2°C
Hrajete policistku. Jakou zkušenost máte s policisty vy?
Asi žádnou. Mám celoroční jízdenku na MHD, takže ani moc neřídím. Ale když už sednu za volant, vždycky mě zastaví, to je pravda. Jenomže já když už řídím, jezdím totálně podle předpisů, protože se bojím. Mám z nich respekt, z policistů i z revizorů. Jednou mi dítě vytáhlo lítačku z peněženky, a v tu chvíli mě revizor kontroloval.
A jak to dopadlo? Ukecala jste to?
Neukecala. Tohle neumím hrát, umím se rozbrečet na povel, ale v tomhle případě jsem to nepoužila.
Přitom vás museli poznat. Oslovují vás lidé na ulici Karlo?
Moje dcera mi říká Karlo, když mě chce naštvat. A kamarádi, když si ze mě dělají srandu. Ty nejvíc zajímá, jestli nosím bouchačku.
A nosíte?
V ruce jsem ji měla jenom jednou. A bylo to vtipné, protože jsme měli hrát s Kryštofem milostnou scénu, jenomže já měla na sobě celý ten postroj. Režisér strašně trval na tom, abych se z něj nějak elegantně vysvlékla, a navíc tak, aby to vypadalo, že s tím manipuluju denně. Žádná akční scéna ale zatím neproběhla.
Na druhou stranu – není příjemnější točit v teple u jídla nebo v posteli pod peřinou než se někde štvát za pachatelem?
Jak se to vezme. Jíst při natáčení také není legrace. Oběd totiž klidně natáčíme v šest ráno. Takže když jsem takhle brzy jednou musela sníst segedín, který mám jinak docela ráda, úplně se mi navalovalo. Seděla jsem nad tím u nealko piva a říkala jsem si, že to prostě nedám. Navíc si musíte dávat pozor, aby vám bylo rozumět, máte strach, že se zakuckáte, a dost často musíte sníst něco, co nejíte. Nic moc. A ta postel? Kdybych si tam mohla poležet, tak třeba kvůli tomu, že je Karla nemocná, to by bylo skvělé. Ale já polovinu natáčecího dne strávím líbáním s kolegou Kryštofem Rímským a druhou v posteli. Ale jo, je to příjemnější než segedín v půl sedmé ráno.
Mnohdy točíte i dvanáct hodin vkuse, pak přijdete domů a musíte být maminkou. Jak vám to jde?
Těžko. Nedávno jsem měla den, kdy jsem točila hodně obrazů za sebou, večer jsem přišla domů, udělala večeři, všechno pofackovala. Pepina vyžadovala pozornost, a když usnula, tak jsem jenom tak seděla, koukala do prázdna a asi deset minut jen tak brečela. Měla jsem prostě přetlak.
Co vám funguje na přetlaky?
Někdy mi stačí obejít si blok a být chvíli sama se sebou, než dojdu domů. V Ulici je šrumec, spousta lidi, každý něco říká, a tak po celém dni potřebuju ticho, aby na mě nikdo nemluvil. A to doma nejde.
A co nějaký koníček?
Ráda cvičím. Teda ráda... Prostě cvičím. Spíš z toho důvodu, že musím. Nebavily mě posilovny, ale pak mi do cesty padla Fidorka, to je holka, ke které chodím trénovat. Je skvělá. Cvičíme v takové malinkaté zapadlé posilovně, která ale nevypadá jako posilovna. A občas chodím plavat, ale třeba v zimě se mi vůbec nechce. Zato hodně chodím pěšky. To mě baví. A taky ráda chodím na koncerty, do kina, ráda si čtu a tak.
A taky to vypadá, že ráda nakupujete oblečení.
Mám ráda módu, strašně. Když mi vybírají oblečení do Ulice, jdu do obchodu s kostymérkami a vybírám si sama. Moje mamka říká, že jsem jako holka v pytli, která vypadá jako chlapeček. Líbí se mi unisexová móda a oversize věci. Nenosím skoro vůbec barvy. Jsem černá, šedá nebo bílá. Jezdím nakupovat do zahraničí, ale taky ráda podpořím české návrháře.
Také jste jednou z mála hereček, které ostříhaly vlasy nakrátko.
Mám totiž hodně jemné vlasy, a tak je u mě docela problém vymyslet střih, abych měla alespoň trochu objem. Celý život jsem trpěla tím, že jsem sice měla dlouhé vlasy, ale bylo jich pár. U krátkých to není tak vidět, navíc mě moc nebaví je upravovat, a když jsem porodila, neměla jsem na jejich úpravu čas. Takže jsem je pořád zkracovala a v těch krátkých se zabydlela. A teď mám roupy, že bych na ně dala růžovou, bílou nebo všechny barvy světa.
Tak to vám ale nejspíš v Ulici neprojde.
No právě. Už jsem dokonce vymyslela, jak by to šlo: Karla by se mohla v rámci nějakého vyšetřování infiltrovat do kadeřnictví. Jenomže oni mi ho mezitím zrušili a udělali z něj salon. Tak nic.
