7°C
Seriál Zlatá labuť je plný kostýmů. Jak moc práce vám to dalo?
Dalo mi to hlavně hodně radosti. A štěstí přeje připraveným. Já jsem byla připravená, začala jsem po spolupráci s Dramedy Production na seriálu První republika sbírat dobové originály, protože jsem se zkrátka zařekla, že bych hrozně ráda našim divákům a koneckonců i našim hercům způsobila svými kostýmy podobnou zkušenost, jakou mají třeba britští herci v rámci seriálů BBC. I v rámci našeho trhu, který není tak velký a nemá ty rozpočty, jsem zjistila, že když do toho člověk dá trošku více energie než obvykle, nemusí si potom stěžovat na to, že by třeba nebyly zdroje. Tak jsem začala sbírat originály.
Podívejte se na rozhovor s kreativní producentkou seriálu Zlatá labuť:
Jakým způsobem jste je hledala?
Začali mi volat lidé, že mají po prababičce, po pratetě, jestli se nechci přijet podívat, tak jsem sjezdila Čechy, Moravu i Slezsko. Dělala jsem základ téhle sbírky, pak jsem to rozšířila na Evropu a víceméně jsem potom skončila tak, že jsem každý rok jezdila na týden do New Yorku, kde ta vintage je naprosto rozkvetlá do té nejvyšší možné podoby. Celá ulice je tam takový ráj a z toho jsem dala dohromady sbírku asi pěti tisíců originálů, ze kterých mi to dál rozvíjíme, já a moje studio, takže podle těch originálů šijeme nové relaunche, některé věci jsou úplně okamžitě k použití, některé se musí nějakým způsobem zpracovat už jenom kvůli tomu, že lidé mají dneska jiné proporce. Ale můžu tedy tím pádem říct, že 85–90 % dámského šatníku u hereček Zlaté labutě, včetně extras, jsou originály, což je naprosté unikum.
To je neuvěřitelné. Když ty originály používáte na různé projekty, tak je pořád musíte přešívat na různé herečky?
Spíš obměňovat, protože samozřejmě ty šaty jsou jedinečné, takže když je projekt, který potřebuje tzv. dubly, to znamená, že tam někoho zastřelí, takže musí být ty šaty třeba třikrát, tak pro to ty originály nejsou vhodné. Já ještě dělám to, že vycházím z dobových střihů, aby to mělo přesně tu atmosféru, aby to tam vneslo to, co je potřeba, tu eleganci, tu jinakost trošku v zpracování oděvu. Takže jsem získala od jedné báječné dámy Lady Queeny Quin z Londýna, která se tím zabývá, střihy z časopisu Vogue od roku 1935 do 1945 a podle toho šijeme potom dál a dál tu další výrobu. A co se týká těch originálů, tak samozřejmě neustále je doplňuji. Protože když vznikne jakýsi výjimečný charakter, který je neopakovatelný, tak už samozřejmě potom by to bylo takové macešské to vzít a použít to někam jinam. Člověk se musí rozhodnout, takže rozdávám dárky k narozeninám, k premiérám a tak a samozřejmě pořád dál a dál na tom pracuji, protože to je nikdy nekončící práce.
Kolik kostýmů jste pro seriál vytvořila?
Troufám si říct, že jsem byla vždycky připravená na velké věci. A tohle je opravdu jedno z těch větších soust. V tuhle chvíli jsme zhruba na 2500 kusech, které hodlám v průběhu seriálu divákům představit.
Je něco, na co si musíte dávat pozor u prvorepublikových kostýmů?
Každá doba, snad kromě té naší současnosti, má nějaká pravidla. Lidské povahy, sny a touhy jsou pořád stejné, rozdíl je jen v těch pravidlech. V té době lidé zažili globální tragédii, ale pořád ještě fungovala pravidla. Zatímco se dnes kdokoliv může převléknout za kohokoliv, tenkrát to ještě tak nefungovalo. Když do společnosti vstoupila žena, která nebyla dáma, tak se to na první pohled poznalo.
Můžete říct tedy nějaké konkrétní rozdíly?
My se bavíme o době, kdy se dámy minimálně pětkrát denně převlékaly a měly to přesně stanovené. Pokud jde o pravidla, podle kterých se poznala slušně oblečená dáma, pak to byly určitě délky sukní a výstřihy, které končily maximálně 12 cm pod klíční kostí. U pánského odívání vždycky musí být malá kapsička na lístek na tramvaj. Dámská kabelka byla v té době miniaturní, protože dáma tam má mít pouze peníze na případnou zpáteční cestu taxíkem.
Když vymýšlíte kostýmy, je pro vás důležité vědět, kdo bude danou postavu hrát? Samozřejmě když pomineme konfekční velikost.
Určitě je to velmi důležité až nutné znát osobnost, která daného člověka ztvárňuje. Já samozřejmě postavu také částečně modeluji, abych podpořila její charakter. Ale ta osobnost, její způsob projevu a energie, to bezpochyby hraje významnou roli. Snažím se s herci vést dialog o tom, jak vnímají svou postavu oni a v jakém kostýmu se jim bude dobře hrát. Je to společná práce a vždycky se snažíme dojít k nějaké shodě. Většinou to naštěstí jde.
Na takové množství oblečení potřebujete mít asi hodně velký prostor. Jakým způsobem se vlastně takové originální oblečení uchovává, aby nepodléhalo zubu času?
Moje studio se jmenuje Láska a válka, protože kdy nejvíc přemýšlíte o tom, co byste si tak vzala na sebe? Když jdete na rande nebo když jdete někam, kde vám nebude úplně pohodlně. To znamená do té války. A tak tyhle šaty z meziválečného období, kterých mám nejvíc, nejsou zas tak strašně náchylné, protože tenkrát se ty věci vyráběly úplně jiným způsobem. Dělaly se na celý život takzvaně, takže je to hrozně pěkně udělané a vlastně šaty, které jsou staré 90 let, jsou kvalitnější a v lepší kondici než šaty, které jste si koupila před dvěma lety na ples. Je to zajímavé, ale řemeslo bylo na úplně jiné úrovni, včetně konfekce. Oblečení není tak náročné na skladování, jen to normálně musíme mít pověšené, nesmí na to pařit slunce, aby to nevyšisovalo, a tak dál. To všecko máme krásně vymyšlené, pak jsou náročnější kousky třeba z poloviny devatenáctého století, což jsou nejstarší věci, které mám, ty už potom vyžadují jisté zacházení... Ale není to nic náročného, není to nic muzeálního. Některé jakoby muzeální kousky, třeba botičky z osmnáctého století, ty samozřejmě dneska už herec vzít nemůže, ale je to pro inspiraci. Abych lidi, které to zajímá, provedla tou historií a vysvětlila jim, že jsme pořád stejní, že se mění jenom pravidla, etiketa a čas, který na život máme.
Jak se změnila ta finanční náročnost pořizování vintage kousků? Protože přece jenom před lety to ještě nebyl úplně boom, teď v některých částech světa vintage hrozně frčí. Jak moc to zvedlo ceny?
Teď mě čeká, doufejme, ještě projekt z devadesátých let ze Skandinávie, a to je celkem problém, protože tam vlna hipsterství tu devadesátkovou šílenou módu, kterou my jsme zažili v té nejhorší podobě tady u nás, dostala do nesmyslných částek. Přitom devadesátková móda snad nebyla hezká nikde, to je asi jediné období, které nebylo atraktivní. Ale to období, které zajímá mě vlastně nejvíc a které mám nejradši, tak to se tam neprojevilo. Protože to zas není takový hit, samozřejmě některá ta čtyřicátá léta ano, zejména ta americká s těmi ostrými rameny a úzkými pasy, takové to dress for success, ale dneska je jiná doba. Dneska se spíš blížíme k tomu, že nezvýrazňujeme ženství ani mužství, takže tahle móda je dneska vlastně nepotřebná, protože to byla přesně ta doba, kdy ženy chtěly dát najevo, že jsou ženy a že jsou konečně emancipované. To byla úžasná doba, kdy si získávaly svoje místo na světě a chtěly to patřičně dát najevo. Bohužel dneska je naprosto opačný trend v tom vzájemném obohacování světů, které jsou si velice blízké, ale také i nejvzdálenější.
Které období je pro vás osobně tou srdcovkou?
Asi období přelomu dvacátých a třicátých let, protože tam vidím ten sociální rozvoj ženského elementu ve společnosti a ženskou platnost ve společnosti. Co se týká módy, tak byla úžasná období, třeba období osmnáctého století, které vlastně neskončilo, protože v inspiraci módních návrhářů – ať jsou to John Galliano nebo Lacroix nebo Vivienne Westwood, dej jí pánbůh věčnou slávu, opustila nás bohyně – se stále objevuje. Ale to byly časy, které ženám úplně nepřály a vlastně to na té módě bylo i vidět. Ale tady ten přelom, to ohromné osvobození dvacátých a třicátých let, mi připadá fascinující právě v tom osvobození. Ono je to skoro nejjednodušší v rámci módy, co kdy bylo – minimalismus tam tenkrát začal a ten ohromný zlom, ta revoluce, kdy si ženy začaly uvědomovat, že mohou být bez všech těch slupek, bez korzetů, bez všech opičáren, to je na tom opravdu fascinující. Tam se projevilo, jak jsou ženy opravdu odvážné.
Je vaše skříň plná vintage kousků? Nebo jakou módu kupujete pro sebe?
Moje skříň je plná černé barvy, je to barva, která obsahuje všecky ostatní, a mám tam věci, které má každý z nás, klasické mimikry, úplně základní šatník. Mám ráda hodně ženskou módu, zbožňuji produkci Liběny Rochové, což je skutečná umělkyně a naše nejlepší módní návrhářka. Takže černá barva a pěkné solitéry a někdy samozřejmě nosím i ty věci, které najdu ve vintage oblečení. Několikrát jsem na sobě měla šaty, které byly tak sto let staré, a nikdo to nepoznal.
Kdybyste dostala velmi futuristický projekt, dovedla byste se v tom vyřádit, nebo to není nic pro vás?
Jednou jsem dostala takovouhle nabídku a byla jsem taková nafoukaná, říkala jsem, že zatím budu radši dělat věci, které jsou nám bližší, než řešit něco, co nemá hlavu a patu, a navíc ti lidé mají na sobě ostny... Ale musím říct, že to byl hřích mládí, já se těším na všechno, co přijde. Jestli to bude takové nebo makové, asi těžko říct, strašně záleží na tom, jestli si to zamilujete, když vidíte a čtete scénář, a můžete si poctivě říct, že tomu máte co přinést... Protože pokud ten pocit takový není, tak to máte s díky vrátit.
