V sedmnácti jsem začala chodit s Mirkem. Štěstí trvalo jen pár měsíců. Jednou jsem se vrátila ze školy o dvě hodiny dřív a našla Mirka v posteli s jinou. Byla jsem úplně v šoku. Jen jsem se dopotácela ven na ulici, sedla jsem si na lavičku a zírala před sebe. Než jsem se dokázala zvednout, byl večer. Mirek doma nebyl, a tak jsem si sebrala svých pár švestek a vydala se zpátky k rodičům. Mirek se už neozval.

Pak přišel Jarda. Frajírek na motorce, který mě sbalil na vesnické tancovačce. "Bohunko, ty jsi ta nejhodnější holka pod sluncem," říkával, když jsem na něj čekala třeba hodinu v dešti, než si to přifrčel na naše rande. Chodili jsme spolu dva roky a nakonec se se mnou rozešel. Důvod? Prý na něj moc tlačím a jsem žárlivá! Já jsem ale zjistila, že už půl roku chodil s mou bývalou spolužačkou.

Konečně je můj

Další dva roky jsem o nikoho ani okem nezavadila. Pracovala jsem jako zdravotní sestra, a tak jsem si padla do oka s jedním pacientem. Ležel u nás po operaci slepého střeva. Nikdo za ním nechodil, a tak jsem vedle něj v noci sedávala, povídala jsem si s ním a četla mu zprávy z novin. Když po pár týdnech odcházel, řekl: "Bohunko, vy jste úplný anděl, mohl bych se ještě někdy těšit z vaší společnosti?" Kývla jsem a příště jsme se už viděli u večeře v restauraci.

Jmenoval se Lumír a za půl roku se stal mým mužem. Nemohla jsem tomu uvěřit. Konečně je můj! Pak jsem otěhotněla a narodila se Terezka. Místo toho, abychom byli šťastní, začalo peklo. Lumír ráno odešel do práce a vracel se až večer. Já seděla doma připoutaná k dítěti. Často mi vyprávěl o tom, jak chodí s kolegy na obědy a že do firmy nastoupila nová manažerka. Prý výjimečně hezká a nadmíru chytrá. Až se prý všichni takové kombinaci diví. "A představ si, že je svobodná a bez partnera. Řekla nám, že vyhlašuje konkurz na svého milence. Ta si věří, co?" smál se, ale mně se udělalo úplně špatně. Od toho dne jsem ale cítila strašné napětí. Co Lumír celé dny v práci dělá? Nevyhrál náhodou ten konkurz na milence?

A je to tady!

Abych ho měla pod kontrolou, snad každou půlhodinu jsem mu volala. Mezitím by snad nic intimního nestihl! On mi ale začal cvakat telefon a doma na mě křičel, ať ho přestanu zesměšňovat před kolegy. Když Lumír večer usnul, pravidelně jsem mu prohlížela všechny kapsy. A nakonec jsem konečně našla důkaz! Týden starou účtenku za dámskou blůzu velikosti 42! Já mám sotva 38, a navíc – i kdyby koupil špatnou velikost, nic jsem od něj nedostala! Jasně, že to kupuje té prsatici! Celé dny, co jsem byla s Terezkou, jsem nemyslela na nic jiného než na to, jak mi Lumír zahýbá, a rozhodla jsem se jít to prověřit. Vzala jsem brečící dcerku a vtrhla k Lumírovi do práce.

Akt pomsty

Měli stoly vedle sebe, hned jsem ji poznala. Zmalovaná, prsatá blondýna na podpatcích jako lehká holka. "Milá dámo," spustila jsem přede všemi, protože se mi úplně zatmělo před očima. "To, že spíte s mým mužem, je od vás sprostota. Víte, že tady tomu dítěti kradete tátu? A navíc se necháte vydržovat jako nějaká štětka!" Oba na mě zírali, pak se slečna opřela do židle, přehodila nožky a začala se nahlas smát. "Prosím tě, Lumíre, uklidni tu svou chudinku a vysvětli jí, že spolu nic nemáme. Já si zatím skočím na svačinu," pronesla na závěr a odvlnila se jako tančící kobra. Lumír zrudnul, popadl mě za loket a strkal ze dveří. "Tohle bylo naposledy!" zabouchl za mnou.

Když se večer vrátil, řekl, že už toho mého žárlení má dost, že bych se měla jít léčit. "Nikdy jsem ti s žádnou ženskou nezahnul, můžeš být klidná." Já jsem se ale neudržela. "Tak komu jsi dal tu blůzu?" vyklouzlo mi přiznání, že jsem se mu hrabala v kapsách. Zůstal na mě civět a pak se mnou přestal mluvit. Plakala jsem celý večer a prosila jsem ho o odpuštění. Byl chladný, ale nakonec mě pohladil s tím, že si snad příště včas uvědomím, co dělám. 

Zase jen výmluvy

Tvrdil, že blůzu kupovali hromadně ředitelce firmy k narozeninám, ale na to jsem mu neskočila. V noci jsem s baterkou prohlížela auto, jestli na sedačkách nenajdu blonďaté vlasy. A jasně, že tam byly! S tou courou prostě spí a basta! Když jsme se zase za pár dní hádali, tvrdil, že ty vlasy patří naší Terezce! "Ty lháři, dvouletý dítě nemá takhle dlouhý vlasy!" mávala jsem mu svým důkazem před očima. "Ukaž mi mobil, určitě tam od ní máš zprávy," chtěla jsem mu vyškubnout z ruky telefon, když mu pípla esemeska, ale on ho rychle schoval a odstrčil mě. "S tebou se už opravdu nedá vydržet. Jdu a najdu si milenku, abys konečně měla důvod žárlit," bouchl dveřmi a celou noc se nevrátil domů. Volala jsem mu, psala jsem mu, že na něj čekám, ale marně. Byl nedostupný.

Konec lásky

Rozvedl se se mnou. U soudu tvrdil, že mi nikdy nebyl nevěrný, že jsem si všechno vymyslela a stále ho podezírala a kontrolovala. Prý miloval mě i dítě, ale já jsem všechno rozbila a city zničila. Říkal to tak přesvědčivě, že by mu člověk málem uvěřil. Já vím ale svoje, na mě tyhle sladký řečičky neplatí.