3°C
Když Lejlu potkáte, ani ve snu vás nenapadne, že v září porodí hned dvě děti. Je v šestém měsíci a vypadá, že se jen trošku přejedla. Svou dcerku Iman, které není ani rok, porodila doma. Vědomě, plánovaně, poklidně a spokojeně. Domácímu porodu by se nebránila ani s dvojčaty, která čeká. To nejspíš neklapne, nicméně Lejle taková záležitost náladu nekazí. Je totiž obdivuhodně vyrovnaná a jen tak něčím se nenechá rozházet.
Vy s těmi dětmi netroškaříte, viďte? Během šesti let máte čtyři…
Před třemi měsíci byste mě viděla dost v šoku. Teď už se hormony usadily, co jsem si potřebovala v hlavě srovnat, ať už po stránce emocionální, nebo po té logistické a praktické, jsem si srovnala. A teď to považuji za naprostý zázrak. Byla jsem přesvědčená, že budu mít jen dvě děti. Možná, někdy v daleké budoucnosti ještě třetí, jak já říkám – opožděný vrh. Vlastně jsem za zázrak považovala už to, že se nám s Iman povedlo otěhotnět tak rychle. Asi jsme s Volkanem (partner Lejly) nějací kompatibilní. Ono je to totiž ještě veselejší: podařilo se nám vyprodukovat tři děti během čtrnácti měsíců…
Dvojčátka tedy nebyla v plánu?
Vůbec ne! Byla počata o Vánocích, v největším shonu, v době, kdy jsem kojila každé dvě hodiny, všude byl blázinec a stres. A ještě navíc jsme začínali s jistou zaručenou přirozenou antikoncepční metodou. Tahle dvě miminka s námi vážně musela chtít být.
Takže šok číslo jedna: jsem zase v tom. Šok číslo dvě: hned nadvakrát.
Já jsem to vlastně u všech svých těhotenství věděla hned. Prostě jsem si byla jistá, že jsem v tom. Kdo to nevěděl, byl pořád ten papírek s čárkami, který jsem neustále občůrávala a zaklínala, ať už se vyjádří. Do podolské porodnice na první kontrolu už jsem jela s jistotou, že jsem těhotná. Doktorka, kamarádka, mě začala vyšetřovat. Já na ultrazvuku viděla jen ty dvě tečky a ona nic neříkala. Měla jsem najednou pocit, že se děje něco špatného. Byla jsem tak zblblá, že jsem myslela, že se kouká někam jinam a že mám třeba močové kameny! Nebo prostě nějaké kameny. A pak jen konstatovala: „To nejsou kameny. To jsou dvojčata.“ Dokola jsem opakovala: „To si děláš legraci, to si děláš legraci, to si děláš legraci…“
Pátrala jste po tom, jestli máte dvojčata v rodině?
Máme. Ze strany mámy bylo mnohočetných těhotenství hned několik. Prababička měla dokonce čtyřčata, která bohužel postupně umřela. Pak se jí narodila další dvojčata, která nepřežila, potom na svět přišla moje babička a po ní prababička porodila další dvojčata, která byla v pořádku. Od té doby se čekalo, koho tohle nadělení postihne dál. Všichni měli za to, že dvojčata teď bude mít generace mé mámy. Vylosovala jsem to já! A představte si, že jsem se zpětně dozvěděla, že největší předpoklad pro mnohočetné těhotenství má černá žena po třicítce, která jí maso. Takže jsem byla ideální kandidátka.
Vaše maminka tedy asi zas tak překvapená nebyla.
Byla vtipná. Shodou okolností jsem se s ní viděla ihned po první kontrole v Podolí. Ukázala jsem jí fotku z ultrazvuku, kde byly ty dvě třítýdenní tečky, a ona mi, taky zmateně, říká: „Jé, to už to má oči?“ Je ovšem naprosto nadšená a je opravdu dobrá babička.
Celý rozhovor s Lejlou Abbasovou si můžete přečíst v novém vydání časopisu Blesk pro ženy
