Neděle 18. duben 2021
Svátek slaví Valérie, zítra Rostislav
Zataženo, déšť 10°C

Maurerová vzpomíná na Maciuchovou: Uměla urazit tak, že se člověk týden styděl!

31. března 2021 | 06:00

Měla moderovat řadu akcí, ale nucená karanténa jí všechnu práci vzala. Naštěstí bez příjmu není. Míša Maurerová točí pořad pro Déčko, je aktivní na sociálních sítích a pečuje o pětičlennou rodinu. „Naskočit do rozjetého vlaku s dvouletým dítětem beztak nejde, ale kdybych měla opět možnost hrát divadlo, bránit se jí nebudu,“ říká herečka, která se proslavila jako hubatá Digi z nekonečného seriálu Ulice. Jejím posledním působištěm bylo Divadlo na Vinohradech, kde se setkala s Janou Štěpánkovou i s nedávno zesnulou Hanou Maciuchovou. „Byly to dámy, na které budu vždycky vzpomínat s úctou.“

Nebála jste se po rozvodu, že coby matka dvou dětí už nebudete pro chlapy tak „atraktivní zboží“?

Ale já jsem jím svým způsobem byla, protože když má žena dvě děti, netlačí na partnera, že chce další. To si myslím, že pro kluky atraktivní je, ale jinak to bývá samozřejmě velký problém, a když nastane, chce to komunikovat, hledat řešení. I když přítel má s mými staršími dětmi dobrý vztah a od začátku byly jejich sympatie vzájemné, musím vzít na vědomí, že se stále pohybujeme napůl v živočišné říši a ony nejsou jeho mláďata. Tak to prostě je a vždycky, když přijdou situace, kdy na to narazíme a jednoho z nás něco štve, je nejlepším řešením říct si to. Ale evidentně to v mém případě nebylo překážka k seznámení se s fajn chlapem, a dokonce ani v tom, s ním mít dítě a tímto způsobem ten rodinný kruh nějak uzavřít. Tyhle situace jsou v dnešní společnosti celkem běžné. Sama jsem zažila, jaké to je být macechou i dávat svoje děti maceše, a teď je můj partner „macech“. A ani jedna z těch poloh není záviděníhodná. Chce to velkou dávku empatie ze všech možných stran.

Cvičíte spolu ještě jógu? Před narozením Emmy jste sdílela snímky obdivuhodných pozic.

My bychom rádi, ale když v našem bytě rozpažíme, většinou se praštíme do nějaké skříně nebo dětské hračky, takže teď už to moc nejde. Navíc se obávám, že jsem prostorově výraznější, což je důsledek karantény, takže nevím, jestli by mě partner ještě unesl. Ale zrovna nedávno jsme si říkali, že bychom se mohli podívat na nějaká videa a kurzy a zkusit to. Jenomže my teď bojujeme s časem a energií. Ono se to nezdá, ale ten malej tvor navíc je znát. Když máme s přítelem možnost relaxovat, tak i když jsme jinak docela aktivní, volíme raději pasivní odpočinek.

Jóga by vám ale pomohla psychicky.

To určitě. Zkoušela jsem ji cvičit sama on-line, když je moje oblíbené studio zavřené, ale není to ono. Chybí mi lidi, ta sdílená energie. Počítač uznávám jako bezvadný nástroj a pomocníka, ale není to pro mě médium, za které bych chtěla vyměnit reálný život a setkávání s kamarády. Nechci, aby to takhle zůstalo. Jsem kontaktní tvor, potřebuji mít lidi vedle sebe, a ne přes obrazovku.

Chodí vaše dvojčata do jedné třídy, nebo jste je dala každé do jiné, jako to kdysi udělala Bára Basiková?

Jsou spolu, ale rozumím i Báře. Protože teď vidím, že jedno z dětí se vždycky veze. Nevím, jestli zvítězila moje pohodlnost, ale myslela jsem si, že to bude snazší, mít je oba takhle pod kontrolou, pouze s jedním zdrojem úkolů a informací. Ale teď, kdy oba vykrystalizovali ve svébytné osobnosti a každý inklinuje k něčemu jinému, uvažuji, že Madlenka by šla možná na gympl a Pepa by pokračoval do devítky. Je hodně manuálně šikovný, tak uvidíme, kam ho to posune. Ale zatím chodí do jedné třídy. A i tak mají během distanční výuky každý svůj počítač, svoje sluchátka a jakousi svoji výukovou minibublinu.

Dělají si úkoly každý sám za sebe?

Samozřejmě. Ale funguje mezi nimi určitá spolupráce, v tom mají výhodu oproti spolužákům. Když jeden něco neví nebo zapomene, druhý ho nechá nahlédnout, řekne mu, co má udělat a jak.

Ještě by to mohli vylepšit, že by si domácí úkoly rozdělili. Jeden by vypracoval matematiku, druhý češtinu…

Naštěstí učitelé jsou chytří v tom, že chtějí jejich práce vyfotit a poslat, přičemž musí být psané ručně. A napodobit navzájem svoje písmo jim asi ještě nejde. Nebo na tu možnost zatím nepřišli. Ale myslím, že by to ani nechtěli. Jsou docela pyšní, že si je dělají každý sám. Zase až tak ulejvat se nechtějí.

Mluvila jste o nich dříve jako o extrovertech. Zvažovala jste i možnost, že by se objevili před kamerou?

Když byli malí, spousta lidí mě k tomu ponoukala. Ale s pubertou přichází stud a určitá sebereflexe, takže děti se do toho nehrnou a já jsem ta poslední, která by je tímto směrem cpala a nějak motivovala. Neříkám, že nechci, že bych jim v tom bránila nebo jim to rozmlouvala, ale rozhodně je v tom nepodporuji a nepřihlašuji je na žádné konkurzy. Bez jejich vědomí už nedávám ani jejich fotky na sociální sítě, byť jsem na nich sama dost aktivní. Vždycky se jich musím zeptat a málokdy mi řeknou, že můžu. Nechtějí se medializovat, být tolik vidět a já to respektuji. Za chvíli už budou dospělí.

Takže svoje profily ještě nemají, na to je nejspíš moc brzy…

Oni by je asi i chtěli, protože spousta jejich spolužáků je má, ale v tomhle jsem přísná. Ať si zatím užívají života bez této komunikace. Už tak jsou u počítače víc než dost. Vždycky jsem se je snažila od něj co nejvíc odtrhnout a směrovala je ke sportu a jiným aktivitám. Teď musím mlčky přihlížet, jak jsou na něm kvůli distanční výuce celý den. Není třeba, aby si k tomu přidávali ještě sociální sítě. Takže zatím nemají Facebook, Instagram nebo TikTok a jsem tomu ráda. Je mi jasné, že jednou k tomu dojde, ale myslím, že nemají kam spěchat.

Oba moc hezky přijali svoji mladší sestru. Trvá to, nebo na ni přece jenom začali trošku žárlit?

Trvá. Dokonce je to ještě intenzivnější, což mě jako mámu strašně dojímá. Přestože náš vztah je teď v pubertě velmi křehký, protože jsem ta, co je prudí, když po nich chci, aby vyložili myčku, ustlali si postel, uklidili, a další nepopulární věci, skrze Emmu vidím, jakých citů a emocí jsou schopni. Je to takové mateřské porno, když se koukám na ty svoje tři děti, jak se vzájemně mazlí a hrají si. (smích) Chovají se k sobě moc hezky, cítím tam lásku. I když je pravda, že mezi Madlou a Pepou bych ji musela hledat lupou, protože mají období, kdy po sobě štěkají. Ale přesto se mají rádi. A až tyhlety hormonální výhřezy překonáme, budou mít velmi pevný sourozenecký vztah. Sama mám kolikrát pocit, že bych chtěla mít takové dva sourozence, jako má Emma. Pepa jí vyřezává hračky a nedávno jí doma vyrobili improvizovanou houpačku z Ikea tašky (smích). A Emma je miluje. Jsou to její Pepík a Madlenka, je na ně hrozně pyšná a vždycky se na ně těší. To je zrovna věc, která mě v téhle těžké době strašně nabíjí.

Přišlo to samo od sebe, nebo jste je na příchod sourozence pečlivě připravovala a tohle je výsledek?

Na to se nedá připravit. Naopak jsem měla trošku obavy, aby nežárlili, protože před narozením Emičky pro mě dvojčata byla středobodem vesmíru. A ani jsem si nedokázala představit, že by do mého života mohl přijít další malý tvor, kterého budu taky milovat. Teď vidím, že mateřské srdce je nafukovací. Rozšířilo se a vešla se do něj ještě Emma. Já si řekla, že nebudu dělat nic, že si tu vazbu mezi sebou musí vybudovat sami. A tím, že jsem jim dala plnou důvěru, mohli ji chovat, přebalovat, mít za ni zodpovědnost, tak si ji vytvořili. Přijali Emmu do své smečky. Přitom dalšího sourozence zprvu vůbec nechtěli. Když jsem otěhotněla, nechala jsem je vyluštit křížovku s tajenkou: Budete mít sourozence. Chvíli z toho byli v rozpacích, ale postupně se začali i těšit.

Nežárlí ani tehdy, když vidí, že váš přítel je ke své vlastní dceři pozornější a mazlivější než k nim?

Myslím, že trošku jo, ale je jim dvanáct, tak už ten pocit umí nějakým způsobem zpracovat. Pokud je to mrzí, nedávají to najevo nějakou svojí nevraživostí vůči Emmě, mně nebo mému příteli. A ví, že na mazlení mají doma mě.

Co se rýsuje pracovně – nezahrajete si v nějakém seriálu?

Zatím to není na pořadu dne. Malé jsou teprve dva roky, v této chvíli je pro mě nemožné nastoupit zpátky do rozjetého vlaku. Nehledě na to, že takové práce je málo a těch, co o ni stojí, čím dál víc. Ale nestěžuji si. Dělám na Déčku pořad Tamtam, začala jsem točit podcasty se zdravotníky, občas načtu nějakou audioknížku a věnuji se sociálním sítím, které taky něco přivádí do rodinného rozpočtu. Patřím k těm šťastnějším, protože aspoň nějakou práci mám, v tom mě současná situace tolik nepoznamenala. A musím říct, že se mi vždycky sevře žaludek, když si objednám kurýrní službu s jídlem a přiveze mi ho herec z Národního divadla. Někteří kolegové jezdí s Rohlíkem, s Dáme jídlo nebo pracují za pokladnou. Když máte rodinu a nemůžete vykonávat svoje zaměstnání, které by vám zaplatilo hypotéku a další poplatky, jdete dělat cokoliv. Protože v tak krátkém časovém horizontu se ani nemůžete rekvalifikovat.

Partner práci má?

Má. Pracuje v sektoru, který není současnou situací úplně zasažený, takže funguje. Ale má home office, tím pádem už doma opravdu není vůbec k hnutí.

Uvažujete, že byste ještě hrála divadlo jako dřív?

Já se žádné práce ve svém oboru nezříkám. Divadlo jsem opustila i proto, že jsem procházela rozvodem a následně soudním řízením o děti, přičemž mi bylo sděleno, že žena, která po večerech pracuje, není ideální matkou. Tak jsem si musela zvolit jinou formu obživy v rámci své profese, abych na dvojčata měla čas a mohla s nimi být, což jsem i sama chtěla. Ale divadlu se do budoucna nevyhýbám. Když bude příležitost s fajn lidmi, protože teď už mi mnohdy záleží víc na tom procesu než na výsledku, budu se na něj těšit.

Ve vinohradském divadle, kde jste působila, jste se potkala mimo jiné s Hanou Maciuchovou a Janou Štěpánkovou. Jak na ně vzpomínáte?

Obě pro mě byly a pořád jsou dámy. Dobrá herečka umí zahrát kněžnu i mrchu, různé charaktery, ale to, co máte v sobě, tu vnitřní noblesu, nepřehrajete. To je něco, co z vás sálá, a to měly třeba paní Jirásková, Štěpánková a Hanka Maciuchová. Když jsme s paní Maciuchovou ve vinohradském divadle dlouze zkoušely jednu hru a nabídla mi tykání, řekla jsem jí: „Haničko, nezlobte se, ale já k vám mám takový respekt, že to prostě nedokážu.“ Přestože jsme spolu probíraly i důvěrnější věci, pořád jsem jí vykala. Ohromně jsem si jí vážila a musím říct, že její odchod, byť jsem věděla, že je nemocná, se mě dotkl. Protože ona byla neskutečně svá, v celém smyslu toho slova. Pamatuji se, jak jsem Emmu vozila v kočárku, a protože jsme v té době bydlely kousek od sebe, často jsem ji potkávala. Vždycky se na mě usmála: „Myšičko, matko, jak se máš?“ A povídaly jsme si. Vzpomenu si na to pokaždé, když to místo, kde jsme se mnohokrát zastavily, míjím. Jak paní Štěpánkové, tak paní Maciuchové jsem moc ráda naslouchala. Měly obrovský smysl pro humor a uměly si ze sebe udělat srandu, což patřilo k tomu sebevědomí, které vyzařovaly – i proto, že byly voňavé, hezky upravené. I chlapi z nich měli respekt, uznávali je a měli rádi. Paní Maciuchová byla dáma, která dokázala člověka urazit tak elegantním způsobem, že se styděl ještě týden po tom, a přitom na ni nemohl být naštvaný.

autor: Ivana Bachoríková

 

Autor: Ivana Bachoríková