Julie Hrušková: Během výslechu StB potratila a už nikdy nemohla mít děti

23. listopadu 2017 | 06:00

V květnu 1949 se americký voják Frank Fernetti vracel do Rakouska z manévrů v Německu. Putoval zpátky k jednotce, ale taky k dívce, kterou poznal v Linci. Chtěl si ji vzít a těsně před odjezdem se dozvěděl, že s ním čeká dítě. Bohužel ji nenašel a do smrti žil v přesvědčení, že ho zradila a utekla s jiným. Dívka se jmenovala Julie Hrušková. V době Frankova návratu byla ve vězení a měla tam zůstat ještě jedenáct let.

Paní Julie se narodila v roce 1928 v Boskovštejně na Znojemsku. Její otec Karel Hruška byl hajný a po válce začal sloužit ve Vranově nad Dyjí. Mluvil německy a spřátelil se s rakouskou finanční stráží. Paní Julie jako dospívající slečna začala navštěvovat rodinnou školu – takzvanou knedlíkárnu – ve Znojmě. Brzy ji to ale přestalo bavit a spolu se sestrou začala pracovat ve výrobně dámského prádla v Aši. "Šily jsme tam dokonce i výbavu Martě Gottwaldové. Tak široké kalhoty to byly, že jsme se do nich se sestrou vešly obě," vzpomíná pamětnice.

Paní Julie nebyla komunistka a její nepřátelství k režimu vycházelo z všednodenních poúnorových zážitků, z odporu proti bolševické buzeraci a bezpráví. Po konfliktu s funkcionářem KSČ ve fabrice se odstěhovala z Aše do Brna a chtěla se stát malířkou. Rodiče ji v tom však nepodporovali. "Říkali, že malíři umírají hlady. Jeden profesor šel se mnou na nějaký úřad. Že mám talent, jestli bych mohla dostat stipendium. Jenže mi sdělili, že když nejsem v ČSM ani v KSČ, mám smůlu," vypráví paní Julie. Začala proto pracovat v gumárenské fabrice Matador.

Vyhazov a zatčení 

V Brně bydlela s kamarádkou v nájmu u mladých manželů. Jednoho dne ženu zatkla StB a její manžel utekl za hranice. Státní bezpečnost prohledala celý byt, obě podnájemnice vyslechla a nařídila jim, aby se vystěhovaly. Paní Julie se ale nerada podřizovala, a tak s vystěhováním příliš nepospíchala, a ještě si k sobě na noc vzala mládence, se kterým chodila. Státní bezpečnost se nakonec vrátila a paní Julii zatkla. "Odvedli mě na venerologické vyšetření mezi prostitutky, čtrnáct dní mě nechali zavřenou, rodiče nic nevěděli. Pak mě beze slova omluvy před Vánoci propustili. Nechápala jsem, jak si to vůbec můžou dovolit," říká paní Julie.

V únoru 1949 byl podobně zatčen a po dvou týdnech propuštěn opravář z Matadoru Rudolf Honek. Bál se, že si pro něj znova přijdou, a tak se zeptal paní Julie, jestli by ho mohla u Vranova převést přes hranice. Souhlasila a rozhodla se, že v Rakousku zůstane taky. "Byla jsem tenkrát strašně naštvaná a současně jsem měla dost dobrodružnou povahu. Obdivovala jsem zahraniční letce z války, představovala jsem si, že půjdu na Západ a začnu bojovat proti komunistům, že vstoupím do armády," vzpomíná pamětnice. 

O měsíc později se Honek na Vranově opravdu objevil, ale nebyl sám. Přišel s kamarády Vítězslavem Janků a Janem Horkým. Julie o svém plánu rodičům neřekla, sbalila se a všichni vyrazili. Rakouští financové je cestou uviděli, a dokonce na ně křičeli, aby zůstali stát, ale nebyli ozbrojeni, a navíc byli spřátelení s otcem paní Julie. Skupinka tak mohla bez potíží utéct. Ve Vídni se s pomocí strýce Vítězslava Janků dostali na "americké území". Všichni se přihlásili na vojenskou policii, prodělali výslechy s pracovníkem tajné služby a poté se vydali do uprchlického tábora Wegsheit nedaleko Lince. 

Láska až za hrob

V jednom z lágrových domů žil také český student, který uměl anglicky. Po čase se zeptal paní Julie, jestli se nechce podívat do některých lineckých kaváren. Tam poznala paní Julie svou životní lásku. "Jmenoval se Frank Fernetti, sloužil v americké armádě celou válku, v Rakousku měl na starosti sklady potravin. Pocházel z Arizony, ale původem byl Ital," vypráví pamětnice. 

Oba se do sebe bezhlavě zamilovali a paní Julie po pár schůzkách zapomněla, že chtěla bojovat s bolševiky, a místo toho se začala učit anglicky. Toulali se spolu po Linci a pak se Frank týden neobjevil v kasárnách. "Z toho byl tenkrát strašný průšvih. Všude Franka hledali, nemohli se dostat k zásobám. On se pak dostavil k vyššímu důstojníkovi s vysvětlením, že pečoval o nemocnou Češku, což nebyla pravda. Chodili jsme tancovat a na procházky a já byla zdravá jako ryba. Velitel ho měl rád, a tak ho potrestal dost mírně. Řekl mu, že pojede na dva týdny do Německa na manévry," vzpomíná paní Julie. 

Před odjezdem řekla Frankovi, že je těhotná, a slíbili si, že se vezmou. Den poté se vydala do uprchlického tábora za svými přáteli, kteří jí připomněli, proč odešla na Západ. Setkali se totiž s mužem, který pracoval s americkou rozvědkou a potřeboval někoho vyslat na Slovensko, aby zjistil, co se stalo s kurýrem, který se nevrátil z ČSR – Jánem Berežným. Muž požádal paní Julii, aby znovu přešla hranice a zjistila, jestli Berežného nezatkli. Souhlasila také kvůli tomu, že chtěla dostat od rodičů požehnání k sňatku. V dubnu se vydala na cestu s kamarádem Honkem a také s Františkem Vošickým, který působil rok jako kurýr. Nad ránem dorazili do vranovské hájovny k Hruškům a pokračovali do Brna, kde se rozdělili. Paní Julie jela na Slovensko, tam zjistila, že je Berežný v pořádku a chystá se s manželkou do Rakouska. 

Při výslechu potratila 

V květnu se pak paní Julie znovu setkala s Vošickým a Honkem. Vraceli se do Lince a s nimi také Honkova dívka Libuše. Vydali se tentokrát přes Šumavu. Vošický požádal Julii, aby mu nesla kufřík s materiály. Když se v Rakousku dostali na okraj sovětské okupační zóny, museli projít kontrolou. Muži prošli bez problémů a paní Julii s Libuší poslali rakouští policisté stranou. Otevřeli kufr a našli v něm tovární dokumenty a mapy. Domnívali se, že se jedná o špionky, a tak obě předali na sovětskou komandaturu. Tam se ukázalo, že Rusové vědí o paní Julii úplně vše. Proto je dodnes přesvědčena, že ji zatkli na základě udání. Rusové se z ní snažili udělat konfidentku, ale paní Julie to odmítla. Proto ji deportovali do Československa. 

Nejprve odvezli paní Julii do Českých Budějovic. Odtud si ji vyžádala brněnská Státní bezpečnost. Paní Julie si schovala papírky se jmény předchozích vyšetřovatelů.  "Estébačka mě svlékla úplně donaha a ty papírky našla. Tak jsem dostala první facku," vzpomíná pamětnice. U výslechu tvrdila, že po návratu z Rakouska žila v Brně, v chatě, do které se vloupala, a že se zajela podívat do Bratislavy. Nechtěla přiznat žádné kontakty s Berežným a už vůbec ne se západní tajnou službou. Policie však zatkla mladíka, který vypovídal, že paní Julii zná a že v ČSR zakládala špionážní síť.

Přesto však dál zapírala. "Pak se ten Gorila tak rozzuřil, že mne chytil za vlasy a mlátil se mnou o stůl, o zeď, o všechno. Já jsem se snažila hlavně neupadnout, protože jsem se bála, že ze mě vykopou dítě. Naštěstí je někam odvolali a mě hodili na samotku. Estébáci z lékařské prohlídky dobře věděli, že jsem těhotná, ale stejně mě pak nechali na cele bez pomoci. Bylo mi zle, seděla jsem na záchodě a tekla ze mě krev. Teprve po třech dnech, to už jsem byla mimo sebe, nastoupil službu jeden starý bachař a ten mě – na svý triko – vzal a nechal mě odvézt do nemocnice. Prohlídli mě a řekli, že dítě se už nedá zachránit. Byl by to prý syn. Pak jsem omdlela," vypráví paní Julie. 

Lékaři i sestry se k paní Julii chovali ohleduplně, nedovolili ani StB umístit ji na pokoj se zvláštním dohledem. Dostala jiného vyšetřovatele, podepsala protokoly a pak ji odvezli do věznice na Cejlu. Byla žalována pro spolčení s Vošickým a Honkem v úmyslu "zničit lidovědemokratické zřízení". V roce 1950 došlo k soudnímu řízení. "Jednak jsem přišla o dítě, jednak jsme všichni ještě věřili, že se režim brzy zhroutí. Takže mi bylo jedno, jestli dostanu dvacet let nebo doživotí, a před soudem jsem to rozmazala s tím potratem. Ale měla jsem dobrý senát, dali mi jen patnáct let," říká paní Julie. 

Svého milého se nedočkala 

Vězeňská historie paní Julie je velice obsáhlá. Zahrnuje plány na útěk a účast ve vzpouře. Celkem prošla patnácti kriminály. V roce 1960 ji propustili na podmínku a domů jí pak poslali složenky na zaplacení nákladů na korekci, protože ve vězení neplnila normu. Po propuštění studovala uměleckoprůmyslovou školu, živila se šitím a starala se o rodiče. 

Z vězení se pokusila kontaktovat svou lásku Franka Fernettiho, ale dopis skončil založený v jejím vězeňském spise. Po propuštění byla ještě deset let v podmínce a bála se jakéhokoliv kontaktu se Západem. Přesto koupila knihu Putování Československem, na jednu stránku napsala "Here is my home" a poslala ji na Frankovu adresu. Balíček se vrátil jako nedoručitelný. Také se dozvěděla, že někdo řekl Frankovi, že se vrátila do Československa kvůli jinému muži. Koncem devadesátých let její příbuzní zjistili, že Frank Fernetti zemřel v Los Angeles v roce 1991. "Zůstala jsem sama, pořád jsem Hrušková. Neříkám, že jsem byla svatá, strašně jsem chtěla mít dítě, vychovala bych si ho jako svobodná matka. Jenže už to nešlo. A tak jsem chlapy vypustila ze života," dodává ke svému příběhu pamětnice.

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky. 

Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 



Autor: Aneta Pařízková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile