten esenbák byl na nás tak strašně hodnej!" vzpomíná paní Helena. Podle ní by je nechal do Německa projít, ale nechtěl mít problémy, skupinu zadržel a poslal do klatovské věznice.
Přítomnost malého dítěte vyvolala u ostatních vězňů pozdvižení. Po večerce začali zpívat Mozartovu ukolébavku Princi můj maličký spi a po dozorcích posílali paní Heleně balíčky ovoce, bábovku nebo cukroví. Matka se synem byla na druhý den propuštěna. To nejhorší je však čekalo až za pár týdnů.
Velký pátek 1949
Šidákovi bydleli u známých ve Starém Kníně. StB zasáhla na Velký pátek roku 1949. Nejprve zatkla kostelníka, který je ukrýval, poté se chystali zatknout Zdeňka. Ten se však ukryl v lese. Tajná policie prohledala dům, a když Zdeňka nenašla, odvezla Helenu a jednu z kostelníkových dcer. Helena věřila, že se jí nemůže nic stát, když nic neprovedla.
StB odvlekla Helenu do místnosti bez oken, kde měl následovat výslech. Neustále se vyptávali, kde je její muž, Helena však nevěděla, co se s ním stalo. "Říkala jsem, že nevím, tak mě tam tak trošku ztřískali. Položili mě na stůl, svázali mně ruce a nohy a třískali mě do chodidel," popisuje paní Helena. Ze stolu spadla, a protože měla nohy i ruce svázané, nemohla se ničeho chytit a poranila si plotýnku.
Jejího manžela nakonec dopadli v Jizerských horách, kde ho ukrývala jeho zachránkyně paní Doležalová. Odmítla StB prozradit, kde se pan Zdeněk ukrývá. Svázali ji a vyhrožovali jí, že ji na místě oběsí, pokud jim vše neprozradí. Zdeněk nevydržel sledovat toto mučení, slezl z půdy a dobrovolně se vzdal.
Setkání
Po nějaké době došlo k setkání manželů v Bartolomějské ulici. Vyšetřovatel přezdívaný Doktor paní Helenu zavřel do skříně a odešel. Ta se klepala hrůzou, a když jí po čtvrthodině vyšetřovatel otevřel, stál naproti ní v hrozném stavu její muž. „Tak tady toho syčáka máš! Jsme ti říkali, že ho dostaneme. Tak se možná uvidíte naposled, tak se na něj podívej, jak vypadá,“ křičel na paní Helenu vyšetřovatel. Manželé se na sebe jen dívali. Paní Helena se manžela zeptala, jak se má, a její muž odpověděl, že to musí zvládnout, a zeptal se, jestli nemá nějaké informace o synovi. Ten byl u Heleniných rodičů. Zdeňkovi rodiče byli zatčeni.
Zdeněk dostal doživotí, Helena byla odsouzena na dobu dvaceti let. Byla ve věznici v Novém Jičíně, později v Pardubicích. Mohli ji občas navštěvovat rodiče s malým Zdeňkem, který začal chodit do školky a prosil maminku, aby se vrátila domů. Nevěděla, jak mu má vysvětlit, že šla raději do kriminálu, než aby zradila svého muže. Jindy malý Zdeněk ztropil scénu, že nechce bez maminky odejít. „Holky, které měly návštěvu se mnou, taky začaly brečet, poněvadž to trhalo srdce,“ vypráví Helena.
Konec vězení
V roce 1955 byla prezidentem Zápotockým vyhlášena amnestie pro matky s dětmi. Helena Šidáková byla po šesti letech propuštěna. Její manžel byl však stále ve vězení. Helena ho navštívila v Ruzyni a Zdeněk chtěl, aby souhlasila s rozvodem a nekazila si život. Helena však svého muže nedokázala opustit a dál na něj věrně čekala. Období čekání skončilo roku 1963, kdy přišla domů z práce a doma na ni čekal manžel se synem. "Co tady děláš?" byla první slova, na která se tehdy Helena zmohla.
Manželé Šidákovi odloučení ustáli, narodil se jim druhý syn a společně se dožili roku 1989, kdy došlo ke zhroucení režimu, který jim tolik ublížil. Jejich štěstí však netrvalo dlouho. Zdeněk podlehl o rok později mozkové příhodě. Bylo mu 64 let.
Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století.
