2°C
Proč se kniha jmenuje Jak přežít svého muže?
Asi v roce 2019 jsem knihu začala psát a někdo se mě u jídelního stolu ptal, jak se bude jmenovat, a já jsem tenkrát řekla, že se to bude jmenovat třeba Jak přežít svého muže. Původně šlo o pracovní název, který ale knize už zůstal.
Jak moc jste vycházela ze svého života?
Vždycky říkám, že je to literární příběh s autentickými detaily a momenty, protože u každé knížky musíte vycházet ze svého života. Nejlepší je vycházet z toho, co jste zažili, jak můj manžel vždycky říká: „Piš o tom, co tě baví, zajímá a čemu rozumíš.“ Takže rozumím filmovému světu a zajímá mě, mám ráda ženy a ženská přátelství, mateřství… Já se nacházím ve více postavách a jsem víc Alča než Lucie, protože jsem větší průserářka než hlavní hrdinka. Jinak ty postavy vždycky dostanou nějaké autentické koření někoho mého blízkého, proto to vypadá, že jsem to já a můj manžel, ale my jsme tyhle věci nezažili.
VIDEO: Jana Bernášková: V devadesátkách jsem byla tlustá, nešťastná a bála se života před sebou...
Přemýšlela jste při psaní o tom, kdyby z toho vznikl film, tak kdo by v něm hrál?
Já když jsem psala tu knížku, tak jsem ani nevěděla, že píšu knížku, to byla první věc. Psala jsem příběh a potom si to manžel přečetl a řekl mi: „Hele, to je kniha.“ A pak jsem to takhle někde řekla v rozhovoru, že píšu knížku, ozvalo se nakladatelství, které chtělo tu knížku vydat. Nebyly tam ty ambice, že by z toho byl film. To přišlo až pak, když to začal být bestseller, začaly se ozývat filmové produkce a v tu chvíli jsme si řekli s manželem, který má svou filmovou produkci, že do toho půjdeme.
Mluvila jste do toho, kdo tam bude hrát a jak film bude vypadat?
V hlavě jsem ty postavy viděla trochu jinak a žádný herec nevypadal jako mé literární postavy, ale potom, jak začaly chodit návrhy od manžela jako režiséra, potom od producentky, a i Justýnka do toho zasahovala, tak se to začalo přetvářet a já jsem se úplně pustila nějakých svých představ. Takže jsem do toho mluvila tak, že se mě ptali, jak si představuju, že by měly postavy vypadat, a pak už to bylo všechno o nějakém hledání.
V příběhu se herečka vrací po mateřské do pracovního procesu, což není snadné. Měla jste podobnou zkušenost?
Já si myslím, že jako každá žena po mateřské, když se vrací, tak to není jednoduché, i když se vrací třeba do své práce, tak prostě ten svět tak trochu uletěl. Tři roky jste trochu mimo mísu, jste v izolaci, i když se snažíte z toho úplně nevystoupit. Bylo to těžké, protože u nás se posuzuje i vzhled. Po těhotenství se musíte dostat zase do formy. Takže ten tlak na tu herečku je fakt velký. Vypadnete z představení, převezmou to jiné herečky a vy už se nemáte kam vrátit. Musíte nazkoušet novou hru, což moc nejde, protože máte miminko.
Mají to herečky coby ženy v tomto oboru ještě v něčem horší než muži?
Myslím si, že pořád jsou herečky placené míň než muži herci, je to i tím, že nás je asi stokrát víc než jich. Nás je víc a je míň ženských rolí v divadle. Takže jsme víc nahraditelné.
V jedné scéně jste na konkurzu v plavkách, a máte ještě předvést orgasmus. Tohle jste skutečně zažila?
To jsou, prosím, autentické castingy, které jsem opravdu zažila, a dokonce jsem našla i ty příšerné plavky, ve kterých jsem tam byla. Jsou to asi 15 let staré plavky. Chtěli, abychom přišly v sexy bikinách, a žádné takové jsem neměla, jenom tyhle příšerné sportovní plavky, a do toho jsem musela předvést orgasmus.
Jak se vůbec cítíte při takových scénách v plavkách?
Tenkrát jsem měla o deset kilo víc, nebylo to dobré a asi jsem se z toho nikdy nevzpamatovala, proto jsem se z toho vypsala. To bylo tenkrát opravdu nepříjemné, protože jsem se v plavkách vystavovat nechtěla, ale musela jsem, protože jsem neměla žádnou jinou práci, tak jsem do toho šla.
Jak se vám nakonec podařilo se udržet ve formě, abyste se v těch plavkách nestyděla?
Teď se ve formě udržuju tím, že cvičím, ale ne nějak zásadně, spíš dělám hodně rehabilitační cviky, protože mám problémy s klouby. Ale musím říct, že teď se mi ta váha drží sama, asi proto, že mám hodně práce, takže jsem hodně v pohybu.
Vy už ale na rozdíl od hlavní hrdinky ve fázi hledání ideálního partnera nejste. Čím jste si musela projít vy, než jste našla toho pravého?
Hledala jsem ho dlouho a Justýnka ho hledala se mnou. Se současným partnerem jsme se potkali až kolem mé třicítky, když už jsem za sebou měla vážný vztah a dítě. Já osobně nevím, jak přežít svého muže, ani nevím, jak najít toho pravého. Každý má tu cestu jinou.
