V Řecku máte stále početnou rodinu, sledují příbuzní vaši tvorbu?

Ano, moc dobře vědí, co tady děláme. Mají i pár našich cédéček. A někteří, nejen z rodiny, nás slyšeli naživo. Když jsme s Tenou před časem byli na Krétě, měli tam Řekové nějaké vystoupení pro turisty a kdosi jim řekl, že je mezi nimi zpěvačka, která je taky Řekyní, ale žije v Praze. A oni hned: „Tak pojď, něco spolu dáme.“ Ptali se mě, které písničky znám, a že je umí taky. Tak jsme si našli společnou tóninu a zazpívali si. Jeden z nich pak za mnou přišel a povídá: „Martho, co ty děláš tam nahoře v Československu? Musíš zpívat tady, u nás!“ Oponovala jsem mu: „Vždyť tady máte tolik nádherných hlasů a fantastických zpěváků!“

Věnuje se ještě někdo další z rodiny umělecké profesi?

Syn mého bratrance skládal krásné věci a zároveň zpíval. Bohužel, zemřel mladý. Na stejnou nemoc, jakou měla Tena, Hodgkinův lymfom (zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin – pozn. red.).

Jak se Teně daří?

Ťukám na dřevo, dobře. Ale musí být teď strašně opatrná. Nějaké rebelie a názory, že covid je jenom chřipečka, si vůbec nemůžeme dovolit. Ona to probírala se svojí paní doktorkou, která ji tenkrát léčila a vyléčila, jak se nyní chovat, jestli jít na očkování, a ta jí ho doporučila. Tak už máme obě za sebou první injekci. A v druhé půlce dubna půjdeme na tu další. Snad aspoň trochu tím budeme chráněné. Ta nemoc je zákeřná a prapodivná v tom, že se u každého projevuje jinak.

Vydaly jste nové cédéčko. Tipuji správně, že písničky na něm jsou řecké evergreeny?

Ano, v Řecku je úplně normální, že když se nějaká písnička stane hitem, zařadí si ji do svého repertoáru hned několik zpěváků. Každý si ji udělá jinak, vloží do ní něco svého. Jeden takový hit z padesátých let má na novém cédéčku i Tena. Jmenuje se Valentina a celá deska jím začíná. Je to na počest naší Valentinky, Teniny tříleté vnučky, díky které jsem už pratetou, takže pračlověkem. (smích)

Tragédie sourozenců Romanových. Pavel zemřel na silnici, Eva ztrácí zrak!

O čem je?

Zpívá se v ní: „Co ty jsi to za rebelku? Vlasy máš ostříhané na kluka a jak to mluvíš! Dokonce řidičák sis udělala. Ty snad začneš nosit i kalhoty!“ Vznikla totiž v dobách, kdy si ženy oblékaly převážně bohatě nabírané sukně, aby zdůraznily útlý pas. Řekové považují za čest, když můžou znovu nazpívat písničku nějakého špičkového interpreta. A my si je s Tenou vybíráme podle toho, jestli se nás vnitřně dotknou. Ta chemie musí být stejná, jako když se zamilujete. A pak je taky důležité, aby nám seděla hlasově. Ovšem vždycky máme na paměti, že točíme album pro lidi tady, pro své letité fanoušky. Víme, co českému oušku lahodí a které řecké věci, byť nám samotným se třeba líbí, by český posluchač nepřijal.

Nenapsal vám někdo v Řecku i originální písničku?

To bychom tam musely žít a pracovat, setkávat se s lidmi z branže, aby se něco takového mohlo stát. Ale v roce 1974 na festivalu v Sopotech nás oslovil slavný řecký producent Takis Kambas. Povídá: "Co to má znamenat? Já přivezu na festival řeckou zpěvačku (což byla jejich velká hvězda Elpida – pozn. red.), a Československo pošle hned dvě takové?" Velice se mu líbilo, jak zpíváme, a protože ten rok v Řecku padla vojenská junta, řekl: „Okamžitě si vyřiďte papíry a příští rok přijeďte do Atén. Seznámím vás se všemi špičkami v našem oboru." Což taky posléze udělal. A rovněž se už domlouvala koprodukční spolupráce. Kdybychom nebyly tak zaneprázdněné a neměly doma nasmlouvanou práci na několik let dopředu, odjely jsme, a třeba by se náš další život odvíjel úplně jinak. Ale to bychom tu musely všechno zabalit, opustit naše muzikanty, práci v rádiu, televizi, koncertování a přestěhovat se do Řecka. Ale měly jsme tady za sebou kus kariéry, kterou jsme léta budovaly. Nedokázaly jsme se k ní jen tak otočit zády.

Litujete zpětně, že jste ten krok neučinila?

Nevím. Můžu mít nějaké představy, fantazírovat, jaké by to asi bylo, ale dopředu nevíte nic. Přijmou vás, nebo nepřijmou? Jaké to bude? Podaří se to? V tomhle oboru je vždycky zapotřebí i kus štěstí.

Ale člověk má litovat jenom toho, co nevyzkoušel.

Jenomže všechno vyzkoušet nemůžete, a pokud jsem se nějak rozhodla, tak toho rozhodně nebudu zpětně litovat. Zvážily jsme to s Tenou důkladně a takhle to dopadlo. Kdyby to bylo rozhodnutí, ke kterému mě někdo přinutil, a já nebyla vnitřně přesvědčená, že je správné, to by byla jiná. Ale samy jsme si vybraly, takže nelituji.

Tragédie v rodině Petry Janů: Strýc zemřel na covid, teta je v nemocnici a jejich syn skočil z okna

Vystupovaly jste někdy i samostatně?

Ano, studovala jsem psychologii a potřebovala dokončit školu. Dokud šlo jenom o zkoušky a měla jsem možnost individuálních termínů, pořád jsem s Tenou vystupovala. Ale pak bylo třeba napsat diplomku a připravit se na státnice, a to už se s pravidelným koncertováním skloubit nedalo. Tena v té době začala jezdit se svým manželem a jeho slovenskou kapelou do Skandinávie a já zůstala v Praze. A abych z branže úplně nevypadla, přijala jsem angažmá v Divadle Semafor, kde tou dobou fungovaly tři soubory. Hrála jsem u Jiřího Suchého ve hře Smutek bláznivých panen a ve skupině Pepíka Dvořáka jsem dostala roli v inscenaci Má hlava je včelín. Chvíli jsem jako host vystupovala i s televizním orchestrem Václava Zahradníka. Ale nebylo toho tolik, jako když jsem jezdívala s Tenou. V divadle jsem zpívala pět šest písniček, což mi přišlo jako příjemné lehárko ve srovnání s těmi až dvouhodinovými koncerty, které jsme mívaly s Tenou. Takže mi to tam připadalo docela pohodlný. Byla jsem mezi lidmi, dělala muziku a nemusela u toho mít takovou šílenou trému, jako když všechna tíha vystoupení ležela na nás dvou.

Měly jste někdy touhu odtrhnout se a jít si každá svojí uměleckou cestou?

To jsme si vyzkoušely právě v téhle době a Tena si vybudovala díky tomu vlastní obrovský repertoár. Měly jsme odjakživa trochu odlišný hudební vkus, zpívala jiné věci než já, ale tyhle svoje preference jsme si vždycky tolerovaly. V 80. letech jsem vydala desku Kresby tuší a tam jsem si vyzkoušela něco úplně jiného, než jsme dělaly s Tenou. Ale v podstatě jsme se nikdy nerozdělily, to jenom různé peripetie nás na chvíli odvály každou jinam.

Ani krizí jste si neprošly?

Samozřejmě o leccos jsme se handrkovaly a měly na některé věci jiný názor, ale na tom není nic špatného. Naopak, spíš nám to umožnilo naučit se vzájemné toleranci a respektu k názoru té druhé. Jsme dvě rozdílné bytosti, vnímáme věci každá jinak, a než se to vyladí, chvíli to trvá. Ale takovou krizi, která by nás nadobro rozdělila, jak to občas vidíme u jiných sourozenců, kteří spolu i půl života nemluví, jsme nikdy neměly.

Je pravda, že vy jste tou přemýšlivější a Tena tou intuitivnější?

Snad. Tena se rychle dobere podstaty věci. Hned je jí všechno jasné, například okamžitě pozná, kdo je jaký člověk. V tomhle je velmi bystrá. To já taky dost rychle vycítím, ale pak si dám na čas a rozebírám to ze všech stran. Je dobré mít vedle sebe takovou ségru.

autor: Ivana Bachoríková

V pořadu Mall.tv Životy slavných se dozvíte mimo jiné také zajímavosti ze života hudební legendy Johna Lennona.

Maurerová vzpomíná na Maciuchovou: Uměla urazit tak, že se člověk týden styděl!