2°C
Pamatujete si, kdy jste poprvé držela v ruce tužku nebo pastelku?
Pastelky a tužky byly mou součástí snad odjakživa. Jako dítě jsem vyrostla v uměleckém prostředí, protože tatínek byl výtvarník, grafik a bohém v jedné osobě. Doma měl ateliér a my malé děti jsme čmáraly neustále a všude. I na zdech, stolech a po podlaze.
Děti od malička kreslí a malují, ovšem talent se projeví zřejmě až později. Kdy jste si vy uvědomila, že máte talent?
Talent se zřejmě projevil už v dětském věku, ale protože nás oba rodiče nikdy nenutili do tvořivé činnosti a vše bylo velmi svobodné, tak ani nebylo důležité, jak velký talent mám nebo nemám. Zkrátka mě bavilo malovat a o to šlo. Měla jsem štěstí, že můj tatínek byl nejen skvělý malíř a grafik, ale i srandista a také pro mě byl velkou podporou ve výtvarném a lidském slova smyslu. Už nežije, ale stále cítím jeho podporu. Maminka zase byla a je neuvěřitelně vnitřně silná bytost, s velkým pochopením pro vše, co dělám. Podporuje mé sny dosud.
Kdy vás poprvé napadlo, že tohle chcete skutečně jednou dělat?
Ten moment si pamatuji velmi dobře. V 17 letech jsem přišla do redakce Albatrosu s deskami svých obrázků. Nenabídli mi sice spolupráci, ale byla jsem tehdejšími redaktory vstřícně povzbuzena, abych pokračovala a ještě více se vykreslila. Zásadní moment pak nastal až někdy v mých 28 letech, když jsem v ruce držela knihu Francouzských pohádek ilustrovanou úžasnou Vlastou Baránkovou. Tehdy jsem si řekla: jo, to bych chtěla dělat, to je moje cesta a poslání. Věděla jsem to v hloubi své duše. Srdce mi doslova poskakovalo radostí.
Co jste v tu chvíli pro to udělala?
Předchozí roky jsem kreslila pouze okrajově, a najednou se ve mně touha tvořit vynořila s velikou silou i naléhavostí. Věděla jsem, že nebudu šťastná, pokud nebudu kreslit. Obrátila jsem se tehdy s prosbou na Boha se slovy, že pokud mi byl dán talent a je to mé poslání, tak já tu pomyslnou hřivnu nezakopu. A poprosila jsem Ho o pracovní příležitosti. Spolehla jsem se zkrátka na vyšší záměr, který se mnou život má. S tímto vědomím jsem podruhé navštívila redakci Albatrosu a dostala první knihy k ilustrování. Pak už nabídky ke spolupráci chodily „samy“ a nejen z Albatrosu. Slovo „samy“ patří ale do uvozovek, protože jsem si vědoma, že se neděje nic náhodou.
Jaké dětské knížky jste měla jako dítě nejraději? Vnímala jste i ilustrace?
Ano, vnímala jsem nejen příběhy, ale i samotné ilustrace. Dosud si například pamatuji básničku ze Špalíčku veršů a pohádek ilustrovaného skvělým Jiřím Trnkou – byla to básnička Kuřátko a obilí. Prožila jsem ten příběh zatoulaného kuřátka, jako bych se ztratila sama. Kniha mě dokázala absolutně vtáhnout do děje.
Máte nějakou oblíbenou knižní hrdinku, která vám učarovala?
Zamilovala jsem si Pipi, Dlouhou punčochu a Ronju, dceru loupežníka. Hlavní hrdinky byly svobodomyslné, odvážné rebelky. A to mi imponovalo. Asi jsem se v nich našla, jelikož jsem také takový „free spirit“.
Které ilustrátory obdivujete? Ovlivnili vás nějak?
Ovlivnili mě Jiří Trnka, vtipný Jiří Šalamoun, mistr zkratky Vladimír Jiránek, geniální Adolf Born, laskavé ilustrace Vlasty Baránkové nebo třeba poetické obrazy Marka Chagalla. Líbily se mi ilustrace Ondřeje Sekory, Zdeňka Smetany nebo Jiřího Kalouska. Dokonalost ilustrací některých autorů vnímám také ve spojení se samotnými příběhy knih. Když se sejdou skvělý obsah a krásné ilustrace, vznikají nadčasová díla. Miluji autory vtipné nebo autory, u nichž je nějaký spirituální přesah. Lidskost a laskavost. Nikoli však přeslazenost.
Jak jste se dostala k ilustrování dětských knížek – a proč právě děti?
Volba ilustrací směrem k dětem přišla zcela přirozeně a ze srdce. Rozumové zdůvodnění pro to nemám. Je to zvláštní druh opojné radosti a vnitřního naladění. Baví mě to a děti mě odjakživa inspirují. Z ilustrací pro dospělé takovou radost nepociťuji, je to jiný druh energie.
Malé děti nám připomínají, jaké to je být sám sebou, být šťastný a mít radost už ze samotné činnosti a bytí v přítomnosti, nikoli jen pro výsledek či hodnocení druhých lidí. Taková radost osvobozuje a děti jsou v tom mistři. Pomáhají nám rozpomenout se. Vrátit se k naší přirozenosti.
Jak dlouho vám trvá vymyslet nápad, který pak přenesete do ilustrace?
Někdy ho vidím vnitřním zrakem hned, jindy chvíli přemýšlím a dumám. Většinou mi ale čas a termíny neumožní se přespříliš zabývat všemi možnostmi, zvolím nakonec intuitivně a doufám, že se bude ilustrace líbit. Součástí práce je umět přijít s nápadem v krátkém čase a rozvíjet myšlenku až při samotném kreslení.
Kolik dětských knih máte na svém kontě?
Celkem jsem se podílela na 36 knihách, z toho na 29 knihách samostatně a na 7 titulech jako spoluautor či doplňujícími kresbami.
Vedle ilustrací děláte taky komiks. Jste i tvůrkyní komiksového hrdiny knihomola BUBU. Co je vlastně zač?
Přispívám do komiksové revue Bublifuk a ano – vytvořila jsem si vlastního komiksového hrdinu knihomola BUBU, který se neustále něčím cpe. Knížkami, časopisy, zkrátka vším, co se dá sežrat. A sem tam nad něčím filozofuje. Jenže každé takové knihomolí zakousnutí ho okamžitě teleportuje do samotného příběhu knihy a BUBU se ocitá uvnitř děje a dobrodružství může začít.
Kam na ty nápady chodíte?
Nejlepší nápady chodí, jak to všichni známe, nečekaně. Ve sprše, při běhu, v rozjímání. Často v noci nebo tehdy, když se probouzím. Nejvíc mě těší nápady, o kterých vím, že chtěly být stvořeny. Že nejsou ani tak ze mě, z mé hlavy, ale odněkud mimo mě a já je pouze zprostředkuji a zhmotním.
Jste na nějakou knihu speciálně pyšná?
Srdeční záležitostí je pro mne ilustrovaný zpěvník Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře podle stejnojmenného filmu Ať žijí duchové. Také mě těší kniha Dášenka a Pumprlík od výborného spisovatele Zdeňka Slabého nebo poetické pohádky Jindřicha Balíka Na co se veverky těšily. Dlouhodobě mě těší tandem s Klárou Smolíkovou a jejími Knihožrouty.
Co chystáte nového?
Připravuji svou vlastní prvotinu, píšu a kreslím příběh o žaludu Doubkovi. Je to takový můj současný, rodící se hrdina. Nejdřív vznikne jako e-kniha, pak i jako tištěná. Je to příběh o lidském potenciálu, přátelství a naslouchání vnitřnímu hlasu srdce jako jedinému spolehlivému rádci. Je to příběh plný metafor psaný sice pro děti, ale najdou se v něm i dospělí.
Ve vašem komiksu pro Bublifuk je spousta legrace a fórků, humor vám je tedy zřejmě blízký.
Humor a vtip mě provázejí odmalička dosud. Jsou pro mě zásadní a neoddělitelnou součástí života. Díky tatínkovi jsme prakticky vyrostli na srandovních pohádkách a lehce přisprostlých vtipech, které pohotově a neustále vymýšlel, kreslili a vymýšleli jsme společně vtipy, všichni doma jsme si hráli a žonglovali se slovy, používali dvojsmysly, oblíbené hlášky z filmů.
Neumím si život bez humoru představit, natož svou práci. Vážné věci mě kreslit nebaví a ani to (možná proto) neumím. Často se musím krotit, pokud má zadavatel střídmější představu. Většinou se ale naopak ode mě očekává, že do ilustrací vnesu nějaké odlehčení a vtip. Občas je to i pořádná výzva. Jako například nedávno ilustrovaná kniha pro Albatros s napovídajícím názvem Praha ha ha. Dala mi zabrat.
A kdo vás pobaví a rozesměje nejvíc?
Miluji humor ve filmech Zdeňka Svěráka, Divadlo Járy Cimrmana, baví mě Bolek Polívka. Nadčasoví Pat a Mat. A zbožňuji kreslené vtipy – ostatně vyrostla jsem na Dikobrazu. Vladimír Jiránek, laskavý Pavel Kantorek, ale i drsný Petr Urban nebo současný Mirek Kemel. Z klasiků Jan Werich nebo Vlasta Burian. Těch, kdo mi umí rozsvítit den a polechtat bránici, je opravdu dost.
Více o Báře Buchalové najdete na jejích stránkách ZDE
