Dneska jsme tady měli takovou krásnou ukázku focení jídla pomocí mobilního telefonu. Před tím, než jste začal se svým foodblogem, měl jste někdy podobný rychlokurz?

No to taky nebyly telefony takhle daleko, protože já jsem s tím začal před deseti lety, a to bylo v podstatě v tu dobu ještě, dá se říct, nemyslitelné. Takže něco jsem si dělal, ale taky to tak vypadalo, takže třeba dneska, když chodím na místa, kde jsem byl před šesti lety, a takzvaně dělám takovou opětovnou inspekci, tak samozřejmě musím dělat nové fotky a líp to zaznamenávat, protože to už se strašně posouvá.

VIDEO: Gastrošílenec Lukáš Hejlík: V restauracích už projedl miliony! Ale taky na tom vydělal...

S tím focením souvisí i stříhání videí a různé další věci. Musíte držet krok i s těmito technologiemi a děláte to?

A to dělám denně dvě videa z návštěv, je toho opravdu moc. A díky Bohu za to na jednu stranu... Dalo by se říct, že kameramani "nemají co žrát", ale není to úplně pravda, já bych to vlastně nemohl dělat, já bych neměl šanci chodit si točit. Naopak to beru jako výsadu, že nemůžu kamkoliv přijít a za deset vteřin natáčet. Ta kvalita bude zde taková moje roztěkaná, ale zase je to přirozené. Dneska každý chce autenticitu, takže to vlastně sedí.

Tady jsme se dozvěděli, že když se fotí pro časopisy jídlo, že se pak ani nedá jíst, ale vy chodíte po restauracích a nemáte na to hodiny...

Ale tady jsme nakonec viděli, že se tady vlastně nakonec dalo sníst úplně všechno. Je pravda, že u focení třeba na foodblog nebo do časopisů se samozřejmě něco dělá se zlatavější barvou, něco je naopak nedopečené, ale u tohohle já nejsem, já fotím v restauracích a hlavně to, co jím, a to, co vždycky sním, protože mám asi tři úchylky a jedna z nich je, že neumím nedojídat.

Kolikrát v týdnu takhle vyrážíte?

Každý den jsem na nějakých cestách. Včera jsem byl na Šumavě a stihl jsem navštívit dvě místa, kde jsem ještě nebyl nebo kam jsem se po čase vrátil. Dneska to bude určitě taky ještě jedno místo.

Když všechno musíte sníst, to pak tu cestu zpět kus běžíte, ne?

Já si objednávám to, co sním, a jím tak jako každý smrtelník třikrát denně. Někdy, když jsem se ženou a se synem nebo s dcerou, se kterou chodím moc rád, tak mám víc vyfocených jídel a ochutnaných jídel, protože to sdílíme, a když jsem s divadlem na cestách, tak zvu herce. A to je moje druhá úchylka, že já hrozně rád lidi zvu na jídlo, že fakt za ně hrozně rád zaplatím, ale musí si dát něco jiného než já, abych víc ochutnal a víc vyfotil.

A musí vám dát ochutnat, samozřejmě.

No jasně. Já jsem schopný hrabat do talíře i třeba na pracovní schůzce s někým, koho neznám. Často to jsou velmi vysoce postavení lidé. A já si je tak vlastně na začátek trošku testuji, jak moc na tom ten náš vztah bude. Absolutně respektuji, když je to pro někoho "no go", myslím si, že i většina lidí, kteří to teď čtou, si neumí vůbec představit, že by se jim někdo hrabal v talíři. Ale tohle je celosvětový trend, rakousko-uherská kuchyně k tomu nikdy moc nebyla, ale určitě si představíme nedělní obědy, kdy se servíruje doprostřed a lidé si nabírají z mísy. Jinak Asie, jižní Evropa – to všechno je postavené na dělení se o jídlo.

Pecky z redakce: Otestujte své DNA, zkuste život na vysoké noze nebo si nechte napéct cukroví

Jak to tedy vypadá, když vaříte u vás doma – taky si to takhle fotíte jako v restauraci?

Fotím, moje žena vaří víc a líp. To se musí nechat, ale co jí rozhodně nejde, je plating, to nandávání jídla. Nějaký food styling, dekor, přesně to, co jsme si tady ukazovali. Že je vidět, jaké máte pozadí, jak to dát na talíř, v jakém úhlu, v jakém světle, aby to mělo náladu a atmosféru... Nad tím ona nepřemýšlí, ona to tam takzvaně kydne a jde, ale je to super a zase to skvěle chutná. A já samozřejmě na to myslím dost, ta vizualita je pro mě důležitá. Jídlo je dokonalé, protože je všesmyslové, nejde jen o to, jak chutná, což si lidé málokdy uvědomí. Jídlo i voní, můžete ho slyšet, pokud si dáte něco křupavého, můžete si ho chytit do ruky, pokud je to dovoleno, ale já myslím, že všechny konvence se trošku povolují, a jsem vlastně docela i zastánce toho... A samozřejmě jídlo můžete i vidět, takže je fajn, když to vypadá dobře.

Kolik nádobí třeba doma máte?

Já nejsem foodbloger, který by vařil doma a fotil. Ale všechny foodblogery znám, včetně Terezy z Inspired kitchen, která nás tady dneska provázela. Koneckonců já jsem majitel soutěže foodblog roku, takže se starám vlastně, když to řeknu blbě, o foodblogery v Česku. Takže minimálně jednou za rok vždycky, když se nám blíží předávání ohodnocení jejich práce, tak se na to koukám. A spoustu z nich znám osobně, takže vím, jaký inventář doma mají. To jsou skříně nádobí, hrnců, příborů, utěrek. Strašně moc doplňků, prkýnek, nožů, všechny antikvariáty vyšmejděný...

Zmínil jste tady dceru, s kterou jste měl i společný pořad. Jak k tomu došlo a jak jste si to užili společně?

Ona měla vždycky dobrý apetit. Samozřejmě byly věci, které nejedla ráda, ale od začátku měla ráda to, když jsem ji bral do restaurací na dobré jídlo. A vždycky se mnou to sdílení dávala, a to i v takovém tom nejtěžším věku, koneckonců ten pořad byl nejen o jídle a o tom, kam chodit jíst, ale i o tom, jestli vůbec vyrazit s puberťákem, nebo to vzdát, zůstat doma, nebo jít do toho boje a snažit se o nějaký program. Myslím si, že to bylo primárně o tom, že to byla taková rodičovská show. A Kláru to baví, i když samozřejmě ji štvu někdy dost.

Měsíc mluvil k bříšku těhotné partnerky. Neuvěříte, co se stalo po porodu!

To získala od vás?

To tak nějak přirozeně přišlo. Já jsem vlastně všechny ty projekty utvořil i z cest s ní, takže ten pořad byl inspirován tím, co my děláme. Bylo to samozřejmě v covidové době, kdy jsme chodili hodně do přírody a vždycky u toho jsme hledali, co je vůbec otevřené, kde se dá něco koupit z okýnka nebo s sebou nebo do ruky. A pak najednou přišel podnět udělat ten pořad, a tak jsme zaznamenávali to, co jsme opravdu dělali.

A ona tedy získala jen lásku k návštěvě různých podniků, nebo i lásku k vaření?

Se mnou ne, ale teď jsem někde měl skořicového šneka s ní v Hradci Králové a říkala mi: "To jsem doma dělala." Jako u mamky, a tak mě to úplně překvapilo a říkám: "Tak to jsem vůbec netušil, že se pouštíš do takových misí!" Když je se mnou, tak ne, my jsme většinou venku na výletě někde, takže jíme venku. Když jsme doma, tak většinou vaří žena, a to je super, že jo, takže mám radost, že občas něco doma zkouší, a myslím si, že ji to baví. Kdyby ve třídě na své škole měla nějaký kvíz, tak určitě musí vyhrát, protože ode mě už ví tolik věcí! Jestli jí to jedním uchem jde dovnitř, druhým ven, to úplně netuším, doufám, že ne, myslím si, že už něco pochytila...

A jakým směrem se vydává?

Ona má přirozeně, myslím si, hezké umělecké cítění věcí, a to samozřejmě má, doufám, trošku po mně, ale určitě i po mamce, která je taky umělecky založená. A teď třeba odevzdávala projekt na téma nástup nacismu a měla mít desetiminutovou prezentaci před třídou. Pojednala to jako polodokumentární film o holce, která žila v té době a snažila se vyznat se v tom, co se děje. Dala tomu černobílý filtr a vypadalo to strašně dobře. Koneckonců já jsem s ní točil tehdy takový horor a ona v tom hrála jednu z hlavních rolí, bylo to strašně dobré. Získala s tím i cenu. Je šikovná, teď je jí patnáct a je to určitě lepší, než když jí bylo třináct, ale to byla samozřejmě trapná rodičovská poznámka. Jsem na ni hrdý. Teď dokonce přemýšlí, že by možná studovala půl roku v Americe, což mě teda jako dost překvapilo, že si na to troufne, protože já jsem určitě v jejím věku byl mnohem větší jelito, takže jsem na ni určitě hrdý.

Alice Bendová: V Čechách prodáváme nemovitosti a kupujeme víc na Kanárech

Nebál byste se na půl roku ji takhle v patnácti letech pustit?

Ne, já si myslím, že to může být super zkušenost. Samozřejmě si člověk říká, že je to docela dlouho, ale vždyť to je super... Pokud na to má odvahu, my na to máme zázemí, které jí něco takového může dopřát, tak si myslím, že to musí být super škola.

Teď se nám blíží Vánoce, jak se na ně připravujete?

Tenhle vánoční útok už u nás doma začal, jen jsem se vrátil domů, a už byla výzdoba. Já jsem ten, kdo si to užije, ale na koho to sedá až tak kolem osmnáctého dvacátého, možná až jednadvacátého prosince, takže se mnou je fakt nuda, z čehož žena šílí. Ta si to užívá už od konce listopadu. Začíná stupňovaná horečka, takže snad se za to na mě nezlobí. Já se pokusím mít zase co nejvíc blbých poznámek na to, že už vyšiluje, ale pak si to samozřejmě užívám, protože sedím na zadku, že jo, což je kouzelné, v mém případě...

A kdo peče cukroví? A které máte nejradši?

Peče žena, já docela rád dělám polévku, sám si upravuju rybu, protože Veru kapra nejí. Nebo případně koupím pstruha, toho už jí a salát zase dělá ona, cukroví si taky peče ona. Pak toho vždycky ještě docela dost dostávám na cestách. Jezdíme samozřejmě k rodičům. S mou rodinou máme velké předvánoční setkání, to se potkáme všechny rodiny dohromady. Letos to bude poprvé bez táty. Setkání bude určitě fajn. U Verunky jezdíme zvlášť k mámě a zvlášť k tátovi a babičce. Poslouchám Václava Neckáře a to je na těch Vánocích pěkné, že člověk nic moc nevymýšlí. Na chvilku jsme zvažovali, jestli bychom někam odletěli tak, jak se to teď dělá, že lidi mají stromeček v subtropech, ale pak jsme řekli, že ne. Máme tu chalupu pěknou, a tam jsme rádi. Tím, že už je malý v první třídě, tak už samozřejmě nemůžeme jen tak odletět na dovolenou, když nemá prázdniny.

Jakub Prachař: Jsme rodina alkoholiků a Vánoce trávíme horizontálně

Co se vám, když se podíváte zpátky na tenhle rok, nejvíc povedlo, za co jste vděčný?

Je to strašný, ale já to nechci říkat, to bych machroval, já si toho právě s pokorou vážím. Covidový rok byl strašně těžký pro spoustu rodin, protože mnoha lidem někdo umřel. Spousta lidí byla omezena v pohybu, bylo to nekonečně vleklé a nepříjemné a lidi to hrozně vyakcelerovalo a rozdělilo. Tak i tenhle rok, kdy je válka, různá omezení, tak mně se pracovně vlastně při tom všem daří. A já si tohohle vážím. Dneska mi bylo trapně, když jsem před desátou hodinou šel ve Vršovicích na tramvaj, kde chlapi kopali zemní práce, a jeden Rom mi úplně s úsměvem říká, když mě viděl s tou kávou, jak jdu k tramvaji: "Tak co, do práce?" A řekl to vlastně hrozně mile a hezky. Představil jsem si, od kolika hodin tam je on, takže je mi úplně jasné, že se mám mnohem líp, a prostě si toho tak nějak vážím, no. Snažím se to zase lidem vracet, a to jak přes Gastromapu, tak přes Listování.

Přemek Forejt prozradil, jestli si doma lezou na nervy a že je vánoční fanatik

Veronika Arichteva poodhalila, jak to bude se seriálem O mě se neboj