2°C
Milada se narodila v roce 1924. Její maminka měla z prvního manželství ještě desetiletou dceru Věru. Ta se ještě před lidickou tragédií vdala a odstěhovala se do Stehelčevsi. Osud vyhlazené vesnice tak ji a její rodinu minul. Miladini rodiče si na kraji Lidic postavili malý domek. Chodila zde do obecné školy, poté do měšťanské do Buštěhradu a nakonec se zde začala učit u švadleny.
V Lidicích se nacisté poprvé objevili v březnu roku 1939. Každá rodina, která měla pokoj navíc, musela přijmout alespoň jednoho vojáka. V rodině paní Milady byl ubytován Helmut. Mladý voják plný ideálů okouzlený Adolfem Hitlerem. S ním se dívka často hádala. Život ve vsi se každopádně změnil. Vše se muselo hlásit, došlo k omezení provozu autobusů a zábav.
Pomsta za Heydricha
27. května 1942 dva parašutisté spáchali atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Hitler zuřil a poslal do protektorátu K. H. Franka, který se měl mstít. Hledáni byli jak viníci atentátu, tak ti, kdo jim pomáhali. Zemřelo mnoho českých sokolů a odbojářů, kteří vědomě riskovali svůj život.
Nacistům to nestačilo a dál hledali záminku k ještě větší represi. Našli ji v dopisu, který Václav Říha napsal své milence Anně Marusczákové do továrny ve Slaném, kde pracovala. Byl ženatý a vztah chtěl ukončit, proto naznačoval, že je zapleten do odboje a že se musí skrývat. Anna však byla nemocná a dopis se dostal do rukou majitele továrny Jaroslava Pály. Tomu se obsah dopisu nezdál, a proto ho odevzdal četnictvu. Četníci ho následně předali gestapu. Anna při výslechu zmínila příbuzné v Lidicích. Bylo jasné, že lidičtí obyvatelé nemají s atentátem nic společného. K. H. Frank chtěl ale potěšit svého vůdce, proto vypracoval plán na vyhlazení Lidic.
Vyhlazení Lidic
Podvečer 9. června 1942 byl stejný jako každý jiný. Začalo se stmívat a najednou začala do vsi vjíždět osobní a nákladní auta. Němci vyvedli všechny obyvatele z domů. Muži šli do Horákova statku, ženy s dětmi do školy.
Atmosféra ve škole byla děsivá. Vystrašené děti plakaly. Ráno je všechny odvezli na nákladních autech do kladenského gymnázia. "Člověk byl zvyklý na takovou klidnou ves, a teď najednou vypustili zdivočelý dobytek a zvířata, hnali je na Buštěhrad, aby byla vesnice prázdná. My jak jsme jeli tím autem, tím kouskem vesnice na Buštěhrad, tak jsme viděli rozsvícená světla v barácích, okna dokořán, věci v oknech, věci naházené před domem, jízdní kola, kočárky," vzpomíná paní Milada.
V kladenském gymnáziu následovaly výslechy, měření a prohlížení dětí. "Když jim brali děti, tak jsme brečely všechny, protože jsme ty děti znaly. Když se to dítě drželo a volalo na maminku – nedávej mě, já od tebe nechci – tak střelili do stropu pro výstrahu," vypráví paní Milada. Druhý den odpoledne odjely také ženy, kterým nacisté řekli, že jedou do Německa na práci.
Nevíme, tady žádné děti nejsou
Příjezd do Ravensbrücku byl drsný. Okamžitě nastal řev, ženy se musely seřadit do řady, aby je mohli esesáci spočítat. Propadaly panice a jediné, co je zajímalo, bylo, kde jsou jejich děti. Odpověď byla krutá: "Nevíme, tady žádné děti nejsou."
Ženy musely podstoupit lékařskou prohlídku, která ukázala, že dvě z nich jsou těhotné. Jednu z nich deportovali do Prahy a druhá, paní Hroníková, v Ravensbrücku porodila chlapečka, toho esesáci po porodu zabili a matku surově zbili. Přežila a dočkala se osvobození.
Nejdříve byly všechny lidické ženy ubytovány spolu, později je rozdělili podle pracovního zařazení. Starší ženy většinou pletly ponožky, mladší sešívaly malé kousky kůží na větší. Později se Milada dostala k šicímu stroji a šila podle potřeby kalhoty a kabáty, které následně putovaly k vojákům. Občas se stávalo, že se některá z žen pokusila o útěk. Pro celý tábor to znamenalo čekání v nastoupených řadách, dokud uprchlici nenašli. Pak ji nemohoucí a pokousanou od psů táhli a před zraky všech dobili.
Nelidské podmínky v táboře a nedostatek informací ohledně rodiny působily na všechny ženy drtivě. Některé z nich nebyly schopny tak těžkou situaci zvládnout, a proto dobrovolně sáhly na elektrické dráty. "Těžko ty ženy, konkrétně lidické, soudit, když přišly takovým způsobem o děti. Vždyť to bylo něco strašného, když dítě během jedné noci ztratí všechno, ztratí svou postýlku, hračky, ztratí i mámu a tátu," vyprávěla paní Milada.
Konec se blížil
Ke konci války esesáci shromáždili ženy a poslali je na pochod smrti. Cílem pochodu měl být německý Schwerin, odkud je měly lodě odvážet na moře. Tam se měla loď s cestujícími potopit. Až k moři však pochod nedošel.
Ženy se vzájemně podporovaly. Pomáhaly si celé těžké období v Ravensbrücku a stejně tak si pomáhaly i na této cestě. Doprovázeli je dozorci a dozorkyně, ti se ale po pár náletech rozutekli, a ženy tak zůstaly samy. Možná díky tomu jich tolik přežilo. Bloudily a hledaly nějaké potraviny v opuštěných vesnicích. Německé obyvatelstvo uteklo před Rudou armádou a ponechalo své domovy opuštěné.
Náhodou potkaly skupinu českých mužů, kteří měli podobný osud jako ony. Byli to bývalí vězni z koncentračního tábora Sachsenhausen. Vybudovali stanový tábor v lese a ženám nabídli pomoc. Mezi muži byl i Antonín Zápotocký, který lidickým ženám zajistil převoz do republiky. Paní Milada se dostala zpátky do Kladna 1. června 1945.
Zatímco jiní slavili, lidické ženy truchlily
První informace o lidické tragédii se dozvěděly na hranicích. Zatímco všichni oslavovali mír, lidické ženy se dozvěděly zdrcující zprávy o svých nejbližších. O smrti mužů se vědělo už od 5. května a na jejich hromadném hrobě byl postaven kříž s věncem a československou vlajkou. Ženy hledaly hlavně děti, ale o jejich osudu se nic nedozvěděly. Po příjezdu do Kladna si ženy rozebrali příbuzní a odvezli je do okolních vesnic.
Většina žen se do Lidic podívala poprvé až při tryzně za Lidice 10. června 1945. Pod tribunou na louce se tehdy sešlo sto šedesát tisíc lidí. Žádná z nich nechtěla promluvit, až na paní Hroníkovou. "Pomozte nám najít naše děti, bez nich by život nebyl životem," řekla. Bohužel většina lidických matek své děti už nikdy nespatřila. Později se zjistilo, že dvaaosmdesát dětí bylo pravděpodobně zavražděno v pojízdných plynových komorách. Sedmnáct dětí však přežilo a vrátilo se do republiky.
Věrný snoubenec se dočkal
Po příjezdu k sestře do Stehelčevsi navštívil paní Miladu také její snoubenec František. Hned v srpnu roku 1945 se konala svatba a o rok později se jim narodil syn Lubor. V roce 1949 pak dcera. Teprve tehdy Miladě naplno došlo, jaké to bylo neštěstí pro matky, které o své děti přišly. "Člověk s nimi cítil, ale teprve když jsme se vrátily, když se mi narodil Lubor, teprve když jsem ho chovala, když jsem ho držela, tak jsem si říkala: Kriste Pane, to bylo něco strašného, když takové malé dítě musela ta máma dát," vypráví paní Milada.
V roce 1956 dostala paní Milada v Lidicích domek, ale protože byl Lubor zrakově postižený, bylo pro rodinu výhodnější zůstat v Praze, kde navštěvoval speciální školu. Do Lidic rodina jezdila na víkendy.
Paní Milada po mateřské v roce 1961 nastoupila do práce na letiště v Praze-Ruzyni, kde pracovala dvaadvacet let. Nejprve jako úřednice, později si dokončila střední školu a pracovala v pasovém oddělení, kde vyřizovala leteckým pracovníkům víza a cestovní doložky. Paní Milada Cábová opustila tento svět v roce 2015 ve věku jednadevadesáti let a byla jedna ze tří posledních přeživších lidických žen.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
