2°C
Byla jste dlouho ve Španělsku, to nemuselo být špatné zpříjemnit si tímto způsobem nouzový stav.
Je to tak, díky koroně jsem mohla zažít, jaké to je být delší čas v zahraničí. Divadla nehrála a výuka probíhala on-line, takže bylo jedno, odkud učím. A když bylo zapotřebí, vždycky jsem se vrátila.
Co učíte?
Vedu muzikálové oddělení na Mezinárodní konzervatoři. Učím tam už dva roky interpretaci a šanson.
Jakou máte zkušenost s výukou on-line?
Myslím, že hodně záleží na studentech. Pokud jsou svéprávní, umějí trochu pracovat s počítačem a mají o výuku zájem, jde to. S většinou jsme se domluvili tak, že jsem jim zadala práci, oni mi poslali svoje nahrávky, já je vyhodnotila, napsala připomínky, oni je zpracovali, vytvořili nové audiozáznamy a zase mi je poslali. Takhle jsme pracovali celý rok.
Uvažujete, že byste s nimi do budoucna spolupracovala na některém ze svých divadelních projektů?
V muzikálovém oddělení jsou velmi šikovné děti, tak bych jim ráda pomohla. Pokud budu vědět o vhodné roli, určitě je doporučím.
S čím se vracíte na divadelní scénu?
V červenci bychom měli hrát na letní scéně karlínského divadla v Letňanech muzikály Sestra v akci a Rebelové. Je to obrovský prostor asi pro tisíc lidí, tak jsem na to zvědavá. Máme naplánovaná i nějaká představení komedie Když se zhasne s Lukášem Langmajerem, Míšou Kuklovou a Ivo Šmoldasem, ale všechno je to zatím s otazníkem. Goja se rozjíždí až v září, budeme dohrávat Čarodějku. A svoji Piaf začnu hrát taky až na podzim, kromě jednoho vystoupení v červenci, kdy mám i dva šansonové koncerty.
Podle Facebooku jste poslední dobou pořád něco budovala…
Před dvěma lety jsme vytvořili u mě na statku Centrum osobního rozvoje. Vybudovali jsme zázemí, kde se můžeme všichni scházet, a pojmenovali ho Výhledna. Měli jsme půlroční zkušební provoz, pak přišel covid, tak jsme ji ještě oficiálně ani neotevřeli. Chceme tam směrovat všechny naše aktivity. Různé terapie, jógu, meditace… Těším se, až k nám lidi zase začnou jezdit, máme tam pro ně i ubytování. Připravujeme víkendové pobyty, semináře, chceme si tam zvát zajímavé hosty na přednášky nebo workshopy. A Josefína, která je hrozně aktivní a má tisíce nápadů, na svém statku ve Zdejcině, který si pronajala a neustále velebí, dělá terapii s koňmi.
To jí ten váš statek nestačil?
Pepča se stará o osmnáct koní, tak potřebuje pozemek aspoň o pěti hektarech, aby tam mohla mít kruhovou jízdárnu, stodolu, výběhy…
Ti koně jsou její?
Patnáct je jejích a tři tam mají ustájené různí majitelé. Potřebuje poníky, malé hodné koně, protože má jezdeckou školu pro děti. K tomu dělá terapie a její partner si na tom statku teď otevřel kavárnu JOJOkava.
Stejně jako váš partner. Ten má kavárnu Dzomsa.
To si vymyslel sám. Když nemohl během pandemie jezdit s cestovkami jako průvodce, hrozně trpěl. Seděl doma, propadal depresím a toužil se nějak realizovat. Tak si našel prostor v centru Prahy, že si bude plnit své sny. Je to obchůdek s kavárnou, galerií a fotoateliérem. V něm chce sám fotit a zároveň ho pronajímat. Nevím, jestli je na rozjíždění takových projektů zrovna příznivá doba, ale držím mu palce.
Takže tam můžete taky vystupovat?
Určitě. S divadlem jednoho herce nebo šansonovým večerem. Plánujeme tam různé akce: večery poezie, talkshow, cestovatelské přednášky… Je to celé v počátcích, ale jestli to bude fungovat, je zatím ve hvězdách.
Partner vaší dcery Ondřej Kavan už nechce být hercem, že začal taky podnikat?
Chce, hraje v divadle u Hrušínského a mají už za sebou první představení. Ale říká, že tohle je jistota, pokud by se divadla zase zavřela.
Bydlíte všichni společně. Fungovalo to během toho náročného roku?
Ano, úplně perfektně.
A co vnoučata, překvapila vás něčím v poslední době?
Že se den ode dne mění. Starší vnuk Míša si je v něčem podobný s Pepčou, když byla malá. Je taky hyperaktivní. A ten menší, Kristián, je zatím strašně hodný a roztomilý. Jsou mu tři a půl roku, ale už teď je vidět, že z něj nejspíš bude komediant.
Michal začal chodit do školy a hned měl on-line výuku, jak jste to zvládali?
Já s ním dělala jenom abecedu a matematiku. Ale jenom do deseti, protože víc toho spočítat neumím. (smích)
Řada vašich kolegů se nechala očkovat proti koronaviru, jak jste na tom vy?
Já ne, takže mě neustále všude testují. Ale řekla jsem si, že dokud mi to totálně nezprotiví, vydržím. Všichni mí kolegové, se kterými jsem byla během uplynulého roku v kontaktu jak na jevišti, tak v šatně, už covid měli, a já nic. Taky mí studenti. Zpívali jsme spolu, prskali mi do tváře, a nedostala jsem to. Může to být náhoda, dobrá imunita nebo silná psychika, nevím. Vážím si toho, nechci se rouhat, ale zatím na očkování nepůjdu, nechci ho.
autor: Ivana Bachoríková
