2°C
Už od dětství bývá pozornost našich rodičů, vychovatelů a často i kamarádů zaměřená na chybu. Na to, co dělat nemáme, co je špatně. V komunikaci se sousedem („nepozdravil jsi!“), v autobuse („tam si nesedej!“), ve škole („tady jsi napsal špatně čárku!“), ve sportu („tu pálku držíš špatně!“), při zájmových aktivitách („nezpíváš čistě!“ nebo „takhle se přece slunce nekreslí!“).
Nepleteme si na sebe zbytečně bič? Je z toho cesta ven?
Cesta existuje. Pusťme chyby k sobě, počítejme s nimi, berme je do hry a dovolme si je. Jsou součástí jakéhokoliv procesu: dialogu, prezentace, činnosti… Čím více s chybou počítáte, tím méně se jí bojíte. Když urputně nechci udělat chybu, dělám, jako že tam není a nebude, věnuji drahocennou energii snaze ji neudělat, vyhnout se jí, a to místo toho, abych se otočil a doslova čelil tomu, co tam stejně je a bude – moje nedokonalost, moje lidskost. Pokud je můj životní program založený na tom, nedělat chyby, tak se utrápím, protože to je nemožné.
Jak se s tímto strachem z chyb dá pracovat?
Jakékoliv žití ve strachu má následky. Když ale v klidu počítám s tím, že mohu udělat chybu, dovolím si ji, tím méně chyby řeším a více se soustředím na to, na co se soustředit potřebuji. To je klíč: soustředit pozornost na to, co právě dělám, na radost z toho, že to dělám, když už to dělám, pokud jsem se tak rozhodl, a pokud ne, něco malého změním...
Naučte se brát strachy a chyby do hry
Takže jde natrénovat, abychom neměli takový strach z chyb?
Na workshopech divadelní improvizace trénujeme naši schopnost brát své strachy a chyby do hry. Vše je v přítomnosti. Často se to děje poměrně rychle a vy nemáte čas se bát, prostě jen jste a reagujete. Teď a tady. V naprostém napojení na sebe sama, svého improvizačního partnera, okolnosti. Trénujete a tříbíte svou pozornost a všímavost vůči tomu, co přichází, a vůči přijetí věcí takových, jaké skutečně jsou. Volíte jen svou jedinečnou reakci na ně.
Můžeme takový trénink využít v běžném životě?
V realitě když vím, že test z dějepisu nebo prezentace, která mě čeká, jsou náročné, a já se bojím, že udělám spoustu chyb, že to nestihnu, tak se začínám bát a stresovat. Můžu ale počítat s tím, že ten test je, jaký je, že chci uspět a vím, že času je málo, a že i když jsem se připravoval, jak jsem za daných okolností mohl nejlíp, tak přesto se může stát, že tam chyby mít budu. Nechci je tam, ale připouštím, že se mi to může stát. Už jen při té představě jsem klidnější, soustředěnější na samotnou práci, a tím i na výsledek, který bude pravděpodobně lepší. Proč si tedy neužít i samotnou písemku nebo třeba tu prezentaci, už když už ji píšu, když už stojím před lidmi?
Máte nějaký svůj konkrétní příklad?
Ráda dávám jako příklad svůj první pracovní pohovor, když mi bylo dvacet. Netvrdím, že každý zaměstnavatel vám dá druhou šanci – já pro to ale tehdy udělala vše, čeho jsem v danou chvíli byla schopna. Bylo pár let po revoluci, měla jsem po maturitě a roce stráveném ve Francii a ucházela jsem se o práci ve významné francouzské firmě. Práce asistentky vyžadovala překlad a přepis textu na počítači a mně to vůbec nešlo. Třásl se mi hlas i ruce, dělala jsem jednu chybu za druhou, nemohla jsem najít běžné klávesy. Sama ze sebe jsem měla celou dobu příšerný pocit. Tak moc jsem tu práci chtěla a tolik se bála, že udělám chybu, že jsem jich dělala víc, než jsem si dokázala představit.
Zaujala jsem je odvahou vrátit se po pohovoru
Vy jste se ale vrátila a požádala o druhou šanci...
Přesně tak. Zavřely se za mnou skleněné dveře, jela jsem výtahem dolů, vyšla před budovu a řekla si: „Já to takhle nechci, strašně se mi tam líbilo, já tady chci pracovat!“ Vrátila jsem se a řekla, že vím, že jsem musela zanechat hrozný dojem, ale že tu práci opravdu chci, doučím se, co bude potřeba, udělám pro to své maximum.
Jejich reakce zpočátku nebyla úplně příjemná, divili se, co tam ještě dělám, jestli jsem si něco nezapomněla, a řekli mi stroze: „Dobře, my se vám ozveme.“ To jsem si říkala, že už se mi v životě neozvou. Za několik dnů mi však přišlo vyrozumění, že mě berou. Později jsem se dozvěděla, že jsem je nejvíc ze všech kandidátů zaujala svou odvahou se vrátit – více než svými počítačovými schopnostmi.
Souvisí obavy a strach z chyby se sebevědomím?
Sebevědomí vnímám jako sebe-uvědomění. Všimnutí si. Pozornost k sobě. Vnímání svých činů a přijetí odpovědnosti za vlastní pocity. To je velká svoboda. Někdo je sám se sebou nespokojený, protože se rozčiluje nebo dojímá častěji a více, než by sám chtěl, někdo se na sebe zlobí, že neumí nastavit hranice svému okolí a dát některým lidem stopku, někdo se trápí tím, že není spontánnější, že nemá na všechno hned odpověď.
No a co? Taková jsem, tohle někdy nevychytám, na tomhle pracuju a tohle jsem se rozhodla neřešit a brát to, jak to je. Když se vnímáme a přijímáme takoví, jací jsme, i s vlastnostmi, které my nebo okolí nepovažujeme za ideální, je nám lehčeji a dáváme si tím možnost sami se sebou pracovat. Nebo taky ne. Je to naše volba. A připusťme, že někdo to vždy vidí jinak. Bez toho, že ne vždy budeme mít na své jednání pozitivní reakce, to nefunguje.
Důležité je věnovat se svému životnímu příběhu
Jak se vlastně dají nastavit hranice a čím by se měl člověk řídit?
Nemyslím si, že bychom obecně cokoliv „měli podle někoho dělat“, místo toho spíš máme vědět, co „sami chceme dělat“. Podle mě je důležité věnovat se svému životnímu příběhu. Rozumět sobě, vědět, kdo jsem a kam směřuju. Řada lidí se chce zavděčit rodičům, šéfovi, kamarádovi, být jiní, než doopravdy jsou, a dělají kvůli svému okolí věci, které přesahují jejich hranice. Takže vlastně žijí příběh někoho jiného. Dávají energii do toho, že řeší příběhy někoho dalšího, a nejsou plně odpovědni za ten svůj. Sebepoznání a porozumění vlastní cestě vnímám osobně jako velmi důležité. Někdy slýchám, že to je přece sobecké, věnovat se sobě. Podle mě je sobecké chtít po druhých, aby se oni z nějakého důvodu věnovali nám.
A co když se v životě dostaneme do slepé uličky?
Zastavte se. Slepá ulička nás stejně sama zastaví. Základ je nezůstávat příliš dlouho v prostředí a situacích, ve kterých se necítíme dobře, a uklidňovat se, že to nic není, že to samo přejde, a nedělat nic. Něco malého změňte. Zkoumejte. Postupně. Může jít o nenaplněný nespokojený vztah, pracoviště, které mi nevyhovuje a v němž se necítím potřebně, nebo přátelství, které už mě netěší. Věřme svým pocitům, které nás informují o tom, jak nám je.
Určitě budete mít nějaký příklad…
Ano, tak třeba ten, kdy jsem sama sebe přesvědčila, že doslova necítím to, co cítím. U nás ve sprše jsem v jednu dobu začala cítit plíseň. Hledala jsem všude, v rozích, ve spárách, nalevo napravo. Nikde nic. Tak jsem si řekla, že to je blbost, že žádnou plíseň nemůžu cítit. Až po několika týdnech jsem se náhodou podívala nahoru na strop, který byl lehounce načernalý od kapiček, které tam vznikaly z nesprávně fungujících trysek hlavové sprchy. Od té doby vím, že „když cítíš plíseň, je tam plíseň“.
Cizí pocity a jednání nejsou v mé moci. Moje ano
Takže když mi kdokoliv řekne něco nepříjemného, nemám si to brát osobně, mám řešit pouze své pocity a postupně je zpracovat a zahodit?
Důležité je, podle mě, přijmout odpovědnost za svoje pocity, prožívání a svůj život. Vrátím se k té situaci, ve které mi nebylo dobře, které nerozumím, s odstupem se podívám, co se tam dělo, jak mi v té situaci bylo, co chci příště udělat nebo říct jinak a proč. Netrápit se tím, co jsem nemohl ovlivnit ani změnit. Cizí pocity a cizí jednání nejsou v mé moci, moje ano. Ve chvíli, kdy se přistihnu, že říkám „Kvůli němu…, kvůli ní…, proč mi to pořád dělají…?“, tak tam jsem nepřijal odpovědnost za svůj pocit a dávám druhým moc ovlivňovat vlastní pocity a často i svůj život. Své pocity bych, jak navrhujete, nezahazovala, ale zpracovávala a – jak já říkám – „rozpouštěla“ nebo uvolňovala.
Myslím, že takovým klasickým toxickým místem jsou skupiny a diskuse na sociálních sítích. Diskutující se tam dokážou pohádat o čemkoliv, o houbách, psech, výchově dětí a nejraději asi o politice. Co když člověka takové prostředí baví a nechce z něj úplně vypadnout? Jakými zásadami komunikace se tam řídit?
Na sociální sítě si často chodíme pro pozitivní zpětné vazby, pro pocit, že v tom nejsme sami, že to cítíme podobně, pro sebepotvrzení, ne pro hejty. Sama jsem byla nepříjemně zasažena některými negativními reakcemi, které vyvolal jeden můj mediální vstup s nadsázkou pojmenovaný Pojďme dělat chyby! Musím říct, že mě dlouho nic tak nerozhodilo. Nečekala jsem to. Cítila jsem bezmoc. Když vedu kurzy, setkám se taky s kritikou a zpětnou vazbou, že se někomu něco nelíbilo nebo že něco není, jak si představoval. Byli to ale vždy lidé, se kterými jsem se znala a bavila se přímo.
Přiznejte si své temné stránky a stíny
Jenže v tomto případě reagovali úplně neznámí lidé, že?
Ano. Pochopili moje sdělení jinak, než jsem ho zamýšlela, a útočili přímo na mou osobu, ne na to, co říkám a co dělám. V tu chvíli jsem se přistihla, jak mám tendence jim dávat za vinu své pocity: „Já se kvůli nim teď necítím dobře, mám zkažený víkend…“ Jenže opět to byl můj pocit, bylo v mé moci se s tím vypořádat. A potřebovala jsem se na několik dní zastavit, rozdýchat to a porozumět tomu, co se mě dotýkalo příliš osobně. Pak pro mě bylo zajímavé hledat odpovědi na otázky: „Proč se mě to tak dotklo?“ „Které z mých nepřijatých vlastností se vlastně dotkli, že mě to tak rozhodilo?“ „Co nechci, aby si o mně druzí říkali, mysleli? A proč? Čeho se bojím?“
Myslím, že lidé dnes dost často pod tlakem řeší věci tak, že neodepíšou, nereagují, člověka si vymažou z přátel, nebo ho dokonce dají do ignorace, přestože by to v reálném životě asi udělali jinak. Existuje pro tohle nějaký klíč?
Nejvíc nás rozhodí to, co si sami nechceme připustit, že by se nás mohlo týkat. Pokud vím, že nemám hrb, a vy se mi budete posmívat, že jsem hrbatá, mávnu nad vámi rukou, nebudu vás řešit. Ale pokud si budu myslet, že se mi dělá hrb, a budu to skrývat před sebou i před vámi, rozhodí mě to.
Pokud se bojíte, že vás někdo bude považovat za hloupou, a sama si nepřipustíte, že skutečně nemůžete zdaleka znát odpovědi na všechny otázky a někdy můžou vaše odpovědi možná na někoho hloupě působit, pak vás pomluvy o tom, že jste v jeho očích hloupá, rozhodí. Ale čím víc jsme v souladu se sebou, čím víc si bereme do hry své „chyby“, „nepřijaté temné stránky, naše stíny“, tím míň řešíme reakce druhých a věnujeme se své cestě, užívání si přítomnosti a radosti z každého okamžiku. Zní to esotericky, já vím. Přesto – mám to vyzkoušeno sama na sobě. Funguje to. A někdy taky ne.
