2°C
"Dlouho se mi nedařilo otěhotnět," začíná svůj příběh Markova maminka Pavla Konyová. "I když jsme se o to s přítelem snažili dva roky. Pak se to podařilo, ale o miminko jsem přišla spontánním potratem v 21. týdnu těhotenství. Cítila jsem se prázdně, a proto jsem spěchala na další těhotenství. K našemu překvapení se to povedlo už po půl roce znovu.
První tři měsíce mi bylo hodně špatně, dost jsem zhubla, ale miminko se vyvíjelo dobře. Zdárně jsme překonali 21. týden, a já jsem doufala, že už snad nic nehrozí.
To jsem se ale spletla! Ve dvaadvacátém týdnu jsem cítila bolest kyčle, přesně tak, jak to u mě začínalo minule. To mě tak vyděsilo, že jsem na nic nečekala a jela okamžitě ke svému gynekologovi, a od něj k Apolináři v Praze. V nemocnici, ačkoliv to není příjemné mé povaze, jsem všechny předběhla, mávala jsem průkazkou s týden starou registrací a dožadovala se okamžité hospitalizace.
Sice jsem vypadala, že mi nic není, ale nález nelhal a ani mi nedával moc šancí, že miminko udržím do 24. týdne. Celé dny jsem jen ležela a chodila maximálně na záchod nebo do sprchy."
Mareček už nechtěl čekat
"Nakonec jsem začala rodit v necelém šestadvacátém týdnu. Přítel mě maximálně psychicky podržel, i když se v nemocničním prostředí necítí dobře. Doktoři opravdu dělali, co mohli, aby porod oddálili, ale nakonec bylo nutné provést akutní císařský řez. Náš Mareček při porodu vážil jen 930 gramů!
Já ho viděla až druhý den. Měla jsem dost smíšené pocity a nevěděla, co si mám myslet. Přede mnou leželo v inkubátoru dítě... moje dítě... a netušila jsem, jestli vůbec přežije. Měla jsem za sebou komplikovaný porod a on byl tak hrozně maličký..."
Nejtěžších pětasedmdesát dní mého života
"Další ranou pro mě bylo to, že se mi vůbec netvořilo mléko. Byla jsem z toho úplně na dně. Ani laktační poradkyně nemohla pochopit, že mi z prsů nic neteče. Pila jsem laktační čaj, jedla homeopatika, pravidelně odsávala, ale po čtyřiceti dnech jsem to vzdala. Mareček dostal po porodu antibiotika, pak prodělal novorozeneckou žloutenku, museli mu léčit i výduť na tepně.
Všechno jsem se snažila přijímat tak, jak to je, a když jsem si potřebovala pobrečet, plakala jsem doma, abych malého nestresovala. Užívali jsme si klokánkování, to bylo bezvadné a nenahraditelné. Dodalo mi síly, když už byl v porodnici jen Mareček a já za ním jen dojížděla.
Informace o nedonošených dětech jsem nesháněla, neměla jsem síly na to, abych to četla. Rozhodla jsem se, že mi tentokrát bude lépe ve sladké nevědomosti. Žila jsem ze dne na den, jen pro tu chvíli být s Markem.
Neplánovali jsme, kdy půjdeme domů, jestli přibere nebo nepřibere. Řekli jsme si, že prostě dostane tolik času, kolik jen bude potřebovat. Nakonec strávil v nemocnici pětasedmdesát dní..."
Je to za námi
"Mareček byl dlouhých třicet dní na umělé plicní ventilaci a patnáct dní mu dělala nerozlučného společníka kyslíková hadička. Přibíral opravdu hodně pomalu, i lékaři měli těžkou hlavu z toho, že i když toho hodně sní, není to na něm vidět. Poslední týden před propuštěním jsme se učili krmit z lahve a čekala nás cesta domů...
Po návratu jsem měla velký problém zapadnout mezi ostatní maminky s „normálními“ dětmi, měly úplně jiné starosti než já. Prvních šest měsíců Marek musel inhalovat, do prvních narozenin jsme cvičili Vojtovu metodu, chodíme na kardiologii, neurologii, oční a do poradny pro nedonošence. Naštěstí to jsou už jen „zdvořilostní“ návštěvy. Marečkovi jsou tři roky, je to zdravé, normální dítě, které právě prochází obdobím vzdoru. Co víc si přát..."
Co je klokánkování?
Pro miminka je mimořádně důležité, aby byla co nejvíce nablízku mamince. Klokánkování je osvědčená metoda, při které nosí maminky nebo tatínkové své děťátko několik hodin denně na svých prsou. Tento způsob plně nahradí vyhřívaný inkubátor, a navíc dodá mamince i dítěti něco nepostradatelného... vzájemnou lásku.
