Příběh čtenářky Zlaty: Provdala jsem se za bratra své dcery! | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh čtenářky Zlaty: Provdala jsem se za bratra své dcery!

14. března 2015 | 06:00

Zlata si vzala bratra své dcery a je konečně šťastná. Byl to jediný člověk, který ji v nouzi nenechal ve štychu, i když je o celých osmnáct let mladší. Jak zní celý její příběh?

Jak to všechno začalo

S mým prvním manželem jsme dlouho nemohli mít děti. Lékaři sice tvrdili, že jsme oba v pořádku, ale z nějakého důvodu se to stále nedařilo. Po deseti letech marného snažení jsme si vzali do pěstounské péče šestiletou Moniku. Její matka zemřela a otec seděl v kriminále, takže sociálka ji i jejího čtrnáctiletého bratra předala dětskému domovu.

"Ty teď budeš moje maminka? A budeš mě mít ráda?" byla její první věta, kterou mi řekla. Samým dojetím jsem ji objala a už se mi vůbec nechtělo ji pustit z náruče. Zklamaní svým rozhodnutím jsme rozhodně nebyli. Monika se dobře učila a od ostatních dětí se nijak nelišila. Její bratr Richard nastoupil do prvního ročníku průmyslovky v jiném městě a bydlel tam na internátu, takže se se sestrou moc často nevídali.

Manžel mě zradil

Po několika letech se ale stalo něco nečekaného. Můj manžel si našel milenku a ta s ním otěhotněla. To, co se nepovedlo se mnou, se mu podařilo jinde. Odešel od nás a já zůstala s Monikou sama. Bylo to období velkého smutku a beznaděje. "Mami, neboj se, já ti budu ve všem pomáhat," objímala mě dcera, ale pocitu zrady jsem se nezbavila. Můj plat taky na nás dvě nestačil, a tak jsem si u nás v práci domluvila ještě večerní úklid kanceláří. Směna úřednice mi skončila v pět odpoledne a další jako uklízečky v deset večer. Monice je skoro dvanáct let, bude to muset nějak zvládnout, myslela jsem si, ale ona na samotu vůbec nebyla připravená.  

Chyběla nám chlapská ruka

"Mami, já se večer sama doma bojím a nikdo se se mnou neučí ani nepíše úkoly," stěžovala si. Po pár týdnech to už bylo neúnosné. Co teď? Přece ji nevrátím zpátky do dětského domova? Život se nám bortil pod rukama a já se cítila úplně bezmocná. Pak nás zachránil jediný telefonát. "Ahoj, Zlato, tady Richard," ozval se do sluchátka Moničin bratr, který právě odmaturoval a vracel se zpátky do rodného města. Chtěl si domluvit jen krátkou návštěvu sestry, ale já dostala úžasný nápad. "Ahoj, Richarde, přijď k nám v neděli na oběd, potřebovala bych se s tebou o něčem poradit," začala jsem opatrně. V neděli jsem pak nasmažila řízky a spustila: "Co kdybys bydlel u nás?" A pak jsem mu vylíčila všechny naše problémy. Reagoval přesně tak, jak jsem potřebovala. Byl nadšený, protože na nájem svého bytu neměl.

Za týden po našem rozhovoru si Richard nastěhoval věci a převzal část péče o sestru. "Mami, já jsem tak ráda, že je tu Ríša s námi! Už jsme skoro normální rodina, viď," seděla mi jednou Monča na klíně a bylo na ní vidět, že je po dlouhé době zase spokojená. I mně se už pomalu dařilo překonat zradu svého muže.

Začal se na mě dívat jako na ženu

Po pár měsících jsem začala cítit změnu. Richarda jsem několikrát nachytala, jak se na mě upřeně dívá. Vždycky zrudnul a uhnul pohledem, ale já dobře věděla, co se mu honí hlavou. Najednou byl strašně úslužný, nosil mi tašky s nákupem, čekal na mě večer před prací, abych nešla za tmy sama domů, a nakonec mi začal nosit kytky. Musela jsem se tomu smát. To mám nápadníka! Vždyť jsem o osmnáct let starší! Klidně bych mohla být jeho máma.

"Ríšo, já jsem na tebe moc stará," snažila jsem se mu domlouvat, ale marně. "Zlatko, neodháněj mě, já dokážu plnit roli chlapa," tvrdil, ale ta představa se mi zdála absurdní! On se však nevzdával. Sbližovali jsme se velice pomalu, až naprosto nečekaně nastal den, kdy jsem v něm byla schopná vidět muže, a ne dítě. Zaskočilo mě to a ptala jsem se sama sebe, jestli jsem se nezbláznila. Druhý den jsem cítila velké rozpaky a stále si říkala, že se nic takového nesmí opakovat. Ríša se však choval tak přirozeně a s takovou láskou, že jsem pocity nepatřičnosti začala tvrdě potlačovat. Třeba jsem na toho kluka čekala celý život, říkala jsem si. Třeba je právě on ten pravý.

Splnil se mi sen

Zpočátku jsem se před ním styděla za své ochabující tělo i za šedivějící vlasy. Barvila jsem si je kvůli němu snad dvakrát do měsíce, a k intimnostem bych nesvolila ani za svitu baterky. "Mám tě rád přesně takovou, jaká jsi," ujišťoval mě, a tak jsem tomu nakonec začala věřit. Přesto jsme náš vztah pečlivě tajili, a to hlavně kvůli Monice. Co by tomu řekla?

Nakonec ale nezbylo než jít s pravdou ven, protože jsem otěhotněla! Něco takového jsem nečekala. Ve svém věku a po tolika letech marného snažení! Dokonce jsem kvůli tomu přišla o prvního muže, a teď tolik štěstí najednou. Já budu opravdová máma! A Monika? Jásala, oba nás objímala a křičela: "Hurá, teď už nás nikdy nikdo nerozdělí. A kdy se mimino narodí? A jak se bude jmenovat? A bude to sestřička, nebo bratříček?" Otázky nebraly konce. "Ať se narodí cokoli, ty budeš zároveň jeho sestra i teta," vyvedli jsme ji na chvíli z míry, ale nakonec usoudila, že něco takového jí budou závidět všechny holky ve třídě.

Bála jsem se, že mě okolí odsoudí

Život by byl fajn, mě ale ještě strašně tížil strach z odsouzení okolí. Celé město se na mě bude dívat skrz prsty, bála jsem se, a dokonce chtěla své těhotenství svést na tajného milence. "Neměj strach, já to klidně řeknu celýmu světu," utěšoval mě Ríša. Bylo zvláštní, že mu tak málo záleželo na tom, co si myslí ostatní. Záviděla jsem mu to a snažila se své předsudky odbourat. Nakoupila jsem si odborné knížky na posílení sebevědomí, a dokonce párkrát zašla na psychologický seminář. Asi to pomohlo, protože jsem jednoho dne sebrala odvahu a řekla: "Máš pravdu, je lepší do tý kyselý hrušky kousnout hned, ať je to za námi."

Od toho dne jsem už náš vztah nezapírala, ale trvalo ještě dlouho, než jsem přestala prožívat muka hanby. Když jsme šli s Ríšou poprvé na procházku a vedli se za ruce, navenek jsem to sice ustála, ale při setkání s někým známým jsem mu zarývala nehty až do masa. Naštěstí tím, že jsem o tom stále s lidmi mluvila, se hrany mých úzkostí obrušovaly, až takřka zmizely.
Taky jsem na ně přestala mít čas, protože se narodil Daneček. Co na tom záleží, říkala jsem si. Důležité je přece to, že jsme rodina a máme se rádi. A Richard k tomu říkal: "Když jsem byl v děcáku, musel jsem se vyrovnat s takovými věcmi, že mi tohle připadá spíš k smíchu. Tady není co řešit." A já se už sedm let snažím, aby se ta poslední věta stala i mojí pravdou. Myslím, že se mi to nakonec podařilo.

Čtenářka Zlatuše

Autor: sim