2°C
Jak bylo těžké dostat roli milionáře v Ulici?
Kamerové zkoušky jsem dělal už předtím dvakrát nebo třikrát na úplně jiné role, které nevyšly, a pak mi sami zavolali, jestli nechci roli milionáře jezdícího na koloběžce.
Je koloběžka to jediné, co máte s postavou Lukáše Binara společného?
Koloběžku a to, že rád pomáhám lidem, akorát on má výhodu, protože díky svým prostředkům může pomáhat víc.
Jak se vám natáčení seriálu líbí?
Je to zajímavá zkušenost, protože jsem většinou točil reklamy nebo se zahraničními produkcemi, kde je na všechno víc času. Seriál má mnohem svižnější tempo natáčení a je to trochu jiné řemeslo. Musíte se naučit rychle si zapamatovat a zase rychle zapomenut.
Herecká profese je skvělá v tom, že si mnohdy můžete vyzkoušet spoustu nových a zajímavých věcí. Vzpomenete si na něco konkrétního?
V jedné reklamě jsem hrál travestitu a stopoval jsem jako ženská na dálnici za Prahou. Oni ji sice uzavřeli, ale stačil tam projet nějaký chlap, evidentně trochu úchyl, protože mě strašně chtěl do auta. Je to až neuvěřitelné, ale opravdu to byla náhoda. Také jsem si vyzkoušel jízdu na dračí lodi, ale asi po třech hodinách spánku, takže mi nebylo moc dobře. Podíval jsem se na spoustu zajímavých míst, především tehdy, když jsem točil nacisty. To jsem se takhle jednou v uniformě kulhal s ortézou na plac po chodbách liberecké radnice a zabloudil jsem. Otevřel jsem dveře a ocitl se na romské svatbě. Uvědomil jsem si, co mám na sobě a jak to asi vypadá, omluvil se, dopajdal jsem k výtahu, vyjel do druhého patra a znovu jsem je potkal. Přestože to byl jen kostým, tak jsem se v něm necítil moc dobře.
Jak je těžké dostat se k natáčení zahraničních projektů?
Mám na to asi docela štěstí, ale většinou jsou to role, které mají třeba dva natáčecí dny. Je to takový přivýdělek a hlavně zajímavá zkušenost. Zážitek byl, když jsem hrál v Královské aféře sluhu a měl jsem tam čtyři věty v dánštině a naproti mně seděl Mads Mikkelsen. Mám rád ženy, ale on je vážně charizmatický!
Máte nějakou vysněnou roli?
Vždycky jsem si chtěl zahrát Romea, ale to už se mi asi nesplní. Hrál jsem v Romeovi a Julii asi třikrát, ale vždycky nějakou jinou postavu. Vyrůstal jsem na Belmondovi a miluji film Zvíře, rád bych si zahrál něco akčního.
Tak vy jste sám o sobě docela akční typ a sportovec. Jak jste se vůbec ke koloběžkám dostal?
Úplně jednoduše, dělal jsem vrcholově atletiku a trenér nám zakazoval jízdu na kole, protože se na něm zkracují zadní stehenní svaly a pak hrozí, že si sval můžete natáhnout. Tenkrát v pravěku internetu objevili kluci z týmu výrobce koloběžek ve Zlíně. Dosud je vyrábějí v garáži, ale jsou to nesmrtelné koloběžky. Postupně si to začali pořizovat a já si ji koupil za svůj první honorář za reklamu. Nejdřív jsme dělali jednodenní výlety za Prahu, pak jsme jeli tři dny z Krkonoš a zjistili jsme, že existuje koloběžková liga, a postupně jsme z atletiky všichni přecházeli ke koloběžkám. Založili jsme koloběžkový tým, který je otevřený všem. Nejvíc k nám chodí lidé padesát plus, začínají jezdit naši tátové.
Jsou vidět i víc na ulicích, stává se to novým trendem?
Koloběžka je skladnější než kolo a podle mě i lepší na pohyb. Posilujete stejné svaly jako při běhu, ale je to mnohem šetrnější na kloubní aparát. Zapojujete celé tělo. Většina lidí na kole sedí jako vosa na bonbonu, klouby na nohou sice šetří, ale ne záda. Jízdu na koloběžce zvládne každý, důležité je jen střídání nohou.
Vy jste dokonce ujel Tour de France a Giro d’Italia na koloběžce!
Byl to takový sen, který se nám splnil. Jeli jsme etapu po etapě, den před cyklisty. Oni jedou etapu tak čtyři hodiny, my ji jeli čtrnáct až osmnáct hodin denně.
O kolik se během takové cesty zhubne?
Kluci zůstali na své váze, já jsem zhubnul o kilo a půl, ale úplně se mi změnilo tělo. Pořád jsme něco jedli. Tělo si začalo dělat zásoby a po návratu jsem během pěti měsíců nabral dvanáct kilo. To bylo skoro, jako bych byl těhotný. Na prvních dílech v Ulici je to vidět, byl jsem trochu jako Otesánek.
Měla tahle vaše mise ještě nějaký jiný význam než být mezi těmi prvními, kteří ujeli Tour de France nebo Giro d’Italia na koloběžkách?
Chtěli jsme motivovat a inspirovat lidi, aby šli něco dělat, protože být jediný na světě je sice hezké, ale je to pěkná kravina. Při Giru jsme se seznámili se sdružením Pink Crocodile, ti lidé se starají o kombinovaně postižené děti. Zapojili jsme do toho i veřejnost, za každý kilometr na koloběžce byla koruna – a za dva měsíce sto osmdesát lidí ujelo padesát tisíc kilometrů. Najednou to všechno dávalo smysl, lidé se začali hýbat a pomohlo se tam, kde to bylo třeba.
Jste vůbec takový všeho schopný. Dokonce jste prý dělal na stavbě a krupiéra, je to tak?
Když jsem byl v Chebu v angažmá, neměl jsem moc peněz. Přestože jsem měl krásné role, musel jsem si občas přivydělávat bokem. Maloval jsem pokoje, dělal špinavou práci na stavbě a udělal jsem si kurz na krupiéra. Pracoval jsem pak ve Františkových Lázních v luxusním kasinu. Většina zákazníků byla německy mluvící, takže to bylo ještě o to těžší, musel jsem komunikovat v cizím jazyce. Je to hodně o cviku, počítání a hbitosti. Když máte chvilku pauzu, rychle z toho vypadnete. V té době mně bylo osmadvacet a patřil jsem tam mezi nejstarší. Když jsem byl v angažmá v Jihočeském divadle, tak jsem si udělal kurz na fitness trenéra, a to se mi hodí dodnes.
Děláte toho hodně. Jak to stíháte? A co přítelkyně?
Těžko, člověk se skoro nezastaví. Přítelkyni nemám, takže mám čas na to ostatní.
Rodinu jste nikdy nechtěl mít?
Chtěl, ale na to musí přijít ta pravá, a zatím to nikdy nedopadlo. Mám rád akční ženy, které něco dělají a vědí, co to obnáší. Puťku bych asi nesnesl, ale samozřejmě je to pak všechno o komunikaci a o tom, vyjít si navzájem vstříc. Já pořád přemýšlím, jak efektivně využít čas. Třeba ráno se mi nechce ztrácet čas vařením, ale dám na mírný plamen vajíčka, a než se vysprchuju, jsou hotová.
A je nějaké místo, kde úplně vypnete?
V sauně, tam se nesmí nosit elektronika. V saunovací místnosti netrávím tak moc času, mám nejraději odpočívárnu. Teď jsem se na Chodově spálil, je tam odpočívárna na terase. Chodí tam samí saunově vzdělaní lidé, takže nahota tam nevadí.
Vrátím se ještě k ženám. Čeho si na nich nejvíc vážíte?
To, že jsou, protože bez ženských by tu byla nuda, i když je to s vámi občas obtížné. Mám pocit, že vždycky když potkám nějakou zajímavou ženu, tak potřebuje najít harmonii sama v sobě a cvičí jógu nebo běhá. Nechci to hanět, jóga je skvělá, jen nevím, jestli jim zrovna tohle pomůže. Mám rád emancipované ženy, ale teď došla emancipace tak daleko, že mi přijde, že už partnera vůbec nepotřebujete. Dříve to byla sociálně-ekonomická potřeba, ale teď už ženy vydělávají tolik, že nás opravdu nepotřebují.
Mně tedy spíš přijde, že se muži silných žen bojí…
Mnohdy se ženy bojí zamilovat se, dát najevo city, aby se náhodou zase nezklamaly. Nedokážou říct "miluji tě" nebo jen obejmout a říct: „Jsi šikovný.“ My chlapi jsme jednodušší, nás stačí jen chválit. Pro mě je důležité cítit, že mě žena má ráda, a to mi bohatě stačí.
