Prý už máte první ohlasy na svoje memoáry, přičemž se vám ozývají hlavně týrané ženy…

Ano, a většinou mi děkují, že jsem toto téma otevřel, protože moc dobře vědí, jak domácí násilí vypadá. Já vždycky říkám, že ta kniha není jenom moje zpověď, ale i mojí maminky, která tím musela až do smrti procházet. A to nejenom fyzickou, ale i psychickou šikanou. Ta se často opomíjí, přitom je stejně nebezpečná. Velmi hezky se k té knížce přihlásila i organizace Locika, která se zabývá domácím násilím, a bylo mi řečeno odbornicí, že i z psychologického hlediska je v knize vše v pořádku. Mám z toho radost. Tohle všechno jsou pro mě důležité reakce, díky kterým vidím, že to celé má smysl. Přitom ta kniha není určena jenom ženám, co zažily něco podobného, ale každému, kdo potřebuje motivaci k překonání životních překážek.

Co těm ženám na základě vlastních zkušeností radíte? Ať jdou k psychologovi, opustí svého partnera…

To je případ od případu. Nejsem žádný odborník, většinou bývám pouze prvním článkem v celém tom řetězci změn, jsem ten, komu se postižený se svým problémem svěří. A třeba pro dítě, které v takovém prostředí vyrůstá, je to hrozně důležité. Ale i pro ty, co zažívají nějakou formu šikany. Když to v sobě držíte, což znám z vlastní zkušenosti, dochází k vnitřnímu pnutí a je jenom otázka času, kdy to nějakým způsobem vyleze ven. Takové dítě pak začne být buď abnormálně agresivní, nebo spadne do drog. Nebo začne pomýšlet na sebevraždu. I sebepoškozování bývá často signálem, že se doma něco děje. A jakmile se mi dotyčný otevře, snažím se ho přimět k tomu, aby dál nemlčel. Děti odkážu například na Linku bezpečí nebo na psychologa a ženy na organizaci, jako je třeba Locika.

Kdyby maminka od otce odešla, mohl být její život lepší. Proč tu sílu nenašla?

Těžko říct, možná by na to znal odpověď nějaký psychiatr nebo psycholog. Sám bych to rád věděl. Často jsem slýchával, že je za tím strach z toho, co bude. Ono to opravdu není jednoduché. Není to tak, že si řeknete "začnu to řešit" a jde to lážo-plážo, to opravdu ne. Takovou ženu samozřejmě čekají těžké časy. Takže tohle tam asi hraje roli.

Vy jste jí ale pomoc nabízel. Snažil jste se ji přivést k odborníkovi…

Já byl ochotný přistoupit i k tomuto řešení. Když máma nebyla schopná od otce odejít, chtěl jsem, aby šli společně k psychiatričce. Tušil jsem, že u táty se už projevují mnohem závažnější poruchy, které je třeba řešit odborně. A časem se ukázalo, že mám pravdu. Vzhledem k tomu, že pak měl velké zdravotní problémy, musel psychiatrii navštívit, jenomže to už bylo pozdě. A máma s ním v tom pekle dobrovolně setrvávala dál.

Čím to, že jste tu hrůzu, která se doma odehrávala, ustál a nesklouzl jste ke drogám ani kriminalitě? Od patnácti jste žil na ulici, neměl co jíst… V takové situaci by kdekdo „vzal“ jídlo, kde by bylo k mání, aby přežil.

Troufnul bych si říct, že to bylo díky mé schopnosti velmi dobře analyzovat situace kolem sebe. Odmalička jsem si byl vědom důsledků toho, co dělám, nebo toho, co bych mohl udělat. Tam, kde jsem vyrůstal, bylo hodně kluků, kteří spadli do drog nebo kriminality. Ať černí nebo bílí. Žižkov v 90. letech byl prostě takový. Ale já to dělat nechtěl, ve mně to nebylo. Já ani moje sestra jsme nikdy neměli problém s pravidly. Někdo mi je nějak nastavil, ať už v nemocnici, kde jsem jako malý často pobýval, nebo ve škole a já nekladl žádný odpor. Zvykl jsem si poslouchat. A tím, že jsem hodně pozoroval své okolí, viděl jsem, jak to dopadá, když se porušují.

Souvisí s tím i váš odpor k alkoholu?

Ano. Nechtěl jsem dopadnout jako můj táta. Moje psychiatrička mi řekla, že s největší pravděpodobností existuje takzvaný alkoholický gen, který může být dědičný, takže jsem věděl, že drogy a alkohol nejsou nic pro mě. Já ani nekouřím. Opravdu se vyhýbám všemu návykovému, protože znám ty důsledky. A jsem člověk, který potřebuje pevný řád. Držel jsem si ho i na té ulici, kde jsem po odchodu z domova žil. A protože jsem, myslím, pracovitý – moje manželka dokonce říká, že až moc – tak jsem všechny problémy vždycky překonal. Když člověk opravdu chce, může se dostat téměř z čehokoliv. To je vlastně i obsah mojí přednášky pro školy. Snažím se dětem ukázat, že všechny překážky se dají zdolat, když se snažíte.

Tatínek ještě žije?

Ano, ale bohužel zdravotně je na tom tak špatně, že ho už nic pěkného nečeká. Je to škoda. Jako člověk měl obrovský potenciál, který bohužel promarnil.

Překvapilo mě, že když jste si vytvořil vlastní domov s manželkou, pozval jste rodiče k sobě na Vánoce. Navzdory bolesti a utrpení, které vám otec v dětství způsobil, jste se od nich úplně neodstřihl a pokusil jste se dát vašemu vztahu další šanci. Co vás k tomu vedlo?

Já jsem to měl nastavené ve dvou lajnách. Věděl jsem, že život pod jednou střechou bych s nimi nezvládl. Dodnes mám problém být se svým tátou delší dobu, pořád je to pro mě příliš velká nálož. A ta druhá lajna byla maminka, kterou jsem měl nesmírně rád. Přestože udělala spoustu chyb, jakmile šlo do tuhého, vždycky tu pro mě byla. A když jsem pak z domova odešel, pořád jsme si telefonovali. Věděl jsem, že je nesmírně hrdá na to, co jsem dokázal. Měli jsme k sobě velmi blízko, ale zároveň jsem neuměl pochopit, proč v tom vztahu s mým otcem setrvává. Snažil jsem se jí ukázat, že by mohla žít lepší život, poznat třeba jiného muže, že všichni nejsou jako on. Ale máma dál a dál žila s mým otcem bez ohledu na to, jak surově se k ní choval, a v tom byl ten problém. A i když jsem ji měl moc rád, tím, že tu situaci odmítala řešit, nemohl jsem si ji vpustit do života víc.

Co dnes cítíte ke svému otci? V knize píšete, že jste ho jednu chvíli tak nenáviděl, že jste se bál, že mu ublížíte, doslova ho zabijete.

K tátovi, bohužel, žádný vztah nemám, protože jsme si ho nevytvořili. Ale po tom všem se není čemu divit. V životě pro mě nehnul prstem, je pro mě skoro cizí chlap. Rodičem mi byla jenom maminka. To ona se se mnou učila a dala mi řád. Věděl jsem, v kolik mám přijít domů, že bez úkolů nemůžu jít ven, že jí musím vždycky ukázat žákovskou knížku... K tomu všemu nás se sourozenci vedla a to bylo nejdůležitější. Jsem jí za to obrovsky vděčný a až do její smrti jsem se jí věnoval, jak jen to šlo. Tátu jsem se snažil hlavně pochopit, protože nikdo se nenarodí jako alkoholik nebo agresor.

Z trojkaře, čtyřkaře jste se vyšplhal na jedničkáře, na druhém stupni základní školy jste měl dokonce vyznamenání. Ale někteří Romové vás za to fyzicky ztrestali! Že si hrajete na gadžu, když chcete mít dobré známky.

Tenkrát jsme byli děti… A tohle neměli ze své hlavy, pouze převzali nějaký vzor, který viděli doma. Celý život ale poslouchám, že jsem jako gadžo, a vůbec to nechápu. Přijde mi to legrační. Sám jsem lidi nikdy neposuzoval podle toho, odkud jsou nebo jak vypadají, naopak mě vždycky zajímalo, jací jsou uvnitř, jaký je kdo člověk. A mně bylo některými vyčítáno, že mluvím česky, a ne romsky, že se snažím být jako ostatní, asimilovaný. Ano, snažil jsem se být normální slušný člověk. On asi každý, kdo je v něčem jiný, to nemá snadné, ať už se liší čímkoliv.

Pořád máte rád jesenku, to slazené kondenzované mléko v tubě, které jste si jako dítě dával na rohlík?

Přiznám se, že když mi ji někdo z legrace věnuje třeba k svátku, dám si ji. Jesenka je nesmrtelná a bude až do konce života, i když jsem jí jako dítě v jednu chvíli snědl tolik, že mě to přivedlo až do nemocnice.

A co granko se strouhankou? To je taky pochoutka, u které jste zůstal?

To přišlo poslední dva roky, co jsem ještě žil doma a měli jsme už velké finanční problémy. Do té doby to ještě nějak šlo, ale pak se to začalo lámat a byly dny, kdy jsme neměli co jíst. No tak jsme jedli, co bylo po ruce. Hlad vás donutí.

Jaký dnes máte vztah k jídlu? Projevuje se nějak to, že jste ho míval v dětství nedostatek, natož abyste si mohl vybírat, co budete jíst?

Na dobré jídlo si potrpím. Už pro to, co mám za sebou. Na druhou stranu, plýtvání mě vytáčí. Vždycky říkám: neopovrhujte kouskem chleba, nikdy nevíte, kdy vás zachrání. A v České republice se jídlem plýtvá opravdu hodně. Nesu to těžce. Myslím, že i kdybych byl miliardářem, nejbohatším člověkem na světě, nikdy nezapomenu, jaké to je žít o třech rohlících denně. Když dnes jím, zavírám slastí oči, dobré jídlo si opravdu vychutnávám. Život na ulici vás naučí…

Jako dítě jste znal zpaměti jízdní řády městské hromadné dopravy. Máte je v hlavě pořád, nebo vám už z paměti vypadly?

Kdybych dělal v Praze taxikáře, tak už jenom podle tramvajových zastávek, které se většinou jmenují stejně, bych vás dovezl kamkoliv. Jízdní řády mám v hlavě pořád. Dodneška si pamatuji, kudy jezdila dvaadvacítka, kde měla konečnou. S metrem je to horší, protože dnes má daleko víc stanic než tenkrát za socialismu, ale určitý přehled pořád mám, i když už v Praze nežiju.

Tenkrát vám sloužily k tomu, abyste v krizích mohl nasednout a dojet někam do bezpečí, občas jste v nich ale strávil celou noc, když jste neměl kam jít.

Ale to nebyl primární důvod, proč jsem znal jízdní řády, ten byl daleko prostší, měl jsem to rád. S bratránkem Igorem jsme si u babičky vyrobili celou tramvajovou síť. Použili jsme klubíčko vlny, z krabiček od léků jsme si udělali tramvaje, dokonce i vlastní nádraží jsme měli. Byli jsme tím posedlí. Pro nás to byly hračky. Jako malý kluk jsem byl schopný nasednout do tramvaje a jezdit, jezdit a jezdit. Přitom jsem pozoroval řidiče, jak mačká různá tlačítka.

Jako důsledek stresů prožitých v dětství a dospívání se u vás po letech projevila panická porucha. Jak jste na tom dneska?

U mě to bylo propojené s něčím daleko vážnějším, a to byly poruchy spánku. Panické ataky byly už jenom konečným projevem tohohle neřešeného problému. Já měl ze spaní strach. Když jsem jako malý šel spát, bál jsem se usnout a pořád čekal, co se stane, jaké nebezpečí zase přijde, co mámě udělá (otec přicházel v noci domů opilý, často i s kamarády a pak bil matku a terorizoval celou rodinu – pozn. red.). A tím, že se to opakovalo v podstatě každý týden, vytvořil jsem si časem ke spánku takový odpor, že jsem usínal i pět hodin. Přitom do postele jsem chodil až ve tři ráno, odkládal jsem to, kam až to šlo. Měl jsem hrozné noční můry a budil se nevyspalý, rozlámaný, zničený. Pro mě byl spánek fakt horor.

V kolik jste vstával, když jste usínal až ráno?

To byla další věc... Vzbudil jsem se třeba ve dvanáct a měl výčitky, že nic nedělám. Vytvořil jsem si obsesi, že jsem línej. Teprve u své psychiatričky jsem zjistil, že mám právo spát tak dlouho, když usínám až s rozedněním. Pokud máte těžkou poruchu spánku, potřebujete ze všeho nejdřív zjistit, co za tím je, a tak jsme za tím šli. Tenkrát jsem poprvé mluvil o tom, co se u nás dělo. Konečně jsem se mohl někomu svěřit.

Jak vás léčili?

Došli jsme k antidepresivům. Ta mě naučila spát. Nedovedete si představit, jaký je to pocit usnout do třiceti minut, spát osm hodin denně a probudit se jenom jednou za noc. Pro mě to byl zázrak. Ale musím přiznat, že přes to všechno spánek rád nemám, není to pro mě nic příjemného, a takhle už to bude doživotně.

A pořád musíte polykat antidepresiva, abyste usnul?

Naštěstí ne. Bral jsem je jenom dva roky, což není tak hrozný. Pak jsem je postupně vysazoval. Ale kdyby se to vrátilo, klidně po nich sáhnu znova a nebudu s tím mít problém, nepovažuji to za žádnou ostudu. Pro mě ty léky byly jediným řešením. Ale spíš se teď snažím dodržovat duševní hygienu. To byla další práce, kterou jsem na sobě musel odvést. Naučit se zklidnění, neřešit věci v emocích, radovat se ze života… Chtělo to vnitřní změnu a trvalo dlouho, než jsem k ní došel, v podstatě až do chvíle, kdy jsem poznal svoji ženu.

Se kterou teď vyrábíte trička a náramky. Co ta změna?

Protože je celá umělecká scéna paralyzována a stále nad námi visí mrak nejistoty, vrhli jsme se na jiné aktivity. Založili jsme s Verunkou e-shop. Děláme sítotisk, vyrábíme trička a náramky. Hudební scéna bohužel negarantuje žádné jistoty, nemohu se tudíž spoléhat jenom na ni. Začal jsem být taky aktivní na sociálních sítích, na TikToku. A dál dělám, teď už on-line, přednášky v rámci prevence patologických jevů, jako jsou drogy, šikana a další.

Přitom jste vydal sólové album Věci jinak. Je s vašimi memoáry nějak provázané?

Některé písně ano, jiné ne. Ale to album vzniklo dřív než kniha. Je to moje první sólová deska, kterou vydávám sám za sebe, jako Radek Banga, a proto i některé její písně jsou osobní. Jsou to umělecké výpovědi o tom, co vlastně popisuji ve své knize. Napsat je ale bylo mnohem těžší, protože jsem ty příběhy musel vtěsnat do tří čtyř minut. Ale jsou tam i písničky, které s knihou vůbec nesouvisí, třeba Placebo nebo Vodopády.

Vaše fanoušky určitě překvapí, že jde o pop. Nebojíte se, že je zklamete a následně ztratíte?

Ano, přicházím s popovým zvukem, což lidi asi nečekali, ale vždycky jsem chtěl dělat pop, a teprve teď ve svých třiceti devíti letech jsem k tomu našel odvahu. Kdybych si ten sen nikdy nesplnil, vyčítal bych si to do konce života. Už nejsem nejmladší a člověk by měl dělat to, co ho těší, z čeho má radost. Navíc s Gipsy.cz si to vůbec nekonkuruje. Ti, co poslouchají Gipsy, si nepustí pop, a naopak. Jsou to dva naprosto odlišné žánry a věřím, že každý si najde své příznivce.

autor: Ivana Bachoríková