3°C
Paní Lidmila Daňková se narodila v březnu roku 1923 v Podluskách u Roudnice nad Labem. Její tatínek se živil jako zámečník u firmy Becher a její maminka pracovala jako švadlena. Měla ještě dva sourozence, ale její starší sestra zemřela v útlém věku. Paní Lidmila dokončila obecnou a měšťanskou školu a chystala se na učitelský ústav.
"Snila jsem, že budu paní učitelkou. Došla jsem do čtvrtého jednoročního kurzu a měla jsem dělat pohovor na učitelském ústavu. Roudnická měšťanka spadala pod Žatec a tamní učitelský ústav. Nikdo se nedostal do Prahy, do Kralup nebo do jiných míst. Ten rok byly dvě přihlášky. Moje spolužačka Věra Uhlířová opakovala kurz, chtěla to zkusit ještě jednou, protože minulý rok nebyla přijata. Tehdy poprvé v životě si paní učitelka zavolala moje rodiče a tatínek jí řekl, že to děvčátko, které už opakuje, ztrácí rok a má morální nárok na školu. Maminka kroutila hlavou, ale tatínek rozhodl," vypráví.
První ženy po Marii Terezii v Terezíně
Místo toho, aby nastoupila do učitelského ústavu, odešla paní Lidmila v roce 1938 na gymnázium. Tam se nezvládla doučit latinu a musela ročník opakovat. Celá třída septimánů byla v období heydrichiády roku 1942 zatčena. "Do třídy vstoupil kladenský komisař Felkl v kožených rajtkách a v koženém kabátě. Stoupl si na stupínek a za ním přišli další gestapáci. Začali na nás řvát, že jsme proradné české svině a že si nezasluhujeme výhod velkoněmecké říše. My na ně koukali jako vyoraná myš. Bylo nám řečeno, abychom nechali vše na místě. Všechny třídy a profesoři museli opustit školu. Před ní stálo několik rodičů a celí zničení na nás koukali. Nasedli jsme do vozů a byli jsme odvezeni na Malou pevnost Terezín. Bylo to v období heydrichiády a my jsme měli zlou předtuchu, že už se nevrátíme," vzpomíná paní Lidmila.
Všichni se dostali k výslechu, kde museli podepsat obvinění ze schvalování atentátu. Oficiálním důvodem zatčení bylo zavraždění vyššího úředníka NSDAP. Tím vyšším úředníkem byl myšlen učitel – oberlehrer – Bauer. "Jistý Karel Dvořák s námi chodil do školy. Na dvoře mluvila dcera oberlehrera o svém tatínkovi a Karel jí měl odpovědět něco v tom smyslu, že stejně Němci tátu zabijí. Holčička to doma pověděla a oberlehrer si usmyslel přípravu atentátu," vypráví.
Celá třída byla odvezena do Terezína, kde už bylo zhruba dvě stě vězňů a spousta prázdných cel. Terezín byl zrovna dostavován a studenti roudnického gymnázia byli jedni z prvních vězňů. "My jsme si s mladickou ironií říkaly, že jsme v Terezíně první ženy po Marii Terezii," vzpomíná paní Lidmila. Po příjezdu museli stát celé odpoledne u zdi. Hned v prvním týdnu zemřeli dva septimáni.
Život v koncentráku
"Byli jsme rozděleni na muže a ženy. Byli jsme tam asi tři týdny a pak gestapo přivezlo asi pět žen z Lidic, přijely z Prahy hned po porodu. Poté přivezli celé příbuzenstvo Kubiše a Gabčíka a najednou se všechny cely zaplnily. Byly to dlouhé kobky s palandami. My jsme tu první noc lehly jedna vedle druhé a pak jsme tak zůstaly. V rohu byl otevřený záchod, a to byla jenom mísa. Ještě v cele byly dřevěné lavice u dřevěného stolu," vypráví paní Lidmila.
K snídani dostávali krajíček veky a půl litru hořkého odvaru z melty. V poledne byla polévka z jednoho hrnce. Zpočátku bylo v Terezíně pár brambor, ty ale postupně docházely a nové brambory vězňům nedávali. Na práci docházela paní Lidmila okopávat zelí, tuřín a rajčata. "Okopávaly jsme zelí a sovětští zajatci pracovali svlečení do půl těla a hloubili nějaký odtok. Jeden se shýbl a utrhl si šťovík. Bachař ho uviděl, přiskočil k němu a začal ho kopat vojenskou botou. My jsme na to koukaly celé vyděšené a on nás okřikl, abychom odešly. Tou botou ho tam přímo umlátil, všude mu lezla žebra a neměl sílu," vzpomíná.
Hned po osvobození do školy
Až do konce války žila paní Lidmila ve strachu a pracovala jako nuceně nasazená. V koncentračních táborech zemřelo z jejich školy celkem dvanáct studentů a jedna studentka. Lidmila přežila a hned dva dny po válce se sešli v Roudnici na gymnáziu. "A profesoři v tom nadšení konce války udělali zvláštní učební plán, abychom neztráceli rok. Rozvrhli své přednášky až do 15. září, kdy jsme maturovali. Takže jsme mohli jít od 1. října na vysokou."
Po válce prošla paní Lidmila několika zkouškami, než se mohla stát plně kvalifikovanou učitelkou. Učila na základní škole a patnáct let před důchodem odešla na zvláštní školu. "Já jediná šla učit, děvčata zůstala doma a chlapci šli všichni na vysoké školy. Tedy pouze polovina chlapců, protože půlka jich zůstala v koncentráku."
V roce 1981 odešla do důchodu, v současnosti žije v Blatné, kde je předsedkyní tamního Českého svazu bojovníků za svobodu. „Myslela jsem si, že se po obnovení demokracie vrátí první republika. Ta demokracie, lidé hrdí na svůj národ, vytváření spolků. Ono se to pomalu sesouvá a mně se to nelíbí. Jezdím za dcerou do Skotska a tam lidé žijí jako za první republiky. Uznávají vzdělání a zařazení člověka. Tady nastal boom a lidé zdivočeli. Žijeme si nad poměry," dodává paní Lidmila.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
