„Když jsem si brala Jana, byla jsem mladá. A těhotná,“ vzpomíná na začátek všeho dnes již osmačtyřicetiletá žena. „Chvíli po svatbě jsem mu porodila syna a za dva roky potom dceru. Ze začátku jsem s dětmi zůstávala dobrovolně doma. Ve chvíli, kdy trochu odrostly a já mohla od nich odskočit, mi sebral Honza klíče a zamknul mě doma,“ vypráví Helena.

Bývalý muž měl panickou hrůzu z toho, že mu uteče. Že by mohla jít ven a potkat nějakého jiného. „Byl šílený žárlivostí a to jsem ani neměla možnost ji nějak podnítit,“ konstatuje Helena. Po nějaké době se jejich vztah zvrhl. Helena už vězení nemohla vydržet. Potřebovala na vzduch, vidět se s rodinou. „Tak jsem mu večer utekla k mamince. Byl v hospodě, takže jsem měla dost času vylézt z balkónu a dostat se přes město,“ vzpomíná.

S rodinou se nedá počítat

Myslela si, že domů jen zajde na návštěvu a hned se vrátí. Doufala, že despotický choť na nic nepřijde. Bohužel byl doma dřív než ona. Samozřejmě přišel trest. „Zamkl mě na balkóně a nechal mě se koukat, jak týrá mé psy, které jsem si do manželství přivedla,“ s bolestným pohledem vypráví Helena. A to nebylo vše. Po nějaké době začal fyzicky napadat i ji.

Heleně nezbývalo nic jiného, než utéct. Ačkoli se spojila s rodinou, ta jí odmítla pomoct. „‘Vdávala jsi se zbouchnutá a to máš za to,‘ řekla mi máma. Takže jsem podporu doma už nehledala. Rozhodla jsem se tedy ze Slovenska utéct nadobro.“ Útěk Heleny přes hranice vypadal, skoro jako kdyby prchala za války. „Neměla jsem moc peněz ani místo, kam jít. Měla jsem jen děti a sebe.“ Helena se jednou v noci sbalila a utekla přes hory. Povedlo se jí překročit hranice a po nějaké době se s mužem rozvést.

Srdcervoucí příběh Nikolky (14): Choroba jí zničila tělo!

Zdánlivé štěstí

Práci i střechu nad hlavou našla v Jižních Čechách. „Bydlela jsem s dětmi na ubytovně a dělala uklízečku na nádraží. Tam jsem také potkala Vladimíra. Byl na mě tak hodný,“ s hořkým úsměvem vypráví žena. Ze začátku opravdu vše vypadalo ideálně. Vladimír zbožňoval jí i děti. Sám nikdy žádné neměl a tím pádem si malého klučinu a holčičku moc užíval. „Jezdili jsme na rodinné výlety, výstavy, hrady a zámky. Prostě to bylo jako v pohádce. Logicky jsem řekla ano, když mě požádal o ruku.“

Rodina nebyla moc bohatá, ale alespoň bylo vše v pořádku. Dokonce začal mít Vladimír i úspěchy v podnikání. „Jako ručitelka jsem mu podepsala pár půjček. Moc se nedařilo. Konečně jsme měli všichni klid,“ vypráví Helena. To ještě netušila, že naivní důvěra v druhého manžela se jí později krutě vymstí.

Návrat k teroru

„Samozřejmě, že čím déle jsme byli spolu, tím víc šarvátek přibývalo.“ Kluk začal odrůstat a dělat problémy a z dcery se pomalu stala žena. Nevlastní otec už k dětem najednou neměl takový vztah jako dřív. Byly už moc velké. „Dřív si moc nerozuměl se synem, teď se s ním dal do kupy a nás dvě s dcerou používal jako služky,“ vzpomíná. „Když jsme něco neudělaly podle něho, přišla hysterická scéna a pak většinou i násilí.“

Nátlak a přerod manžela byl tak postupný, že si na něj Helena zvykla. „Zlom ale přišel ve chvíli, kdy jsem přišla z práce, a viděla ho, jak upocený leží na mé šestnáctileté holčičce,“ se zlomeným výrazem povídá Helena. Myslela si, že to nepřežije. Netušila co má dělat. Utéct? Už byla moc stará a neměla kam. Zpátky na Slovensko přiznat porážku nemohla. „Dceru jsem poslala studovat do zahraničí. S tím nemohl nic dělat, nebyla jeho. A já jsem s ním zatím musela zůstat. Abych vymyslela, co dál.“

Doživotní trauma z adopce: Matka dítě vrátila do ústavu

Konec špatný, všechno špatné

Nakonec si Helena našla jiného muže. A odstěhovala se. Žádost o rozvod Vladimír dlouho nechtěl podepsat. Pak ale povolil. „Najednou jsem byla svobodná. Tedy alespoň jsem si to myslela. Vladimír se mi ale za odchod pomstil. Přestal platit splátky na úvěry a teď je jako jeho bývalá manželka musím platit já. Dluhy jsou tak vysoké, že je pravděpodobně budou splácet i moje děti, protože já dřív umřu,“ s pláčem vypráví Helena.

„Pokaždé, když mi přijde složenka, vidím ho, jak drtí zápěstí mé dcerky. Je mi z toho na zvracení. Musím ale zatnout zuby a poslat svou výplatu obratem na účet banky, která peníze poskytla. Víte, já už nemám ani peníze, ani síly na to, abych se s ním soudila nebo ho udala. Chci už prostě mít jen klid a hlavně ho nemít ve svém životě,“ ukončuje svůj životní osud zlomená žena.