2°C
Nejprve jsem si říkala, že vám ta krásná žlutá bunda spadla na zem, ale teď vidím, že vy jste ji pod svého pejska rozprostřela záměrně.
No jo, to je moje stará kamarádka.
Ta bunda?
Ne, ta je nová, ale té feny si vážím víc než jí.
Bojíte se, že by mohla prochladnout?
Před týdnem byla na operaci, měla zánět dělohy, museli jí ji vyndat. Už je stará… Je na tom stejně jako já, v přechodu.
Ale dělohu snad ještě máte!
To jo (smích). Já ji mám, zatímco ona už ne, ale emocionálně jsme na tom přibližně stejně. A ta studená podlaha pro ni teď není.
A hned vedle si k ní lehnul další pejsek, ten je taky váš?
Taky. Jmenuje se Žolík, je to můj největší kamarád a zatím při plné síle. Fenka je Bonnie, té je dvanáct.
Musela jste zase něco prodat jako před lety, když jste potřebovala peníze na operaci svého poníka?
Ne, u těch pejsků to nejsou tak strašné částky jako u koní. Operace koně se pohybuje v desetitisících.
Žije ještě ten poník?
Samozřejmě. Je mu šestnáct, ale když se mu to stalo, byl mu rok a půl, je to už hodně dávno. Tenkrát si přisedl zadní nohu, měl tříštivou zlomeninu. A pan doktor Žert, který ho ošetřoval, se na něj přijel po třech letech na Vysočinu podívat. Tak trochu i ze studijních důvodů, protože to byla jedna z nejúspěšnějších operací toho druhu. Tím, že náš poník byl malý a mladý, dobře se to zahojilo a dnes už vůbec není poznat, kterou nohu měl nemocnou. Je naprosto zdravý a to, že jsme se tenkrát museli uskrovnit, aby mohl dál žít, mělo smysl.
Vy už dnes ale zachraňujete i slepice! To je vykupujete z klecových chovů?
Tenhle náš záměr je zatím jenom v rovině úmyslu. A protože jsme s dcerou velmi zodpovědné a slepice jsou pro nás novinka, tak se nejprve na těch zdravých učíme, jak je chovat, abychom neudělaly něco špatně. Pořídily jsme si jich sedm a k nim jednoho kohouta, abychom zjistily, jak celý ten systém funguje. Máme je u nás na ranči. A časem k nim přibudou klecové slepičky, kterým chceme dopřát pěkný zbytek života.
Jak dlouho bývají slepice v klecovém chovu a co je s nimi dál?
Myslím, že přibližně dva roky. Pak je pravděpodobně likvidují a melou do všech těch dobrých uzenin, které následně pojídáme.
Ale vy ne, vy jste se přece masa dobrovolně vzdala!
Maso si dám, ale nejím žádné „kamarády“, to znamená druhy, které chováme.
Takže koňské, jehněčí, králičí a teď už ani drůbeží maso byste nepozřela?
Drůbeží jím. Vždycky si říkám, když vidím, jak dobře se u nás ty naše slepice mají a jak šťastně si běhají po zelené louce, že to tím nějak kompenzuji.
Jak se dostanu ke slepici, pokud bych se rozhodla nějakou zachránit?
Existuje webová stránka Slepice v nouzi. Tam se dozvíte, myslím, že se to dělá v každém kraji pravidelně zjara, kdy je možné si ji koupit. Velkochovatelé vždycky vypíšou termín. Můžete se zaregistrovat a pořídit si ji. Jedna stojí kolem stovky.
Jak vidíte svoji kapacitu, kolik si jich nastěhujete k sobě na ranč?
U nás jde spíš o kapacitu lidských sil, místa bychom měli dost, ale jde o to, abychom to zvládli. Vajíčka máme jenom pro vlastní spotřebu, takže maximálně dvacet slepiček si asi pořídíme. Neplánuji žádný velkochov.
Dost se v téhle problematice angažujete…
Ani ne, jsem akorát členkou facebookové stránky, která se jmenuje Zdravá slepice. Víc nezvládnu, o ranč se starám s dcerou a věnujeme se hlavně koním. Slepice jsou jenom přidružená radost.
Jak dělíte čas mezi Prahu a Vysočinu?
Půl na půl, řekla bych. Jednu dobu jsem žila v Praze a na Vysočinu dojížděla, pak jsme to otočili a teď je to vyvážené. Padesát procent času jsem tady a padesát tam.
Teď vás v Praze čekají i pracovní povinnosti, začala jste zkoušet hru Richard III.
Zrovna dneska jsme měli první zkoušku. Ono to celé vzniklo hrozně narychlo a já se rozhodla vstoupit do tohoto projektu víceméně ze dvou důvodů, z nichž ale žádný není nějaká umělecká tenze. Jeden byl, že mě o to požádal kolega Milan Enčev (bude hrát titulní postavu Richarda III. – pozn. red.), že by tu hru rád dělal, a s lidmi, které má rád. To mě samozřejmě potěšilo. Druhá věc je ta, že jsem na volné noze. Nabídek teď moc není a já sama jsem jich v průběhu roku řadu odmítla, protože se mi nechtělo zkoušet do šuplíku, když nebyla šance na zpětnou vazbu. Hrát premiéru do prázdného hlediště mi nepřijde smysluplný. A teď už je tu vidina, že když tohle představení nazkoušíme, mohli bychom s ním před diváky. Ale stejně je to pro mě jemné sebezapření.
Proč?
Shakespeara jsem dělala v životě dvakrát. V Dejvickém divadle v režii Mirka Krobota jsem hrála Ofélii v Hamletovi a pak jsem v rámci Shakespearovských slavností byla Titanií ve Snu noci svatojánské. Tematicky je Shakespeare určitě hodnotný autor, miluji hlavně jeho sonety, které si i sama pro sebe ráda čtu, ale mám-li být upřímná, herecky a divadelně mě už tolik neláká. Takže to beru spíš jako osobní výzvu.
Přijde vám aktuální uvádět ho právě teď?
Ano, právě na to mě Milan nalákal, na určité zesoučasnění tohoto textu. Richard III. je hra, která promlouvala v každé době, ale teď, kdy vidíme, jakým způsobem a na základě jakých okolností se derou lidi nahoru, přes jaké mrtvoly jsou schopní jít a co všechno jsou ochotni použít k manipulaci, je ještě aktuálnější. To, co jsme poslední rok zažili, je toho velkou ukázkou. Shakespeare, který je už pár stovek let v hrobě, teď ťuká zespoda na víko a připomíná, že jeho hra má pořád co říct.
Budete hrát vévodkyni, matku Richarda III. Máte hodně textu?
Není to žádná velká role, jsem ráda, že budu vlastně jenom jakoby přihlížet. Už vzhledem k tomu, že jsem prodělala covid a mám trochu mozkovou mlhu (smích) a dechovou nedostatečnost, jsem sama zvědavá, jak mi ty texty půjdou do hlavy. Ale nemám z toho strach.
Loni jste režírovala film, který je adaptací veleúspěšného divadelního představení Můžem i s mužem. Kdy půjde do kin?
Zatím stále leží ve střižně. Natočili jsme ho docela rychle, ale postprodukční práce se kvůli tomu všemu, co se teď ve společnosti děje, trochu protáhly. Takže momentálně nemůžu říct vůbec nic, žádný termín.
Byla to vaše první filmová režie. Jak vzpomínáte na natáčení?
Bylo velmi intenzivní a krásné. Stejně jako Milan Enčev v případě Richarda III., tak i já, když jsem obsazovala tenhle film, protože v představení hrajeme čtyři herečky (Vanda Hybnerová, Dagmar Zázvůrková, Kaira Hrachovcová, Jitka Sedláčková – pozn. red.), ale tady nás je čtyřicet, jsem se obklopila přáteli. Je to taková černá melancholická komedie. Odehrává se v jednom bytě, dvacet herců je stabilních a dalších dvacet jsou naši nejkrásnější kolegové, kteří se tam objevují v takové zvláštní groteskní podobě.
Nedělalo vám problém velet na place takovému množství lidí, mimo jiné i kamarádům?
Tím, že jsem se na natáčení připravila a pracovala jsem s látkou, kterou důvěrně znám, protože jsem byla spoluautorkou toho divadelního představení, a že jsem do technických profesí oslovila největší profíky, co kolem sebe mám, a ti jsou zároveň mými přáteli, tak jsem s tím problém neměla. Asi bych si netroufla takhle z voleje režírovat scénář nebo text někoho jiného, navíc s herci, které mi vybere castingovka. Tohle byl opravdu hodně osobní soukromý projekt.
Na herectví se dala i vaše mladší dcera Tonička…
Studuje alternativní větev na DAMU, teď končí druhý ročník.
Obsadila jste ji, dostala nějakou roličku?
Ne, ne, ta dělala klapku. Samozřejmě se nabízelo, že by ve filmu mohla hrát, ale myslím si, že pro ni je teď důležitější, aby se rozkoukávala. A hlavně – ona je velký bojovník v tom, že si chce svoji uměleckou cestu vyšlapat sama. Je v úplně stejné situaci jako já, když jsem ve dvaceti začínala a „táhla“ za sebou jméno svého otce (mim, herec a režisér Boris Hybner – pozn. red.). Tenkrát pro mě taky bylo důležité, aby nic z toho, co dělám, jím nebylo nějak ovlivněný. Takže naprosto respektuji její výběr a jenom zdálky přihlížím, jak se jí daří. Raduji se s ní a nemluvím jí do toho.
A druhá dcera Josefína se už vdala, nejste náhodou babičkou?
Jsem, ale ona si přeje soukromí a já to plně respektuji. Takže o miminku veřejně nemluvím.
autor: Ivana Bachoríková
