2°C
Začala jste zkoušet hru Richard III., jakou roli vám režisér svěřil?
Zatím je to otevřený. Míra Nosek mi řekl, že si můžu vybrat. Richard III. mě provází celou moji profesní dráhu. Když mi bylo čtrnáct, hrála jsem ve Stavovském divadle v režii Michala Dočekala princeznu Alžbětu. Byla to taková maličká němá role, ale otevřela moji hereckou kariéru. A v prváku na škole jsem v rámci klauzur dělala vévodkyni Annu. Původně jsem Mírovi říkala, že chci Annu, protože je to skvělá role, mám ji moc ráda, ale nabídl mi Alžbětu. Tak jsme se nakonec dohodli, že to zatím necháme otevřené.
Pamatujete si ještě text obou postav?
U vévodkyně Anny ano, půlku jejího prvního dialogu určitě, ale my teď pracujeme s trošku jiným překladem, což je problém. Když jsme si to dneska na zkoušce četli, pořád se mi do toho pletla starší verze. Ale to je jenom o tom, párkrát si to projet, a začne mi to naskakovat zase jinak.
Učí se vám veršovaný text líp, nebo hůř?
Jak která část. Ale já měla vždycky dobrého pamatováka. Už na škole mi stačilo párkrát kouknout do scénáře. Samozřejmě verše dají víc práce, ale nikdy mi to nedělalo zásadní problém. Ani když jsem se musela naučit nějaké texty v angličtině, což je o hodně těžší.
Zajímat by vás také mohlo: Co řekla Bára Jánová o Sylvě ze Slunečné? Můžete se podívat:
Taky jste byla schopná absolvovat v angličtině workshopy. V Los Angeles a v Berlíně. Jak jste se k nim dostala?
Zní to trošku divně, ale v Berlíně se dělá pravidelně festival Hollywood in Rome (Hollywood v Římě – pozn. red.). A když tam byl scenárista a režisér Paul Haggis, který natočil například Million Dollar Baby, přihlásila jsem se na jeho master class.
Dalo vám to něco?
No ježiš! Ale to i ten herecký kurz v Los Angeles. Hodně režisérů ale jezdí dělat workshopy i do Prahy, takže některé jsem absolvovala i v Česku. Dalo mi to hodně, protože tady se na školách filmové herectví neučí, jenom divadelní, a mezi nimi je rozdíl. A já jsem šla odjakživa hodně po tom filmovém. Ale obohatilo mě to samozřejmě i v divadelním vyjadřování. Ty kurzy jsou i takové jakoby seberozvojové. Ono herectví a sebevědomí jdou ruku v ruce.
A zřejmě nebudou levné.
No tak, je to drahý... Ale asi jako dovolená. A já to tenkrát jako dovolenou brala. Taky mi pomáhali rodiče. Byla jsem po škole, tak mi na to přispěli, třeba v rámci narozenin. Něco jsem si zaplatila sama, něco oni.
A už jste ta studia završila, nebo máte pocit, že se potřebujete vzdělávat dál?
Završeno není nikdy. Myslím si, že člověk by se měl vzdělávat celoživotně, protože herectví se nějakým způsobem vyvíjí. Choutky bych měla, ale momentálně se nic takového nepořádá, tak si je musím nechat zajít. Ale chci si splnit jiné přání, a tím je cestování. Takže příští rok, pokud to situace ve světě dovolí, a myslím, že snad jo, budu hodně cestovat.
Takže odmítnete i práci?
Divadlo si nechám, ale dlouhodobé závazky brát nechci. Chci konečně uskutečnit tenhle svůj sen, který jsem kvůli práci neustále odkládala. A příští rok mi bude třiatřicet, což mi přijde pro takový počin příhodný věk.
Kterou zemi byste ráda navštívila jako první?
Ještě nevím.
Copak nemáte žádnou vysněnou destinaci?
Tak to by byl celý vesmír. Kdybych mohla, strašně ráda bych letěla do vesmíru a viděla odtamtud naši planetu. To bych určitě absolvovala, kdyby to šlo. A z těch zemí by to byly asi Kostarika nebo Madagaskar.
Léta jste navštěvovala psychoterapeutku, máte ji ještě?
Ano.
Proč?
Já si myslím, že je to dobrý v rámci prevence. Můžete se někde vykecat, a pokud máte nějaký problém, získáte na něj jiný pohled. Nebo spíš nadhled. Mám to ráda, protože v životě se pořád něco děje, takže je neustále o čem mluvit.
Vykecávat se můžete i s kamarádkami.
Ale to není ono, protože ty jsou do vašich problémů svým způsobem osobně zainteresovány. Vždycky je dobrý pohled nezávislého člověka. Doporučuji to všem.
Co kartářka?
Tam si taky zajdu ráda. Mám kamarádku kartářku. Já jsem ezo člověk. Ráda se rejpu v životě.
Co bylo tím prvotním impulsem, že jste vyhledala psychologa, jaký jste měla problém?
To je tak dávno, že už si to nepamatuji. Já už tam chodím deset let. Někdy jenom jednou měsíčně, ale třeba teď během covidu jsem nesla některé období hůř, tak jsem tam byla každý týden. Řídím se tím, jak se cítím, což je pořád nahoru-dolů.
To už vás taky muselo stát hodně peněz.
To jo, ale někdo zase utrácí za kabelky. A já si myslím, že je lepší investovat peníze do sebe.
Chodíte celé ty roky ke stejné osobě?
Ne. Nějakou dobu jsem nechodila nikam, pak jsem zkusila někoho jiného. Ono to taky trvá, než najdete člověka, který vám sedne.
Myslíte, než najdete toho, který vám začne říkat, co chcete slyšet?
(smích) Ne, to já právě nechci, aby mi někdo věšel bulíky na nos. Naopak. Mám ráda, když mě v tom problému vymáchá, abych si uvědomila, co a jak.
Co jste nesla špatně během karantény? Vždyť práci jste měla…
Ale to je přece jedno, jestli máte práci. Když je člověk sám, s kamarády se může vidět jenom přes mobil a jste pořád v práci-doma, v práci-doma… Prostě mi bylo smutno. A měla jsem docela problém i se spánkem. To pak psychiku hodně ovlivní. Ale už jsem z toho naštěstí venku, začíná to být mnohem, mnohem lepší.
Ze samotné nemoci jste strach neměla?
Měla, to taky. Hlavně na začátku, kdy člověk nevěděl, o co jde, co ho čeká. Pak to přicházelo v takových vlnách. Když se začaly objevovat různé mutace a pak když spousta mladých lidí měla blbý průběh onemocnění, to všechno mě děsilo.
Když jste teď sama, což ve vašem případě zjevně není ideální situace, neuvažujete o seznamce?
Já jsem už nějakou i zkoušela. Ale mě to nebaví. Nebaví mě psát si s někým, odpovídat… Tak jsem to vzdala a neřeším to. Zase za každou cenu partnera nehledám. Když tady není jiná možnost, vhodné prostředí k seznámení, tak holt není. Ono je taky důležité, aby se každý naučil žít sám se sebou. A že tady teď byl ten covid a nesla jsem to hůř, tak to nebylo ani tím, že nemám partnera, ale tím, že nebyla možnost socializace a ten náš život byl pořád hrozně stereotypní.
Na rozdíl od své postavy ve Slunečné působíte v civilu příjemně, nevadí vám, že vás ta role trošku zaškatulkuje?
Já věřím, že ne. Mám už za sebou docela dost rolí a měla jsem štěstí, že byly charakterově docela silné. Nikdy to nebyla vyloženě kladná hrdinka. Ale ono není nikdy nic jenom kladné, nebo jenom negativní. I ta Sylva, říkám to celou dobu, není zlá, ale zraněná.
Jste už opravdu pevně rozhodnutá žádnou roli před kamerou nevzít?
Pokud by se objevilo něco, co by bylo do konce roku hotový, tak proč ne. Divadlo je jiná věc, je to sice taky dlouhodobá záležitost, ale dá se hodně dopředu domluvit. U natáčení jenom pořád čekáte na další a další termíny a nic si plánovat nemůžete, takže ne. Už jsem rozhodnutá, chci cestovat.
autor: Ivana Bachoríková
