2°C
Kdy naposledy jste si připadala jako coura?
Občas si připadám divoce, někdy je to po sklence alkoholu, jindy přijde vlna lásky a divokosti vůči manželovi, jen tak, zničehonic. Kus coury má v sobě asi každá žena. Je ale třeba s ní umět pracovat – vůči jiným mužům. Jinak může pěkně zkomplikovat život.
Hlavní hrdinka knihy Lucie je svobodná matka zoufale se snažící najít toho pravého. Kde jste pro příběh hledala inspiraci?
Sama v sobě, u svých kamarádek, ve vlastní fantazii. Ráda poslouchám příběhy a pamatuji si je, a to velmi dobře. Taky jsem byla jeden čas samoživitelka, takže o tom něco vím…
Jak na toto období vzpomínáte?
Jako na jedno z nejtěžších v mém životě. Ale zároveň i díky němu vím, že co mě nezabije, to mě posílí. Ale zase i díky tomu máme s dcerou velmi pevný vztah. Byly jsme v tom světě samy, a to se do nás vepsalo a stmelilo nás.
V knize se hodně řeší partnerské vztahy, Lucie tak trochu tápe a ptá se, proč jsou tak komplikované. Promiňte, ale nemůže to být tak trochu i tím, že naše generace řeší v době nadbytku všeho mnohdy pseudoproblémy? Že jsme třeba my ženy víc komplikované, náročnější?
V něčem máte pravdu, kdybychom byly ve válečném stavu a řešily boj o holý život, tak bychom na takové problémy neměly čas, ale na druhou stranu nenaplněná láska hýbala životy lidí napříč celou historií. Bez lásky se žije špatně a ve vztahu, kde se nemilujete, je to ještě horší. Myslím, že stejné starosti měli i naši předkové, jen ženy neměly tu možnost svobodně o svém životě rozhodovat.
Dost často se omílá, že muži „měknou“, ale prý je to kvůli nám ženám, které jsme tak nějak převzaly otěže do svých rukou a ty chudáky muže vládnout nenecháme a nenecháme.
Myslím si, že ženy jsou od přírody silné bytosti. Nemají sice svaly, ale mají vnitřní sílu. Ale nerada bych paušalizovala. Je mnoho křehkých nejen žen, ale i mužů. Každý jsme prostě originál. Je pravda, že svět se hodně otevřel ženám a ty mají konečně možnost ukázat, co v nich je. Ale pořád je to dost mužský svět, takže já bych muže jako nějaké uťápnuté pohlaví vůbec neviděla. Spíš dostali prostor ukázat, že jsou taky křehcí a zranitelní. A to si myslím, že není slabošství, ale ukázka toho, že mají duši. Já mám citlivé muže ráda.
Já třeba když mám někdy pocit, že už se ze mě víc stává ten chlap, zabrzdím a udělám ze sebe tu zranitelnou princeznu, která si dovolí být slabá a zranitelná. Máte to podobně?
Určitě, a je to především o té duši a psychice, kterou máme. Muži taky potřebují ukázat, že mají emoce a něco je trápí. Na druhou stranu mě strašně baví, že jsem výkonná a samostatná. A zároveň je skvělé, že můj manžel po řízení firmy přijde domů a uvaří dětem večeři nebo hodí prádlo do pračky. To rozdělování na mužský a ženský svět vůbec nechápu. Ať každý běží, jak rychle potřebuje. Já miluji ženský svět a to, že dokážu smontovat postel, ze mě přece chlapa nedělá. Je to jen známka samostatnosti a tu chci i po mém manželovi a dětech. V tom je totiž obrovská svoboda a v tom tkví i sebevědomí. Doma jsme rodina, která spolupracuje, ale každý se zároveň umíme o sebe postarat i sami. Teda kromě syna, ten je ještě malý, ale vedu ho k tomu.
No vidíte, a můj muž je právě z té princezny někdy dost rozhozený…
Můj byl ze začátku taky. Ta moje samostatnost ho fascinovala a zároveň znejisťovala. Po čase ale pochopil, že je to obrovská výhoda, mít samostatnou ženu. Ale partneři spolu nesmí soupeřit, musí si úspěchy přát a dávat si svobodu. To je pro mě to nejdůležitější. Potřebuju cítit, že jsem svobodná a samostatná, a pak se klidně a ráda podřídím a domluvím, nevadí mi hrát druhé housle. Být s dětmi a dát zase prostor manželovi. Nejsem kariéristka, ale musím se pro ty věci rozhodnout sama.
Myslím, že kvalitu partnerských vztahů dost předurčuje to, v čem dotyčný vyrůstá. Když byla v rodině dominantní matka, její dcera to bude mít v dospělosti podobně…
To myslím tak úplně není. Rodíme se s osobnostními rysy. Moje mamka byla zrovna tichá voda, která si neřekla, co by vlastně chtěla. Nedominovala a já dominuji. Vím od mimina, co chci. A i když to nevím, tak nedám pokoj, dokud to nedostanu. Je ale pravda, že si partnery vybírám dle vzoru rodičů. Přece jenom jsou první muž a žena našeho života. A když někdo se svými rodiči nesouzní a vybere si pravý opak rodičů, tak zase vychází z nich, jen si najde druhou stranu mince.
Posloucháte svou vlastní intuici? V knize ji nazýváte šedivkou – tedy tou, která není moc průbojná. Nebo spíš že ji její majitelka moc neposlouchá.
Náš vnitřní hlas – intuice, vnitřní monolog nebo jakkoliv to nazveme – je v naší hlavě. Máme ho tam všichni, ale někdy je problém ho slyšet nebo uvěřit, že má pravdu. Protože máme ještě rozum, ten je hned vedle, a to je ten problém. Rozum a cit. A kterou cestou se vydat... To je někdy neřešitelný problém. A o tom to je. Naslouchat a věřit si. Intuice často ví víc než vědomá hlava, ale my se bojíme naslouchat. Někdy je těžké rozlišit, který ten hlas v hlavě je ten správný, a tento rozpor je i v Couře.
Vždycky mě dojímali manželé důchodci držící se za ruce, sedící na lavičce pod stromem. Zchladila mě ale moje teta, která letos se strýcem slaví diamantovou svatbu. Když jsem se jí ptala na jakýsi recept na neutuchající lásku, suše řekla: „Prosím tě, a co myslíš, že se furt jen milujem? Ani nevíš, jak mě někdy dědek štve.“ Ona teda řekla jinačí slovo, ale jsme v časopise, tak budu slušná. Jak vnímáte dlouhodobé partnerské svazky vy?
Jako velkou práci na sobě i na vztahu. Jenom láska to tolik let neutáhne. Ty lidi musí být rozhodnutí, že opravdu spolu chtějí být a překonávat překážky a krize, které prostě přijdou. Někdy vlivem okolností zvenčí a někdy náhle přijde vnitřní prázdno. Je třeba o vztah pečovat. Samospádem nic fungovat nebude. Udělat si čas jen sami na sebe, abychom se v tlaku práce a starosti o děti neodcizili. Mluvit spolu, sdílet a říkat si věci, které nás trápí. Být k sobě navzájem upřímní, a hlavně se neurážet. To teda nesnáším. To se pak nikam nedostaneme. A když se pečuje, tak zase přijdou vlny lásky.
Myslíte si, že může žena přežít svého muže? Nemyslím tím, že se dožije vyššího věku, ale že přežije všechny ty mužské atributy, které dělají muže muži a kterým my ženy někdy ale vůbec nerozumíme?
Žena přežije úplně všechno. Navíc já mám na mužích tu jinakost ráda, že jsou jiní než my ženy. I když ty fousy na umyvadle jsou opravdu příšerné.
Ve své první knize Jak přežít muže se touto otázkou zabýváte dost podrobně.
Ano, v knize jde hlavně o to, kolik mužů nebo žen člověk musí potkat, než potká toho pravého. To hledání a setkávání se s nimi mi přijde na životě krásné, ale zároveň vysilující. Jsem ráda, že jsem vdaná a v určitém směru to mám už jasné. Teda doufám!
Váš druhý muž působí jako kliďas. Vybouchne někdy, nebo to rád přenechá vám?
Působí, ale není to žádný zenový jogín. Taky vybuchne a s dětmi častěji, než by chtěl. Přece jenom si je pořídil trochu později a sám říká, že věk je znát. Čím jsme starší, tím potřebujeme víc klidu a ticha, a toho se nám někdy moc nedostává.
Když už se hádáte, je to kvůli odlišným názorům na výchovu, na život…?
Na všechno. Někdy se názorově rozdělujeme, ale upřímně – nejvíc se hádáme kvůli dětem. Vždycky je jeden zbytečně přísný, nebo naopak v očích toho druhého zase příliš rozmazluje. Nebo já něco řeším s dětmi a manžel se do toho začne motat a obhajovat je, a to nesnáším. Takový advokát chudých. Já chci, aby děti nesly následky svého chování, a on to uhlazuje. A pak úklid v bytě, to je velké téma asi v každé rodině. Nikdo nechce uklízet, máte to taky?!
