18°C
Na své hudební cestě jste potkal řadu zajímavých osobností, například Milana Kymličku, který se prosadil v zahraničí a složil hudbu k řadě filmů a seriálů. Co pro vás znamenal?
To je na knížku. Pan Kymlička byl velká osobnost, úžasný člověk. Díky němu jsem pocítil určitou volnost a nebál se v aranžích pro orchestr, které jsem posléze dělal, vyzkoušet úplně cokoliv. Věnoval mi fantastickou knížku od Rimského-Korsakova Učebnice instrumentace, kterou jsem prostudoval, a dodnes z ní čerpám. Naučil mě principy orchestrace filmové hudby a taky jsem díky němu přičichnul k jakémusi světáctví. Obdivoval jsem ho, že byl schopný v šedesátém osmém roce utéct z Československa bez toho, že by znal jazyk, a tudíž se mohl venku jakkoliv domluvit. Odjel s česko-anglickým slovníkem v ruce a nahrávkami pro případ, že by si ho někdo povšiml. A měl štěstí, že potkal správné lidi a dostal se až na jeden z vrcholů, na něž může skladatel filmové hudby dosáhnout. Líbil se mi i ten nadhled a světáctví, které v sobě měl. Obrovsky mě to inspirovalo.
Vy jste se také chtěl etablovat v zahraničí, proto jste si před pár lety změnil jméno na Ondřej Gregor Brzobohatý.
Ono to bylo trošku jinak. Sice jsem říkal, že jméno Gregor je na rozdíl od Brzobohatého v zahraničí daleko zvučnější, zapamatovatelnější a snadnější k vyslovení, ale pravý důvod je vlastně mnohem osobnější. Nechtěl jsem o něm tenkrát mluvit, ale ve chvíli, kdy se na mě snesla kritika, už jsem ho dál netajil. Jméno Gregor by v naší rodině vymřelo po přeslici, jakmile by moje máma odešla. Nikdo kromě ní ho už nenese. Proto mě kdysi poprosila: „Kdybys měl jednou dítě, mohl by se, prosím tě, jmenovat Gregor?“ A protože jsem si nedokázal představit, že by můj syn byl jednou křestním jménem Gregor, snažil jsem se ho zachovat tímhle způsobem. Ale od začátku jsem stál pouze o přidání Gregora k Brzobohatému. Jenomže abych toho mohl dosáhnout, musel jsem si příjmení nejprve změnit na Gregor a teprve pak k němu zpátky přidat Brzobohatý. Bohužel, žádnou jinou cestou k tomu dojít nešlo. Ale jsem za to rád, protože jsem tím pomohl spoustě dalších lidí, kteří chtěli dosáhnout podobné úpravy jména a právě na můj případ se u matriky odvolávali a uspěli. A je to i docela cool, když mi kámoši dneska říkají Oudžíbíčko (OGB).
Kromě Kymličky vás nejspíš „poznamenal“ i Petr Hapka, jehož lyrikál Kudykam s texty Michala Horáčka jste aranžoval.
Ano, jeho skladby jsem aranžoval a rozepisoval pro orchestr a v té době jsem s Petrem skoro žil. (smích) Denně jsme si volali, jezdil jsem za ním na Okoř… To byl taky nádherný člověk, který mi toho dokázal spoustu říct. I když je pravda, že víc jsem se od něj dozvěděl o starožitnostech než o hudbě. (smích)
A o motorkách, on přece jezdil na harleji...
Ale ty mě tolik nezajímaly. Mluvil se mnou spíš o pistolích, zbraních obecně a o prostitutkách, které měl na kartičkách z dvacátých let. Sbíral staré věci, takže díky němu vím, kde je v Paříži a Budapešti nejlepší vetešnictví. Takže tyhle informace mi předal, ale ke skládání mi neřekl nic jiného než: „To tam prostě musí nějak vtéct.“ (smích)
Kdy jste ho navštěvoval, když vstával až odpoledne?
Musel jsem k němu jezdit zásadně až navečer. Kolem šesté, sedmé, to už se mu otevírala očička.
A jak dlouho jste se zdržel?
Dokud jsem byl schopný zůstat vzhůru. Domů jsem se vracel o půlnoci nebo i později. Musel jsem se holt přizpůsobit, ale v něčem mi ten jeho bohémský přístup k životu byl i dost sympatický.
Na co se nejvíc těšíte s postupným rozvolňováním protipandemických opatření – na oblíbené jídlo v restauraci nebo snad na dovolenou v zahraničí?
Na kulturu. Moc dobře si uvědomuji, že politici ji odsouvají až na poslední místo, přitom je tak důležitá. A já se na ni už opravdu moc těším. O to víc, když ji teď nemám. A to si přitom sám pro sebe hraju denně na piano a skládám… Ale těším se obrovsky na veřejná představení, publikum a jeho reakce. Na to sdílení kultury. Objednat si jídlo v restauraci bude taky fajn, ale daleko víc mi schází diváci. Velmi intenzivně, citově a niterně. A ani ne kvůli nějakému mému egu, nepotřebuji stát na jevišti, stačí mi, když budu poblíž.
Vaše sestra Rola produkovala váš videoklip Myšlenky Johna Lennona…
Ano, poprosil jsem ji, aby ho produkovala, protože je v tomhle směru velice šikovná, a navíc to bylo pro mě výhodné. Nemusel jsem ji platit, když jsme sourozenci. (smích)
Má prsty i v deskové hře Covid-19: Jsme v tom spolu, ksakru!, kterou jste vymyslel a dal do prodeje?
Ne, s tím už jsem ji neobtěžoval.
Co nového s blížícím se létem teď připravujete?
Mám rozpracovaný další muzikál. Je to krásné téma, které bude všem Čechům velice blízké, jelikož jde o kultovní komedii, ale víc prozradit nemůžu a ani nechci.
Víte už, kdy a kde by mohla být premiéra?
Je dobře, že jste použila výraz "by mohla" a ne "měla", jelikož v dnešní době je jistota termínů něco jako indická rupie, tedy velice nestabilní. Budu moc doufat, že tomu tak bude už příští léto a opět v mém domovském divadle v Karlíně.
autor: Ivana Bachoríková
