2°C
Řeckou kuchyni nelze nemilovat a zdá se, že ani nepodléhá módním trendům a globalizaci. Je to tak?
Bohužel, globalizace ji taky trochu zasáhla, protože když si třeba koupíte zájezd all-inclusive, dostanete v řeckých hotelích unifikované jídlo jako všude ve světě. Proto vždycky turistům radím, ať raději chodí do taveren. Ty dobré poznají podle toho, že v nich sedí místní. Užijí si to daleko víc a pochutnají si na originálních specialitách.
Těch je plná i vaše kuchařka Řecká kuchyně, která vychází už počtvrté. Obohatila jste ji o nové recepty?
Jenom malinko upravila. Něco přidala, něco ubrala. Napoprvé jsem do ní třeba zařadila hodně receptů z jehněčího, protože lidi tady moc nevěděli, jak s ním zacházet, nikdy se tu neujalo. Vy mu říkáte skopové, ale jehněčí je úplně jiné masíčko, jemnější.
Dokázala byste uvařit všechna jídla z vaší kuchařky?
Určitě, ale pochopitelně si doma dělám jenom to, co mám ráda. Jsem sice Řekyně, ale po smrti maminky jsem v podstatě vyrůstala na české školní kuchyni. Do Řecka jsem se dostala až jako dospělá. A čím víc jsem ho zblízka poznávala, tím víc jsem o něm chtěla vědět. Paradoxní je, že pro lidi tady jsem Řekyně a tam mě zase považují za Češku (smích). Česky ale umím podstatně líp než řecky, protože kulturu a vzdělání jsem nasávala tady a vychodila tu všechny školy, od mateřské až po vysokou. Řecko je moje vlast, tak nás vychovávali, ale domov mám tady.
V knize děkujete babičce Sofii a mamince Vasiliki za jejich kuchařské umění. Vzpomenete si, co vám v dětství chutnalo nejvíc?
Maminka s babičkou byly vynikající kuchařky, protože Řeci jsou mlsní a jídlo má pro ně i velký společenský význam. Sejít se s přáteli nebo příbuznými na večeři je pro ně stejná událost jako jít s rodinou do divadla. Nejvíc jsem milovala kuličky z mletého masa, ale když jsme byly s Tenou malé, chtěly jsme jíst to, co ostatní děti v družině. Mívala jsem ráda i pitu, kterou jsme doma dělali. Je to tenké listové těsto, prokládá se ořechy a ovocem a dělají se z něj malé zákusky, kterým se říká baklava. Nebo se připravuje naslano a plní zeleninou. Teď miluji všechno z lilků a pořád ještě to mleté maso na nejrůznější způsoby.
Baklava je příliš sladká, té se moc sníst nedá.
To je pravda. Taky když se Řekové, co tady vyrostli, vrátili v osmdesátých letech do vlasti a otevřeli si tam cukrářství s klasickými českými dortíky, buchtami a štrúdly, měli obrovský úspěch. Do té doby tam znali převážně sladkosti, co plavaly v těžkém cukrovém a medovém sirupu, a tohle jim připadalo skoro dietní.
Kdy jste byla naposledy v Řecku?
Loni. Jela jsem se skupinou, kterou učím řecké tance, na Krétu. Letos bychom měli navštívit ostrov Karpathos, kde máme báječné kamarády muzikanty.
Jaká je situace v Řecku ohledně covidu, měli tam nouzový stav?
Na Karpathosu se ta nemoc vůbec neobjevila a na Krétě se nosily roušky jen ve vnitřních prostorách, venku to po nikom nevyžadovali. Všichni se taky mohli bez omezení pohybovat a přesouvat z místa na místo. Ale třeba v Athénách byl velmi přísný lockdown a mohlo se z města vyjet, podobně jako u nás, jenom za přísně stanovených podmínek. A roušky se tam nosily všude.
Na Karpathos jezdíte často, nemáte tam příbuzné?
Ne, ti jsou skoro všichni na severu Řecka v Makedonii. Jsou roztroušeni od toho nejzápadnějšího městečka Aridea až po nejvýchodnější Kavalu. Na Karpathos jezdím, protože se mi tam líbí. Děláme tam soustředění pro zájemce o řecké tance. Chodíme do tamních taveren, kde hraje živá muzika, přičemž nejvíc jsme si oblíbili Pelagos, což v překladu znamená oceán. Tam jsme taky poznali vynikajícího zpěváka Chronise Panaretose, kterému Řekové přezdívají Hlas Karpathosu. Tak jsme ho i s kapelou pozvali s Tenou do Prahy, kde pořádáme pravidelně řecké večery, a zahráli jsme si spolu. A protože jsme zrovna točili naše nové cédéčko Všechny barvy moře, zazpíval si na něm Chronis se mnou i jeden krásný duet. Jmenuje se S´agapo (Miluji tě – pozn. red.) a myslím, že se povedl.
O čem jsou písničky na vašem novém albu?
Hlavně o lásce. A jsou to opravdu přenádherné texty. Citlivé, inteligentní, básnivé… Na bookletu máme jejich překlady. Ale řecké písně vyprávějí nejrůznější příběhy. Zpívá se v nich opravdu o všem. Samy jsme se o tom s kamarádkou přesvědčily, když nás jeden Řek vyzval, abychom řekly jakékoliv slovo, že na něj určitě najde řeckou písničku. Tak jsme si vymyslely: „Hasicí přístroj!“ On se zamyslel a spustil: „Moje srdce hoří tak mocným plamenem, podejte mi hasicí přístroj…“(smích) Řekové mají opravdu nezměrné množství songů o čemkoliv. Jejich hudební produkce je bohatá, pořád v ní objevuji nádherné věci...
Poznají místní, když s Tenou zpíváte, to, že jste v Řecku nevyrůstaly?
Kdybychom si nedávaly pozor, tak to poznají. Mohly by nás prozradit jemné odstíny ve výslovnosti. Třeba řecké sykavky jsou jiné než tady. Ty české jim zní poněkud ostře. Jejich „s“ zní měkce, pro někoho je to skoro „š“ a ten rozdíl okamžitě slyší. Často se nás taky ptají: „Nejste z Kypru?“ Protože tam vyslovují sykavky stejně jako v Česku.
Nekoukají na vás kvůli tomu skrz prsty?
Jsou tolerantní a spíš nás obdivují a chválí, jak perfektně mluvíme řecky, i když jsme tam nevyrůstaly.
Vaše sestra Tena má dnes už dospělá dvojčata Marka a Tenu. Učily jste je řečtině?
Snažily jsme se. Nejvíc se naučili, když byli malí a my jsme s nimi jezdily do Řecka. Od místních dětí toho pochytili hodně. Radila jsem Teně, aby je tam nechala na čas v nějaké naší rodině, že se tak jazyk naučí rychleji. Ale bála se, že by se jim mohlo stýskat. Přitom Řekové děti milují, udělali by pro ně, co jim na očích vidí.
Tak to můžete zkusit s vaší praneteří Valentinou. Jaká je?
Rozkošná, temperamentní, chytrá jak čert. Má tři roky, ale bystrá je na pět. Pokaždé nás rozesměje. Už teď je poznat, že bude silná osobnost.
Mluvíte na ni řecky?
Když přijdu k neteři na návštěvu, tak to zkouším a malá na mě vždycky zkoumavě kouká. (smích) Teď hrajeme takovou hru na tajemství. Pokaždé ji naučím jedno řecké slovo, ale nesmí ho nikomu říct. A to spiklenectví se jí líbí. Tak uvidíme… Třeba ji na chvilku v tom Řecku necháme, až bude větší. (smích)
V 80. letech jste s Tenou koncertovaly i ve Skandinávii, Tena tam dokonce měla s sebou i dvojčata. A vy jste tou dobou byla provdaná za Švéda. Proč jste se pak rozvedli?
Protože jsme oba hodně pracovali. Byl muzikant, měl kapelu, já zase tu svou… Jezdili jsme po koncertech a žádný z nás se nedokázal své práce vzdát.
Copak nemohl žít tady a odtud vyjíždět za prací?
Zpočátku říkal, že by se mnou mohl žít kdekoliv, pak ale podepsal roční angažmá v Americe a zjistili jsme, že manželství na dálku nemá smysl. Tak jsme to nakonec mírumilovně rozpustili.
Co vás tenkrát v severských zemích oslovilo, čím na vás zapůsobily nejvíc?
Určitě mě ovlivnilo, jakým způsobem tam lidé komunikovali, jací byli. Všichni si navzájem tykali, od ředitelů firem až po poslední zaměstnance. Ve škole si děti tykají i s učitelem. Lidé tam mají silné sociální cítění, myslí na všechny, kteří jsou znevýhodněni. Když se pak někde ve světě začalo válčit, okamžitě si adoptovali děti z těch zemí. Hodně mysleli na druhé. Tam jsem se mimo jiné poprvé setkala s pojmem univerzita třetího věku. Snažili se starším lidem vpravit do života něco povzbudivého, aby nezakrněli.
Vy ale univerzitu třetího věku asi nepotřebujete, jednu jste už absolvovala.
Já se ale vzdělávám celý život. Baví mě to. Hodně čtu a z faktografických knížek si vybírám obory, které mě právě zajímají. Takže mám vlastně takovou soukromou celoživotní univerzitu třetího věku.
Tak teď by to mohl být obor virologie nebo epidemiologie.
Ty mě nepřitahují, to nechám jiným. Sleduji články v tisku, ale neláká mě proniknout hlouběji. Jsou věci, které jsou pro mě daleko zajímavější, například kolem muziky a psychologie.
Když jste doktorkou psychologie, tak víte, jak v současné době, kdy bezmála rok nemůžete pracovat, nepropadat depresi?
Nejsem doktorka, jen magistra. A tím, že s Tenou máme volné povolání, jsme zvyklé na údobí, kdy je práce moc, a kdy naopak méně. To se pak snažíme vytvořit si nějakou alternativní činnost, takže nás to tolik nezaskočilo. Tena například překládá z řečtiny a dělá to velice dobře.
Ani ty protichůdné informace o covidu a teď už i o vakcínách vás neděsí?
Prožívám to asi jako každý člověk. Není to nic veselého, ale pořád ještě máme každý ten svůj den, který si buďto můžeme naplnit něčím pěkným, nebo se v tom marasmu můžeme utopit. Je to jenom na nás. Já se teď třeba těším, až se oteplí a zasadím si na terase nejrůznější kytky, bylinky a k tomu malá rajčátka.
autor: Ivana Bachoríková
Zajímají vás osudy českých celebrit a hvězd hudby i filmu? Podívejte se na Českej biják!
