Když jsme se s Pavlem poznali, byl to milionový kluk. Bezstarostný, milý, prostě chlap do nepohody. Byli jsme sehraná dvojka, na všem jsme se shodli, rádi jsme vyráželi do přírody, vedli dlouhé debaty pod hvězdnou oblohou. Prakticky jsme se od sebe nehnuli a bylo nám fajn.

Do velkého štěstí se nám narodil syn, který ho ještě umocnil. Byly to krásné chvilky, kdy jsme se rozplývali nad každičkým pokrokem našeho miláčka. A pak se přes naše štěstí přetáhl mrak.

Existenční problémy

Pavel přišel o práci. Zpočátku jsme to moc neřešili, mysleli jsme, že jako schopný účetní hned najde něco jiného. Jenže se nedařilo. Byl doma dva měsíce, čtyři měsíce, půl roku.

Najednou jsme si začali lézt na nervy. Vybuchoval kvůli maličkostem, nebylo s ním k vydržení. Lámala jsem si hlavu, co s tím, chápala jsem, že je frustrovaný, když má být živitelem rodiny, místo toho sedí doma a přebaluje plenky. Navíc naspořených peněz začalo ubývat.

Návrat do práce

Když jsem necítila jiné východisko, oznámila jsem manželovi, že se vracím do práce já. A že on bude na rodičovské, dokud si něco nenajde. Synovi už byl rok, myslela jsem si, že to bude fungovat. A na chvíli se vyčasilo, štěstí bylo zpět. Jenže pak mě začal šéf vysílat na občasné služební cesty.

Čtenářka Petra: Z dcery je sokyně v lásce, svedla mého přítele!

Když jsem se vrátila po dvoudenní služební cestě poprvé, manžel seděl v kuchyni a zarytě mlčel. "Stalo se něco?" zeptala jsem se. Neodpovídal. Nevšímala jsem si ho proto raději, pohrála si se synem, nakrmila ho a uložila ke spánku.

Pak jsem se přitulila k manželovi na gauč. Jenže on se ode mě odtáhl. Chtěla jsem, aby mi vysvětlil, proč se tak chová. On se ale zvedl a práskl za sebou dveřmi. Zůstala jsem sedět jako opařená, protože jsem netušila, proč by na mě měl být naštvaný.

Ve víně je pravda

Druhý den už vypadal manžel o trochu přívětivěji. Pustila jsem všechno z hlavy a navrhla mu, že si v pátek uděláme hezký večer. Souhlasil a mně se ulevilo.

Jenže když jsme si v domluvený den rozdělali lahev vína a něco upili, zeptal se mě najednou ostře: "Tak, jak sis to se šéfem užila?" A já se konečně dovtípila. On žárlí! Vysvětlila jsem mu, že mezi námi nic není a že miluju jen jeho. A že podobné otázky mě uráží. A myslela jsem si, že moje odpověď byla vyčerpávající.

Příběh Zuzany: Kvůli dědictví mi bratr udělal ze života peklo!

Jenže když jsem se vrátila z další služební cesty, bylo to obdobné. Zase nemluvil, tvářil se děsivě. Večer byl zkažený. To ale nebylo všechno. Když jsem ráno přišla do koupelny, načapala jsem ho, jak mi očichává použité spodní prádlo. Začala jsem brečet a udělala výstup. "Co to má znamenat?" řvala jsem na něj jako smyslů zbavená. Od té doby se Pavlova nesnesitelná nálada už nezvedla. Přibyly k ní i urážky, osočování, různé naschvály. A další podezírání.

Přistihla jsem ho třeba, jak mi kontroluje stav tachometru před odjezdem a po návratu z práce. Chtěl mít jistotu, že cestou nikam neodbočuji. Nepřetržitě mi volal, asi desetkrát denně. Pořád měl nemístné otázky, kontroloval mi účtenky z obchodu, zkrátka hledal jakoukoliv stopu, která by naplnila jeho chorobně vymyšlené podezření. Snažil se vypátrat cokoliv, co by mě usvědčilo ze hříchu. Ten se ale nikdy nestal.

Příběh čtenářky Zlaty: Provdala jsem se za bratra své dcery!

Nedalo se to ustát. Věděla jsem, že se cítí méněcenný, že se mu nedaří, ale mně se svým vystupováním absolutně zhnusil. A když do mě jednou v ovíněném stavu i strčil, řekla jsem si, že tohle nebudu snášet a že od něj odejdu.

Jak to nesl? Strašně. Nadával mi, pak se doprošoval. Vlastně mi ho bylo líto, ale už jsem neměla sebemenší chuť zůstávat. Ani kvůli synovi. Zkrátka neměl právo ponižovat mě a já věděla, že musím znát svou cenu a neztratit ji. A tím naše manželství skončilo. Smutně a zbytečně. Jen proto, že manžel nezvládl pocit, že chvíli hraje druhé housle on.