Pavel byl o tři roky mladší než já. Poznala jsem ho, když náš tým dělal školení u nich ve firmě. Okamžitě jsme po sobě začali pokukovat. Vyšli jsme si na rande a po několika chvílích jsme věděli, že nás to k sobě táhne. A to nejen tělesně. Procházeli jsme se, rozuměli jsme si, oba jsme rádi četli, smáli jsme se spolu. Po dlouhé době jsem se cítila příjemně a uvolněně. Měla jsem za sebou poměrně komplikovaný vztah s mužem o devět let starším. Byla jsem přesvědčena o tom, že nikdy už nebude nikdo tak charizmatický jako on. Nikdy by mne nenapadlo, že by ho Pavel mohl nahradit.

Všechno jsem mu na rovinu řekla, varovala jsem ho, že to se mnou nebude jednoduché. Naší budoucnosti jsem nedávala moc šancí. On řekl, že je mu to jedno. Že se to nějak vyvrbí. A měl pravdu. Časem jsem totiž pochopila, že mi s ním je fakt dobře. Že ke spokojenosti nepotřebuji nějakého trapiče, který se mnou bude mávat. Že jsou důležitější porozumění, úcta a respekt. Dva roky po seznámení jsme se vzali. Pavlovi bylo devětadvacet, mně dvaatřicet. Čekala jsem první dítě. Pavel sice říkal, že si ho přeje, ale hlavním důvodem, proč rodičovství neodkládat, byl především můj věk.

Všechno pro rodinu

Když se Eliška narodila, byli jsme šťastní. Pavel dostal ve firmě skvělou příležitost, začal tedy pracovat trochu víc než dosud. Já jsem ho v tom podporovala, nechtěla jsem, aby ho rodičovství nějak brzdilo. Ze stejného důvodu jsem nechtěla, aby přestal se svým koníčkem – s fotbalem. Měla jsem pocit, že je ještě mladý, a kdybych ho moc zahltila péčí o rodinu, mohlo by ho to otrávit. Pavlovi to vyhovovalo, stíhal pracovat i udržovat dobré mimopracovní vztahy, a tak ve firmě postupoval výš a výš. Byla jsem na něj pyšná. Po dvou letech jsme Elišce pořídili sourozence – sestřičku Alžbětu. Pro všechny naše známé jsme byli receptem na šťastné soužití.

Když děti povyrostly do školkového věku, začala jsem chodit částečně do práce. Pavel občas pohlídal, většinou jsme ale využili paní na hlídání. Všechno fungovalo až do chvíle, kdy jsem se chtěla vrátit do práce na delší dobu a chtěla jsem začít chodit cvičit. Pavel se postavil proti. Byl přesvědčený o tom, že nemohu stihnout svou práci a kompletní péči o rodinu a domácnost. V tom měl pravdu. Ale já jsem čekala, že pochopí, že to nemohu dělat pořád jenom já.

Boj o svůj prostor

Pavel to ale vzal úplně opačně. Nechápal, proč narušuju způsob soužití, který do téhle doby tak skvěle fungoval. Ano, fungoval, ale za cenu toho, že já jsem se pro něj úplně obětovala. Potlačila jsem všechny svoje ambice i zájmy. Všechno jsem obětovala pro to, aby se cítil dobře. A teď přišla chvíle, kdy bych se dobře potřebovala cítit zase já. Pavel to všechno vzal jako útok na svou osobu. Obvinil mne z toho, že mi to nakukaly kamarádky. Že si vymýšlím problémy někde, kde nejsou. A naše domácnost se změnila v bojiště.

Pavel začal sledovat všechny moje aktivity – kam jdu, s kým jdu, proč tam jdu a co tam potřebuju dělat. Začal mi dělat naschvály – pravidelně musel zůstávat déle v práci, když měl hlídat děti a já měla jít večer ven. Hádka střídala hádku a situace se zhoršovala. Ale já jsem se nechtěla vzdát a věděla jsem jedno: nemůžu být jen poskytovatelka domácího štěstí. Součástí mého života musí být práce a nějaké uznání. Začala jsem chodit na terapii. Postupně jsem pochopila, že Pavel se nezmění. A protože já se nechci vrátit do doby, kdy jsem byla jenom doma, jediným řešením je rozvod. Pavel s rozvodem zprvu nesouhlasil, po měsících boje ale pochopil, že to bude lepší než setrvávat v rozbitém vztahu. Teď žiju sama s dětmi. Chodím do práce a konečně mám pocit, že mám osud alespoň trochu ve svých rukou.

Zuzka od Brna