2°C
"Byla jsem maminka na mateřské dovolené s rok a půl starým synem Adámkem. Byl skutečně živé aktivní dítě, pořád jsem za ním lítala, takže přeci jen jsem byla trochu psychicky i fyzicky unavená, což mi oslabilo imunitu. Kromě toho jsem měla doma ještě sedmnáctiletou dceru. Člověk by řekl, že pokud by u nás doma měl někdo onemocnět meningokokovou infekcí, bylo by to jedno z mých dětí, ty jsou, na rozdíl ode mne, cílová skupina. Považuji to za neuvěřitelné štěstí, že jsem onemocněla já a né ony. Bylo mi 39 let," začíná vyprávět svůj příběh Andrea Brzobohatá.
Jednou o víkendu měla s kamarády naplánováno, že i s dětmi vyrazí do Krkonoš. "Když jsme odjížděli, bolelo mě v krku a vypadalo to jako klasická chřipka. Jenže kdo má malé děti ví, že jen tak si lehnout do postele je takřka nemožné. Takže jsem nasedla do auta a vyrazila i s Adámkem do hor. Ale bylo mi pořád hůř a hůř. Vůbec jsem nevěděla, že by to mohl být meningokok. Tu nemoc jsem neznala," pokračuje.
Za pět minut dvanáct
"Přátelé ráno odešli na túru a mě nechali přes den samotnou v penzionu, což byla největší chyba. Ale kdo to mohl tušit, že se za chvíli octnu v ohrožení života. Bylo mi zle, začala jsem zvracet, měla jsem průjem. Ale vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být meningokok, proto jsem si nevolala sanitku," vzpomíná Andrea. Od prvních příznaků, které se objevily v pátek a projevovaly se jako chřipka, do chvíle, než se dostala do rukou lékařů, uběhlo 36 hodin. Je téměř zázrak, že Andrea přežila, meningokok si své oběti vybírá i mnohem rychleji.
Amputace nohou byla nevyhnutelná. "Když jsem se probudila z umělého spánku, bylo to strašné. Celá jsem byla zafačovaná, neměla jsem nohy. První myšlenky byly o tom, že už tady nechci být, to přiznávám velice upřímně. Přemýšlela jsem nad sebevraždou, ale to jsem nemohla udělat. Měla jsem malé dítě, což mě zachránilo. Po nějaké době jsem si řekla, že to prostě dám. Že budu mít nohy a že zase začnu chodit," popisuje Brzobohatá.
Můj syn nevěděl, kdo jsem
Ovšem nemoc a situace, která nastala, nebyla jedinou ránou. "Byla to katastrofa, protože jsem pak byla ještě rok a půl bez svého syna, od jeho roku a půl až do tří a půl jsem ho neviděla. Adámek pak ani nevěděl, kdo je jeho maminka. Takže to trvalo delší dobu, než jsme k sobě zase našli cestu. Vzal si ho k sobě jeho otec, který mě opustil. A místo, aby za mnou chodil a každý týden mu ukazoval, kdo je jeho maminka, odvezl ho pryč. Byl za mnou asi dvakrát."
V tu chvíli lidé, co za Andreou chodili, nevěřili, že se z toho všeho příšerného marastu dostane s čistou hlavou. "A dneska? Když se chceme sejít, nemám na ně čas, jsem šíleně vytížená!," směje se žena, která založila organizaci Antimeningokok, skrze kterou chce širokou veřejnost informovat o problému, který tu je a o kterém mnoho lidí neví.
